V proslulé přehlídce unijního divadla, Evropské divadelní ceně, opět neoslnil žádný Čech. Nejvýraznější ze soutěžních kusů byla moderní commedia dell’arte a pojídání humra. Kde jsou jistoty evropského divadla?
Před letními slavnostmi divadla v Avignonu a Edinburghu, kam se sjíždějí divadelní fanoušci z celého světa, se na jaře konala mnohem komornější Evropská divadelní cena, jež má být naopak exkluzivní výkladní skříní Evropské unie. Letošní 13. ročník ceny se konal ve Vratislavi; ta se po Taormině, Soluni a Turínu stala hostitelským městem pravděpodobně z důvodu propojení festivalu s oslavami roku Jerzyho Grotowského. Hlavní cenu také získal Grotowského žák, polský režisér Krystian Lupa (rozhovor v A2 č. 41/2008), který se tak zařadil do vybrané společnosti Petera Brooka, Piny Bauschové, Ariane Mnouchkinové, Roberta Wilsona a ostatních laureátů.
Cenu nové divadelní reality za moderní přístup k divadlu ani letos nezískal žádný Čech (podařilo se to jedinkrát v roce 1998, kdy dostal zvláštní cenu Václav Havel). V minulosti mezi neúspěšné kandidáty patřili Petr Lébl, Divadlo Continuo a Farma v jeskyni. Ve Vratislavi cenu za moderní přístup k divadlu obdržela pětice tvůrců především ze západní Evropy: Rodrigo García, Guy Cassiers, Pippo Delbono, François Tanguy a jeho Théâtre du Radeau, Arpád Schilling. Skutečně letos vyhráli progresivní umělci?
Hledání zatraceného času
Touhu po kráse vyjadřuje barokizující abstraktní koláž fragmentů z textů Dante Alighieriho, Ezry Pounda a jiných, vážné hudby, zpěvu, stylizovaných pohybů a gest, nazvaná Ricercar (což je označení instrumentální skladby ze 17. století, jež zpracovává zároveň několik hudebních motivů), frankofonního souboru Francoise Tanguyho. Dřevěné panely a stoly vedou kamsi do hlubin jeviště, do starého světa vznešených ideálů… Též inscenace vlámského režiséra Guye Cassierse využívá minulost jako zdroj inspirace. Nejde však o snové proustovské vzpomínání na původní harmonii, právě naopak. Monodrama Utápět se v rudé (Sunken red) považuje za zdroj kreativity trauma z dětství. Dnes čtyřicetiletý spisovatel vzpomíná (jde o dramatizaci románu Jeroena Brouwerse) na válečné šílenství pouze skrze niterné pocity. Jako malé dítě se s rodinou ocitl v japonském koncentračním táboře, kde se stal svědkem mučení, znásilnění a zavraždění své matky. S matčinou smrtí se není ochoten po celý život smířit. Odmítá realitu s celou její ošklivostí, znechucuje ho také bolestivé zrození vlastního dítěte. Spisovatel střídmě hraný Dirkem Roofhooftem je uvězněn mezi důmyslnou projekcí paprsků, jež vytvářejí na postupně rudnoucí zdi okno pracovny nebo cely s indonéskou roletou.
Bavit se umíráním
Pippo Delbono naopak svou pestrobarevnou revuí Ta příšerná temnota (Questo buio feroce) – inspirovanou biografií Herolda Brodkeye, umírajícího na AIDS – smrt s grácií a ve velkém, muzikálovém stylu oslavuje. Italská kritika označila jeho herce za moderní postavy commedie dell’arte. Zmalovaná štětka, mentálně postižené dítě, schizofrenik, těhotná žena, anorektička, bezdomovec vystupují v morbidních a drsných scénkách (pohřební průvod, karneval) s leskem muzikálových hvězd.
Gastronomická hříčka Hispánce Rodriga Garcíi Zabíjet kvůli jídlu (Accidens: Matar para comer) není rozveselenou oslavou jídla, ba ani další hyperbolizovanou kritikou konzumní společnosti. Performer jen beze slov připraví k večeři humra: zvíře vyndá z akvária, rozřízne nožem, osmaží a decentně sní. Provokuje ale mikrofon upevněný na živočichův krunýř, který zaznamenává postupně utichající tlukot srdce. Jde o metaforu utrpení, nebo o výsměch všemu vážnému, tragickému?
Prezentovaná díla charakterizovalo jasné odmítnutí klasické dramaturgie, neobjevila se jediná inscenace interpretující nějakou divadelní hru. Literární text, ať už v podobě scénáře nebo dramatizace, se stává pouze stylotvorným prvkem. Nejde však o nějaký výrazný, objevný styl, naopak o rozplynutí dosavadních jistot a hodnot evropského divadla.
Vítěz: Warhol i Marilyn pod lupou
Laureát Hlavní Evropské divadelní ceny Krystian Lupa uvedl ve Vratislavi dva projekty inspirované pobytem ve Spojených státech, jejichž zábavní kultura ho zjevně fascinuje a jejíž principy dávají jeho tvorbě nové dimenze. Po dramatizacích klíčových středoevropských románů Roberta Musila, Franze Kafky, Rainera Marii Rilka a inscenování Thomase Bernharda tak dává přednost „povrchnosti“ mladého amerického umění. U fenoménů Marilyn Monroe, nejznámější herečky komerčně úspěšných hollywoodských filmů, a pop artu, který z výtvarného umění udělal spotřební záležitost, režiséra s pověstí filosofa divadla pracujícího s hlubinným herectvím především zajímá, co se ukrývá pod jejich povrchem.
Faktory 2 (viz A2 č. 14/2008) vznikala téměř dva roky jako variace na newyorskou undergroundovou komunitu šedesátých let. Lupa spolu se skupinou herců krakovského divadla dokazuje, že ke vzniku velkolepého díla není literární předloha zapotřebí, stačí herecká práce. Osmihodinová inscenace vychází z klišovitých „warholovských“ principů: v umění nemá smysl hledat něco hlubšího, protože nic takového není ani v běžném, všedním životě. Banalita se stává uměním a z umění se stává banalita. Plachý výtvarník Andy Warhol (Piotr Skiba) není schopný vážných vztahů, lidi vnímá jen jako objekty k zaznamenání kamerou nebo fotoaparátem. Nico, Ultra Violet, Eric Emerson si při „Screen Tests“, jak Warhol nazval proslulé filmové portréty slavných, které se dodnes vystavují v galeriích (jako nedávno například v pražském Rudolfinu, A2 č. 6/2009), zachovávají hvězdnou image. V inscenaci jsou ovšem celebrity natáčené také v intimních situacích, kdy jejich ironický nadhled mizí a nahrazují ho vnitřní nejistoty. A tak se oním zrcadlem, které Warhol společenství nastavuje, nestává blyštivé „nic“ (obraz lahve od coca-coly), nýbrž lupovská nicotnost, vyjádřená zpomaleností hereckého projevu.
V Marilyn, což je součást triptychu Persona (název je převzat z Bergmanova filmu o ztrátě identity), jenž zkoumá tři osobnosti 20. století (kromě Marilyn Monroe ještě filosofku Simone Weilovou a mystika Gurdjieffa), inscenátory nezajímá biografie hollywoodské star. Kladou si otázku, zda ikona masové zábavy může (dokáže) být skutečnou umělkyní. Celý tříhodinový „work in progress“ se zaměřuje na přípravu monologu dramatické postavy, kterou má herečka ztvárnit. Nechová se jako hloupá blondýna, naopak u ní převažují umělecké pochybnosti – a ty postupně ovládají celou její bytost. Leží polonahá v rozestlané posteli, kolem sebe má několik lahví s alkoholem, přeplněný popelník a naprosto bez energie, pomalu dokola opakuje naučený text až do nesrozumitelnosti. Zde je velký prostor pro improvizace představitelky Marilyn, Sandry Korzeniakové. Ta se musela nejen utkat s bolestivým hledáním výrazu herečky zkoušející náročnou roli, ale vyrovnat se i s mediálním obrazem Marilyn jako sexuálního symbolu. Koncentrované až meditativní herectví bez vnějších efektů Korzeniakové postupně vede až k rozmazání vnější podoby jedné z nejpřitažlivějších žen filmového plátna. Lupa tímto projektem odkrývá podstatu umělecké tvorby s její nezáživností, nudou a mučivou neschopností dát výsledku zřetelnou formu, čímž narušuje vžité divadelní konvence, a tak nutí k originálnímu přístupu k divadelnímu umění i za cenu rozpadu celkového tvaru.
Autorka je teatroložka.
Europe Theatre Prize (Evropská divadelní cena), Vratislav, 31. 3. – 5. 4. 2009.