Lazaret pro poranění tváře

Zpívala dívka v kostelním sboru…

       Blok

Ve světle války, oken zatemněných:

ten, kdo jí hrával na svou harmoniku,

přivykal pásce přes oči v tmách denních

a koho děvenka pak bez cavyků

vyvedla zadem, aby mokrý čenich

moře ho olíz, – u márnice vmžiku

ke zdi ji tisk, jak v horečce, nit nenit

natrh jí blůzu… Ale měla kliku,

z rakve, kde spal, vstal a sáh po sekyrce

saniťák, jako vždycky podnapilý.

„Pitomče slepá, vždyť ta třasořitka

je ještě dítě!“

V dětství, v slabé chvilce

bývávalo mi hořko, i když zřídka.

Necítím hořkost ani v dnešní chvíli.

Hrdost, plachost – dvojice sester věrných.

      Cvetajevová

Není mi hořko ani v dnešní chvíli,

ujde to tu, nic nechybí mi vlastně.

Berušky-sluníčka si obydlily

můj stůl, zde v nízké teplotě jsou šťastné.

I když mráz napad Moskvu ze vší síly,

v stínidle bzučí moucha, než se zhasne.

A proč že nejsem v literatuře, už zas ne,

tu starost nechám historikům k píli.

Já nemám kdy. Já prozkoumávám epigraf:

„Hrdost, plachost – dvojice sester věrných.

Jak jsem se ocitla, já nehrající, v hrách,

houf komediantů mě osedlal si?“

Je pozdě prokousnout si kůži – zůstala jsi,

paměti, věčným výrostkem; proč měnit?

Tvary a barvy dělají svá kouzla.

Sologub

Má pamět –výrostek, jejž nelze změnit.

Je hrdý, plachý, s klouby špičatými,

s hlasem, co drze vzlét by pod sám zenit,

jenže ho nalomil sál nehostinný;

čtyřicet let jsem chtěla paměť nemít,

leda jak torzo dávna, zašlé stíny,

či náčrt příštího… vtom ve dnech němých

se tu jak živá bytost objeví mi.

Věří, že v životě, i v tmách a bídě

tvary a barvy dělají svá kouzla.

V slaměném kloboučku si jen tak vyjde

do mrazu Moskvy, přehopkala bílý

sníh, zrakem k rozsvíceným světlům

sklouzla:

ptám se, v dvůr oleandrů nevchází-li.

Bože, kolik jsem nasekala dřeva!

   Někrasov

Zas na dvůr lazaretu nevcházím-li

dát řeč s tím saniťákem – v divném ději?

I tesař je, i metař… Smet hrst pilin,

dých z něho líh, smíšený s beznadějí:

„Dřív jsem měl duši – teď křečové žíly,

tvář jsem měl – a po různých pryčnách

ztratil jsem ji.

I kulak byl, i maník, lidi milí!

Jsou skvrny, co čistidlem nemizejí.

Tak žiju, žiju – vězí ve mně střepiny.

Děvenko! Kolik nasekal já dřeva!

Léta své vlastní kulky zprava zleva

po sobě metali jsme. Tož jsem zdrh jak

ženich,

a teď spím v rakvi, chlastám –

kdo je bez viny? –

zde v týlu, u moře vln naftopěnných.“

Snad si to jen sám Pánbůh zaznamená.

        Slučevskij

Tam v týlu, u moře vln naftopěnných,

je domů z lazaretu sotva versta.

I do kostela. Věž, jež o znameních

Božích ví, spí nad Babylonem města.

Z kostelních dlaždic, voskem zaslzených,

k zamaštěnému moři jde má cesta.

Vtom – kiosk! Nápad vnukl mi ten skleník:

sodovku koupím slepci, i když mě tak… Ze sta

skutků si snad sám Pánbůh zaznamená

tu jednu láhev, bublinky v ní žily…

Tak, zády k moři, do města, kde není

takřka nic, ubožákem ublížená –

letím – ach věru v bídném opeření:

v blůze, z níž rostu, v botkách vysloužilých.

Zvon bratrství, šumění veršování…

    Mandelštam

V blůze, z níž rostu, v botkách vysloužilých

nakonec vítězství se dočkám. Přece.

Což nadarmo vstal ze suti den čilý

a zlaté slunce – vypečený pecen

dal hladovým? Z té malé zbrklé víly

jak z blůzy vyrostu, ať chce či nechce.

Bytí (byt, kde se pospolitost sdílí,

pitky a verše, odříkané lehce…)

mě přece ještě čeká. Realita, že?

Jak čirou utopií se však ukáže

duch skazek, starou Moskvou vyprávěných:

zvon bratrství, šumění veršování…!

Dost;zatím děvenka dech nenabrala ani

tam na konzervatoři, u raněných.

Ten pohled bolí, stud v nás budí prudce.

   Lermontov

Zpívala dívenka tam u raněných –

i na konzervatoř teď válka vpadla.

K pódiu přistavili kozy, bradla,

aby se aspoň dobílily stěny.

A v skomíravém světle, koutech temných,

zakryté gázou, sněhem obinadla,

tváře, co měly tu být opraveny…

Radši být v palbě! Div se nepropadla

při potlesku, vždyť – vidět jenom ruce.

Ten pohled bolel, stud v ní budil prudce,

zívala, ale ještě nezvykla si.

Zdálo se jí tu, že v ní srdce asi

na sto osmnáct kousků rozdělili …

Sál byl pro 118 lůžek. Bílý.

Jabloni – jablka, jedličce – šišky.

Pasternak

Sál byl pro 118 lůžek. Bílý,

tak jak ho nanečisto vybílili,

a tatam akustika, slyšet nářky

i při muzice. Hned tě sanitářky

honí, hned sestry – i zde doba šílí.

Stoik či fňukal, osvícený, tmářský

dopisy diktují mi… Bez přetvářky,

až běda prosté. Už jsem na rozdíly

různých světů si zvykla, školu, knížky

hodila za hlavu. Svobodným svoboda,

jabloni jablka, jedličce šišky.

Kterápak jiná škola kdy kde ti to dá,

tak poznat pravdu, jež je u nás dána?

Co tvář, můj bože, to zakrytá rána.

Radši hledět do okna Macbethova.

     Achmatovová

Co tvář, můj bože, to zakrytá rána.

Ještě teď do snů zahlíží mi z dáli;

v gáze hustší než mlha, břeh když halí,

škvírky pro zrak, dech, řeč: „Ta roztrhaná

kapsa to je, tam šáhni, tabák tam mám,

řeknu ti, jak se baleniko balí.

Mám, děvenko, jít domů… kristapána,

ale kam? U nás by mě nepoznali!“

Radši hledět do okna Macbethova,

než do propastné škvíry pro prozření

strachem odkojeného pokolení.

Trhnu sebou, vzbudím se… Kouřím… Znova

rozmotat obvaz, v čím dál širších kruzích…

Co je můj život vedle této hrůzy?

Svědomím nakaženi… V každém,

v každém Stěnkovi je i svatý Serafín.

   Vološin

Co je můj život? Kde jsou jaké hrůzy?

Ty berušky v mém pospolitém bytě,

v záhybech velké, darované blůzy,

ve stolku, kde se zabydlely hbitě,

v papírech? Snad už znají i let múzy,

i krmí duchovní jsou možná syté,

sem tam však najdou drobek,

s tou svou chůzí

lezavou… S jakým málem vystačíte

v žebráckém bratrstvu! Jen to je ještě

zváno mým –

a paměť. V každém hledám, jaká potíž,

svědomí, sama nakažena svědomím.

Kajícná uprostřed protřelé kumpánie,

nepokrytě jsem prosťáček jen, totiž –

jen má tvář odkryta zde; bez roušky je…

Myslet netřeba, plakat nelze.

  Lipkin

Jen má tvář odkrytá a bez roušky je –

ovšem i tvář vojáka s harmonikou.

Prošili v bitvě, v týlu přešili je,

rysy, jež míval. Bývalá tvář v nikom,

už ani v paměti zrcátka neožije.

„Napij se sodovky,“ říkám mu, a tu, vmžiku…

Že slepé oči – jindy je páska kryje –

dokážou hledět provinile, mžikat,

rozpláče mě. Slyším ho, Vasilije,

jakoby z dáli, kterak s čím dál větší

zlostí (či rozpačitostí?) mě těší:

„Co řveš, ty zpěváčku, co kdeco přečet?

Moc myslet netřeba, pak nejde brečet…

Kulka tě netrefila – nezabije!“

Co na tom, blízko-li či daleko je k břehu?

   Baratynskij

Kulka tě netrefí a nezabije,

do paměti vtrh jinačí druh trestu.

Má paměť, jak když kočí křikne hyjé,

se rozklopýtá na dalekou cestu –

po mapě k vyhnanství; tam – do chemie,

kde místo vzorců máš za verstou verstu.

Vlídná moc třeba jednou na počest tu

vám ,sláva za vlast padlým´ do skal vryje.

Což o mě; lehko do uzlíku nabrat vše

mé! Jsem jako holubice na arše:

co na tom, blízko-li či daleko je k břehu.

A – to mi žádný nezapoví: dostrkána

na dálný perón – naposled snad – v střehu –

zaslechnu kdesi klinkat zvonek zrána.

Mlhavé ráno, ráno šedých růží.

        Turgeněv

Zvoneček na zvonici klinká zrána,

svůj soprán – v jaké výšce – zaslechla jsem.

Je potom pozdě, když moc brzo brána

osudu (výška) ztékána je hlasem.

Děvenko, nezpívalas při hosana

Životu, – kantáta slaví Mor v kraji našem…

Zítra při hudbě od Chačaturjana

si strhneš hlásek v chóru mnohohlasém.

Ta paměť ochrapěle na té cestě

křikla, co bylo. Ach ne, co mě vede!

Na žádné cestě! Vždyť jsem

v hlavním městě,

užuž je jaro… Větru dech se zúží,

světlounce pod smuteční vrby vzejde

mlhavé ráno, ráno šedých růží.

Šel tudy poutník o žebrácké holi.

       Chodasevič

Mlhavé ráno, ráno šedých růží,

čtyřicet let pryč – pryč je voda vzala.

Ráno! To nebylo jen v tváři, v kůži,

to poranění, co jsem rozvázala.

Odmotala jsem jako mnozí druzí

ze srdce obvaz, když do dáli – za val –

za verstou verstu šly už moje pulsy, –

tam má být říše světla neskonalá

a nezná přerušení (zem s časem

nadzemským)

mezi zpěvem mým v lazaretu – a andělským.

Ráno! Živ z nedojedků, snad i bez nich,

šel tudy o žebrácké holi poutník prve.

Na Jeho bosých nohou – zář: květ krve

ve světle války, oken zatemněných.

Ve světě války, oken zatemněných

necítím hořkost ani v dnešní chvíli.

Paměť je výrostek, jejž nelze změnit…

Ptá se, k oleandrům už nevcházím-li…

Tam v týlu, u moře vln naftopěnných,

v blůze, z níž rostla, v botkách vysloužilých

zpívala, dívenka. Tam u raněných.

Sál byl pro 118 lůžek. Bílý.

Co tvář, můj bože, to zakrytá rána.

Co je můj život vedle této hrůzy?

Jen má tvář odkryta zde; bez roušky je, –

kulka mě netrefí a nezabije!

Zvoneček-soprán v dáli zvoní zrána:

„Mlhavé ráno, ráno šedých růží…“

Přeložila Jana Štroblová.

Zkázněné múzy

Když jsem uvažovala o tom, jakým způsobem znovu uvést Innu Lisňanskou do povědomí menšící se enklávy čtenářů poezie, vytanula mi na mysli slova Martina C. Putny, že by každý kritik měl popravdě vyjádřit svůj vztah k autorovi, který mu diktuje hodnotící slova. Proč to tedy nezkusit? Básnířku, prozaičku, esejistku a překladatelku Innu Lisňanskou znám od roku 1967, kdy jsem od ní slyšela její rané verše, které se mi zalíbily tak, že jsem hledala mezi svými tehdejšími básnícími studentkami pro ně překladatelku – našla jsem ji, ale v roce Pražského jara se pro ně nenašlo ani v literárních časopisech místo.

Když jsem se po pěti měsících, koncem ledna 1968 vracela z Moskvy domů, řekla mi Inna Lisňanskaja rozloučenou: „Ty se tak těšíš, že vlítneš do Pražského jara, a nechceš slyšet, když ti říkám – už brzy za tebou přijedou naše tanky.“ Od té doby jsme se vídaly už jen sporadicky. Jen občasná, z mé strany trochu konspirativní setkání (pobývala jsem v Moskvě jako tlumočnice Ústavu pro výzkum a využití paliv) mi umožnila sledovat zblízka básnířčinu tvorbu i peripetie jejího života. Obdivovala jsem jak ohnivý temperament a spontánnost gest neústupné rebelky na ohrožení lidské i básnické svobody, tak její cílevědomé rozšiřování kulturních obzorů, které vypovídalo o jejím stále hlubším zakotvování ve velkých tradicích ruského klasického a modernistického umění. A možná nejvíce ze všeho mne fascinovala touha zkáznit shůry seslanou mélickou Múzu a naučit ji pracovat s nejsložitějšími klasickými formami, k nimž nepochybně patří „věnec sonetů“ s poslední, královskou znělkou, tentokrát složenou z prvních veršů milovaných básní, které organicky prorůstaly celým Lazaretem pro poranění tváře.

Básnířku a překladatelku Janu Štroblovou znám od jejích prvních básniček, přišpendlovaných na nástěnce v přízemí filozofické fakulty, které mě učily vidět a pojmenovávat věci, jež jsem se marně pokoušela sama vypsat v grafomanských veršovánkách. A tak se stalo, že právě ona se stala z celé generace mimořádných básnířek průvodkyní mého života a její poslední sbírka Lament (recenze v A2 č. 7/2009) mou příruční knihou. Náhoda tomu chtěla, abychom se čirou náhodou (či osudovou nezbytností) shodly i v zalíbení ve skladbě, kterou Inna Lisňanskaja věnovala „památce mého otce, který zemřel ve válce“. Proto se také ptám Jany Štroblové: „Jak se k vám vlastně v osmdesátých letech dostal rukopisný text Lazaretu? A protože vím, že z principu nepřekládáte na objednávku, čím vás právě tato skladba zaujala?“ Odpověď jsem získala tuto: „Rukopis přivezl jako ,tajný kurýr´ někdo z redaktorů Odeonu, možná Kamil Chrobák, a hned, když jsem si ho prvně četla, dostala jsem chuť ho přeložit – ráda překládám věci těžké a tady mě navíc spolu s formou uchvátil i obsah. O svém ohromení nad tímto věncem sonetů mohu říct zhruba totéž, co už tenkrát pro Světovou literaturu č. 6/1989: navzdory složité stavbě na něm není nic vyumělkovaného, je mnohem spíš překvapivě prostý, postavený na drsném životním příběhu s autobiografickými rysy, a ten se v sugestivní zkratce prolíná s osudy své země. Podobenství o ztrátě tváře a ztrátě hlasu je tu natolik neozdobné a bezprostředně zraňující, je v něm tak málo hladké zpěvnosti, že mnohem spíš než věnec je to vlastně trnová koruna sonetů.“

–mz–

Dvojstránku poezie připravila Miluše Zadražilová.