Ve Francii měly v květnu premiéru dva „ženské filmy“ filmařek generace devadesátých let; dvou rozdílných poetik a příběhů, které mají cosi společného – jejich komentář k ženskému údělu obsahuje něco překvapivě navíc. Životopisný snímek Coco Chanel (Coco avant Chanel) filmařky Anne Fontainové, jenž vstoupí v červnu i do českých kin, přibližuje příběh holky z vesnice, které se podařilo proměnit styl oblékání žen i způsob, jak se na sebe dívaly do zrcadla. A novou elegancí vysvobodila něžné pohlaví ze svěracích kazajek korzetů, secesních krajek či nabubřelých klobouků, které jim dodávaly vzhled „pojízdného lahůdkářství“.
Film s Audrey Tautouovou v hlavní roli se však nezaštiťuje jen světem módy, ani se neschovává za dekor frivolních dvacátých let. V osudu zraněné, dobrodružné bytosti, vybavené androgynní krásou, zrádnou sexualitou a šarmem pokuřování z cigaretové špičky, hledá Fontainová válku pohlaví. Zajímá ji, jak se mladá Gabrielle alias Coco dovedla v době, kdy to nebylo vůbec snadné, vzepřít mužskému světu. Jak s ním nejistě manipulovala, využívala jej, byla obětí i dobyvatelkou zároveň. Za pozornost stojí zejména její vztah ke kapitánu Étiennu Balsanovi v herecké kreaci Benoîta Poelvoorda, ztělesňujícího lehkovážného hochštaplera, který si domýšlivě vydržuje hubatou Coco k vlastnímu pobavení, dokud není překvapen nečekaným vzestupem budoucí návrhářky. Náhle zbavený své převahy i jistoty se mění ve směšného slabocha, žárlivce, který se nedovede kořisti vzdát, ani ji docenit. Fontainová říká, že pochopit Coco Chanel znamená ve skutečnosti „porozumět tomu spalujícímu pohledu tvrdé ženy“, s jehož pomocí pronikala za masky druhých lidí, poznávala nejen úděl žen, ale i mužů. Nakonec řekla: „Jakmile pochopíte, že všichni muži jsou v podstatě děti, víte už všechno.“
Druhým přírůstkem, u něhož už není tak jisté, zda jej diváci spatří i u nás, je nový film herečky a filmařky Zabou Breitmanové Milovaná (Je l’aimais). K nečekané adaptaci si zvolila stejnojmennou knihu (z roku 2002) francouzské spisovatelky Anny Gavaldy (česky vyšla pod názvem A taková to byla láska… v Mladé frontě v roce 2004), jejíž novější romány bývají některými kritiky obviňovány z podbízivosti. V tomto případě však vznikl skromný, rozkošně cudný snímek, který se nesnaží být velkým dílem ani nechce šokovat dosti otrlé publikum třeba po vzoru letošní makabrózní canneské soutěže.
V Milované se Breitmanová vrací k oblíbenému tématu ohlédnutí za tím, co nezadržitelně ztrácíme a co nám přitom uvízne v hlavě, aniž bychom to dovedli ze sebe vymluvit. Setkávají se tu dva outsideři, potácející se svými životy, které nejsou napohled výjimečné, naopak skrytě rozvrácené. Chloé opouští manžel, a tak ji tchán Pierre, byť v jeho nenadálé starostlivosti je stejně dobrých úmyslů jako nešikovnosti, naloží i s dvěma dětmi do auta a odveze daleko ode všech na chalupu, aby přišla na jiné myšlenky. Neporozumění a ženina popudlivost však otevřou dveře jiného příběhu, který v sobě Pierre po léta mlčky nosil. Během večera se nad škrábáním brambor rozhovoří o tom, jak sám kdysi miloval jinou ženu, ale na rozdíl od svého syna se neodvážil rodinu opustit, ať už z měšťácké pohodlnosti či ze zbabělosti.
V nijak melodramatickém stylu „zrcadlového“ vyprávění vedou bolestné cesty návratu do minulosti rovnou ze šerosvitu ošuntělé světnice, zatímco vedle si hrají nic netušící holčičky. Režisérka se horko těžko pokusila převést do filmu literárně sugestivní dialogy Anny Gavaldy. Je však s podivem, že žádnou z autorek ani tak nezajímá Pierrova milenka či manželka, ale jsou fascinovány postavou staršího, vyhaslého muže, stejně dojemného jako směšného v tom bezbranném odhalení. Daniel Auteuil s rolí ne zcela úspěšně zápasí – ptáme se spolu s ním, může-li být člověk vnitřně mrtvý dávno před svou smrtí z pouhé slušnosti a ohleduplnosti jen proto, že by neunesl pocit, že někomu vedle sebe ublížil.
Francouzský film konce osmdesátých a začátku devadesátých let byl ve znamení nástupu režisérek, které přinesly novou senzibilitu i opravdovější hrdinky na plátno, do té doby ovládané převážně mužskými pohledy. Dnes se naopak zdá, že se genderové kyvadlo otočilo. Ve Francii zaměřují svou pozornost na studium mužské emocionality, odvrácené strany fanfaronského dobyvačství nebo dokonce jejich slabosti či „feminity“. Působí to neotřepaně a překvapivě, až se zdá, jako by chlapi nejenže dosud nedovedli mluvit upřímně o vnitřním životě, o vlastní intimitě či prožitku sexuality, ale snad ani doopravdy „nedávali v životě pozor“.
Autor je redaktor přílohy Salon deníku Právo.