Předpokládám, že v tom nejedu sám

Návštěva ateliéru se vždy podobá sprostému šmíráctví. Kultu autora, malíře, který nikdy nezemřel. Fleky od barev jako obraz duše z pokleslé romantické vize rozervaného umělce. Pár krvácejících postaviček v rohu. Hledání ztracených instinktů pod vrstvou černé tuše. Rozbíjení vnějšího světa a každá malba bije do očí jako stoprocentní dávka intimního exhibicionismu. Možná je to jen dobře vytvořená iluze fikčního uměleckého světa. Možná se v noci mění ve vlkodlaka a běhá po Karlin Studios. Návrat tajemství do vyprahlého světa. Návrat do dětství, kdy jedna jediná malba vydá svou příběhovostí na román…

Ve všech vašich obrazech je vždy obsažen příběh. Týká se to i vašeho loutkového filmu Obývací pokoj. Proč jste najednou začal pracovat s kamerou?

Souvisí to s tím, že jsem kreslil komiksy. Všechny mé postavy začaly být svým způsobem typizované. Vždy je tam kluk a holka, tím pádem bylo snazší se dopracovat k formě, jak by měly ve vypadat ve filmu. Už jsem o tom přemýšlel snad před čtyřmi lety. Chtěl jsem udělat něco s loutkami, chtěl jsem, aby se mé obrazy pohybovaly, protože ve spoustě z nich opravdu je latentní příběh. Mé obrazy jsou většinou jen taková okénka, filmové záběry z příběhu, který neexistuje. Připadalo mi zkrátka zajímavé vytvořit alespoň část toho filmu.

Odkládal jsem to z nerozhodnosti, protože jsem si říkal, že s tím je hodně produkční práce. A tak když jsem se dohodl s Karlem Císařem [kurátor 6. bienále mladého umění Zvon 2008, kde byl film poprvé prezentován – pozn. J. B.], byl to dobrý důvod, abych konečně začal. Pracoval jsem na tom asi tři měsíce. Nějakou dobu trvalo, než se daly dohromady loutky, vymyslel scénář a než jsem našel lidi, kteří se mnou byli ochotní spolupracovat za málo peněz. Navíc jsem pořádně nevěděl, co musím všechno absolvovat, takže to bylo hektické a na poslední chvíli, nicméně nakonec se to myslím povedlo.

Jak jste vnímal, že postavy z vašich obrazů obživly?

Byl to velmi intenzivní zážitek. Nechce se mi ho hned opakovat, ale určitě bych hrozně rád dal časem zase něco podobného dohromady.

Visí vám tady přímo nad hlavou. Zdravíte je ráno?

Ani ne. Ale těší mne, že je mám.

Obývací pokoj je tedy zfilmovaný obraz? Nebo film v obrazech?

Nebyl to zfilmovaný obraz, to jsem si jen ze začátku myslel. Vycházelo to samozřejmě z nějakého obrazu, ale ve chvíli, kdy jsem to začal vidět trojrozměrně, se můj přístup úplně změnil. Vznikla autentická věc, která má vztah k tomu, co bylo a bude.

Máte v hlavě ke každému obrazu konkrétní příběh, anebo jde spíš o intuitivní proces?

Nevím, ale záměrně je nazývám vcelku povrchně, protože si myslím, že je lepší, když si každý najde svůj vlastní výklad, protože ten můj by mohl být, jak bych to řekl…

…dovysvětlující?

Jistě, já mám na umění rád, když je interpretačně co nejotevřenější. Počítám s tím, že ten, kdo na to kouká, si také rád zažije své.

Kde berete prostředí pro své obrazy?

Vychází z reálných míst. Třeba nedávno jsem si něco fotil u babičky. Ten film, to je tak trochu její byt, hodně exteriérů je i z Jižního Města, kde jsem vyrůstal.

Častým motivem je u vás vztah člověka a přírody, postavy se mění ve zvířata a tak dál…

Hodně věcí vychází z náhodných kreseb. Ale vztah k přírodě bývá deformovaný nějakým nedorozuměním, odtržením, které bývá fatální. A zároveň snahou pochopit určité základní instinkty. To, co se tam odehrává, se většinou děje, aniž by to ty postavy mohly ovlivnit.

V mnoha obrazech mají postavy zvířecí hlavu a přitom jsou obvykle oblečené. Jinde jsou svlečené a zvířecí kůži mají přímo na těle. Možná jde o ten intimní prostor člověka. Tam, kde bychom se měli cítit bezpečně, se můžeme cítit v ohrožení. Věci, které tu vylézají na povrch, v sobě mohou obsahovat nebezpečí. Ve chvíli, kdy vylézá na povrch příroda, se vlastně můžeme cítit zranitelně, odkrytě. Odkrývám nějaké věci, ale předpokládám, že v tom nejedu sám.

Je to ta skrytá příroda. Tváříme se, že toho s ní nemáme moc společného, ale ona nás všechny řídí. Myslíte to tak?

Určitě. Je to trochu freudovské. Spoustu věcí zakrýváme, a pořádně nerozumíme tomu, co nás ovládá. Třeba když jsou na obraze děti ve zvířecích maskách, možná to souvisí s tím, co jsem kdysi slyšel v nějakém pořadu. Ale možná jsem si to spíš domyslel. Myšlenka spočívala v tom, že když se děti v dětství cítí ve společnosti jako outsideři, mají tendenci přehrávat se do nějakých vnitřních silových pozic. Možná to jsou ty staré hry, které fungují v podvědomí.

A já bych se vás nejraději zeptala právě na dětství, ale nechci být přehnaně osobní a sklouzávat ke klišé typu „umělec, který na základní škole seděl vždycky v poslední lavici“. Navíc se ve vašich malbách vždy objevuje zvláštní kontrast nevinnosti a temnoty…

Určitě to souvisí s tím, co prožívám já a pravděpodobně mnoho dalších lidí. Myslím, že člověk formuluje věci, kterým sám dobře nerozumí, hledá jejich význam a k tomu se dobírá sebereflexí. Dětství je jistě důležité. Zvlášť to, jakým způsobem se s ním identifikujeme, idealizujeme si je, ale ono ve své podstatě zas tak idylické není. Ty obrazy představují v podstatě vztahy. Možná to zní banálně, ale to je koneckonců téma veškerého umění. Protože co je opravdu reálné, kromě toho, že všichni prožíváme nějaké vztahy?

Lze si vaši techniku vyškrabování do vosku vykládat jako snahu dostat se za povrch věcí?

Jistě. Hledal jsem techniku, která by byla adekvátní kontrastu dětství a nějaké zvláštní nebezpečné situace. Tohle si pamatujeme všichni ze základní školy, je to od začátku fascinující tím, že když člověk pracuje na obraze, tak si vlastně hraje s jehlou nebo nožem. V podstatě ten obraz zraňuji. Čím dál postupuji, tím se mi to zdá přemrštěnější.

Jakým způsobem jste se ke svým postavám dopracoval?

Začalo to v době, kdy jsem pracoval u filmu, protože jsem měl nějaké osobní problémy. Kreslil jsem ty obličeje a hledal jazyk, který by mi připadal autentický. Udělal jsem za večer několik tváří a vůbec jsem nepřemýšlel, jestli se to opakuje nebo ne. Postupem času z toho vykrystalizovaly typizované postavy, holka, kluk a tak dále.

Berme to s nadsázkou, ale co vás nutí jim pořád tak ubližovat?

Nevím, je to prostě něco, co s tou postavou prožíváte, asi jako když člověk píše. Stáváte se součástí nějakého zvláštního příběhu. Oni mají zafačované ruce, teče jim krev a sami pořádně nevědí, co se děje, stejně jako člověk často netuší, co se děje s ním.

Je to spíš masochismus, nebo terapie?

Určitě terapie, i když nějaký masochismus v tom možná bude skrytý také.

Míváte připravenou kompozici? Jakou roli pro vás hraje improvizace?

Dost to souvisí s technikou, kterou používám. Musím být přesný. Vždy mám konkrétní představu, ale je fakt, že na obraze se často začnou dít věci samy od sebe.

Vaše práce vyvolávají mnoho asociací. Vždy jsem se vám naivně chtěla podívat do hlavy a poznat skryté významy, které do nich vkládáte. Anebo o tom nepřemýšlíte?

Je to intuitivní proces, nicméně některé věci z toho časem vyplynou. Důležitá byla zkušenost s filmem, musel jsem hercům vysvětlovat, jaký mají mezi sebou postavy vztah a proč třeba přenášejí tu hlavu. Nějakým způsobem jsem to interpretoval, aby tomu mohli porozumět, což samozřejmě znamená, že jsem to zjednodušil. Člověku proběhne hlavou sto padesát věcí a zachytit se jedné by bylo omezující. Jistě, dá se třeba říci, že zabalená hlava, kterou postava někam nese a ze které stříká krev, naznačuje něco, co člověka bolí. Ale jelikož skrze ni definuje sám sebe, tak se jí nechce zbavit. Pro mě to má nějaký význam, ale umění by mělo být zároveň významově co nejotevřenější, takže se mi to nechce všechno vysvětlovat.

To chápu, ale já jsem dnes v roli novinářky, která se z vás investigativně a poklesle snaží vytáhnout odhalení…

Třeba u těch hlav je to evidentní. Začalo to při malbě, když mi odpojená hlava přišla jako dobrý fór. Začal jsem to přenášet a nějak s tím pracovat. A co jsem řekl, platí. Dejme tomu, že to je nějaké trauma, kterého se člověk bojí, protože už není v něm. Stojí vlastně mimo, on se o něj pořád stará a má k němu vztah.

Nejsou náhodou obrazy tak trochu traumata, o která pečujete?

Myslím, že zas tak strašně traumatické nejsou. Nemám rád, když je umění za každou cenu vtipné, ale je fakt, že ta vážnost je svým způsobem natolik přetažená, že je vlastně ironická vůči tomu, co si člověk obvykle představuje jako depresivní umění. Překvapuje mě, jak to bývá přijímané. Zároveň to ale nechci zlehčovat, protože, no, já se těm interpretacím evidentně bráním…

To jsem pochopila…

Těžko se to vysvětluje, musíte se zaměřit na konkrétní věc. Třeba se na mých obrazech objevila auta. Měl jsem bouračku. Byl pro mě důležitý moment, kdy se díváte na auto, na něco, na čem všichni děsně lpí, a ono je najednou úplně na padrť. Zkrátka šlo o moment destrukce. Je to způsob, jak se s tím vyrovnat, ale zároveň si s tím i poradit a podívat se na své vnitřní prožívání z jiného úhlu.

Jedením z vašich základních témat je samota. Pod relativně spokojenou povrchní společností vlastně může být skrytý strach…

Určitě, to je přesná interpretace. Myslím, že spousta strachů, které člověka omezují, vychází z vnitřního předstírání, anebo z toho, že si řadu věcí nalháváte. Baví mě s tím pracovat.

Tvary na vašich starších obrazech připomínaly vnitřnosti. Proč, chtěl jste převracet věci naruby?

V podstatě to opravdu byly takové vnitřní orgány. Určitě je v tom nějaká fascinace. Třeba jde o snahu pochopit principy, které nás řídí a kterým nerozumíme. Nevím, jak to přesně popsat. Navíc ve školce jsme byli zvyklí malovat růžovou barvou kůži. Sice je to nesmysl, ale je to nějak navyklé. A když pak ty domy a věci na obrazech mají růžovou barvu, může se zdát, jako by byly živé a dýchaly.

Je to také barva kýče. I když ten kýč na vašich starších obrazech narušovala stékající barva…

Tam to byla hlavně touha namalovat nějaké strašně strašidelné pohádky, trochu ty věci přehnat.

A k tomu ty ohromné oči jako pohled někam dovnitř…

Ano, ty oči mají stejný charakter jizvy, takže to může být nějaké otevírání se, ovšem tragické.