Nejrůznější evropské průzkumy řadí Česko na špici, pokud jde o kouření marihuany u mladistvých. Ale konopí se stává soupeřem i souputníkem tradičního piva takřka u všech skupin obyvatelstva napříč věkovými kategoriemi. O klasické subkultuře lze v tomto případě mluvit jen stěží.
Česká republika patří vedle Holandska a Švýcarska, kde je marihuana částečně legalizovaná či dekriminalizovaná, k největším evropským producentům této lehké drogy. Pokud píšu „lehké“, dělám to při vědomí nového trestního zákoníku, jenž vstoupí v platnost 1. ledna 2010 a (k radosti adiktologů a protidrogových odborníků a ke zlosti policistů) konečně dělí omamné látky na „lehké a tvrdé“. Paskvil v podobě rčení o „množství větším než malém“, jež vstoupilo do historie českých politických absurdit, snad tedy konečně patří minulosti.
Od čutky až ke skunku
Vžitá představa, že Česká republika se rájem pěstitelů a huličů stala až v posledních letech v souvislosti s rozšířením indoorového pěstování, není úplně přesná. Zatímco v éře hippies neměli zdejší vlasatci takový přísun kvalitní trávy jako jejich americké protějšky (ta zde byla krom undergroundového prostředí dosti vzácná), po sametové revoluci vše nabralo rychlý posun a nešlo zdaleka jen o konopí.
Přechod z jednoho systému k druhému je ještě dnes pro počáteční chaos mnohými připomínán jako nebývale svobodná doba, kdy byla možná řada věcí, které se dnes jeví jako nemyslitelné. Ne náhodou se například právě tehdy Česká republika stala cílem technotravellers a desítky ilegálních freeparties byly maximálně monitorovány policí, jež ale nevěděla, jak konat.
Ono „vyklidněné“ ovzduší se týkalo i kouření trávy, kterou bylo cítit v každé třetí hospodě a kavárně, aniž by se kdo divil. Tehdejší vůně se ale značně lišila od toho, co cítíte dnes, pokud vám majitel restaurace dovolí (může totiž přijít o licenci) uvnitř vtahovat zelený kouř.
Holandský skunk byl pro většinu zdejších konzumentů neznámý; trávu si každý z nich pěstoval, nejlépe ve volné přírodě, a obchod s ní byl – především na venkově – brán jako věc zavrženíhodná. Tráva se přece vždy dávala, takřka sama a bez pomoci rostla a obchod s ní smrděl neúctou k zelené bylině. Přístup to byl ryze přírodní, až skautský a dnešní mládeži se jistě jeví jako nepochopitelný, ale tak to zkrátka bylo. Ve velkém se venku pěstovalo a ve velkém se i darovalo. Skutečností ovšem je, že se tehdy většina huličů ještě rekrutovala z prostředí nejrůznějších alternativních subkultur a kouření marihuany nebylo tak všudypřítomné jako dnes, kdy až na vesnické výjimky tráva znamená prostě skunk, vyrostlý kdesi v uzavřené místnosti nebo ve skříni pod umělým osvětlením.
V devadesátých letech se samozvaným guruem místní huličské komunity stal kmenový novinář časopisu Reflex Jiří X. Doležal, který o trávě napsal i knihu. V mnoha svých textech se snažil bojovat proti zažitým mýtům, ale často budil dojem, že věci spíš ubližuje. Doležal stihl být v průběhu několika málo let příznivcem českých kališnických, národoveckých skinheads, pak hinduistou, vzápětí odpůrcem svých bývalých vyholených soudruhů a pyšnil se tím, že chodí ozbrojen. Tato ideová a ideologická schizofrenie spolu s excentrickým vystupováním v televizních pořadech veřejnost zcela určitě utvrdila v domnění, že stejně jako on skončí každý, kdo kouří jointy. Odstrašující kampaň, jak má být.
Samozásobitelství i vývoz
Městská mládež, která dle průzkumů tvoří největší procento konzumentů, dnes většinou začíná kouřením skunku, který je co do obsahu THC několikrát silnější než takzvaná venkovka, a všichni, kdo jej nepěstují nebo nemají pěstitele v nejbližším okolí, ho kupují. Tradiční cena za gram na ulici je 250 Kč, ale stále klesá a dnes už se blíží částce 200 Kč.
Výroba tady, nehledě na riziko, už něco stojí, kytky vyžadují péči a šlechetný přístup minulosti už není možný. Neustálé mediální zdůrazňování síly indoorově pěstěné marihuany, potažmo nebezpečnosti této drogy, která jako by podle většiny článků měla patřit mezi drogy tvrdé, je pořádný nesmysl. Skunk je opravdu silnější, ale není v něm nic navíc. Riziko tedy hrozí jen v případě nezkušených uživatelů, zatímco pravidelní ani občasní kuřáci problém nemají. Jde jednoduše o to, že se člověk omámí menší porcí. To jen média potřebují démonizovat rostlinu, která se stala nejoblíbenější drogou středoškoláků.
Pokud se v minulosti obchod s marihuanou týkal především dovážené trávy z Nizozemí, dnes platí „proč chodit s dřívím do lesa“. Čeští pěstitelé se mnohé naučili, po republice legálně fungují už desítky kamenných i internetových obchodů zaměřených na pěstění pod lampami a za jejich pulty naleznete prodavače, kteří vám zcela otevřeně poradí s kdejakým pěstitelským rébusem. Na internetu existuje pro tyto účely specializovaný web grower.cz a kolem konopí vzniklo několik občanských sdružení (Konopa, Oslík), jež pracují na vzdělávání zacílené na možné využívání marihuany v ekologii, zemědělství, farmacii a potravinářství. Máme i konopného ombudsmana, jenž se zaměřuje na kriminalizaci osob, které pěstují pro vlastní potřebu, a vůbec na delikty spojené s trávou.
Český výrobce je ale většinou malopěstitel, nechce utrácet za trávu nejasného původu někde u dealera a v malé skříni o jedné až dvou lampách pěstuje především pro sebe a své přátele.
Větší pěstírny, určené jen k výdělku, samozřejmě také existují, ale v posledních letech i podle statistik české policie z většiny spadají pod vietnamskou mafii, která pochopila, že jde o zlatý důl. Tyhle továrny na trávu bohatě pokryjí českou potřebu a jsou určeny pro vývoz. Posun k organizovanému zločinu a k miliardovým únikům přišel právě až s jejich nástupem a nutno dodat, že hodně zkomplikoval život menším českým pěstitelům, kteří jsou rázem sami v hledáčku policie.
Protestovat? Jedině za legalizaci
Dnes už lze potkat chirurga, soudkyni nebo psychiatra, kteří večery tráví s uklidňujícím jointem v ruce. Tráva dávno není jen záležitostí mládeže a typický skunkový odér ucítíte na každém rautu. Apatická česká mládež, která jinak nejeví přílišné sklony k jakékoliv formě protestu, se v nejpočetnější sestavě každý rok potkává při příležitosti mezinárodního dne Milion Marihuana March a anarchisté mohou pořadatelům jen tiše závidět. Když jde o trávu, tak se i ta demonstrace unese, zvláště když se odehrává na louce s nezbytným brkem v ruce.
Zatímco se politici přou a marihuanu u nás stále není možné pěstovat ani pro farmaceutické účely, pomalu dospěla generace, která už ví, že tráva není žádný odrazový můstek k tvrdým drogám a příležitostně ji požívají lidé úspěšní snad ve všech myslitelných oborech. Je víc než pravděpodobné, že tahle politická generace bude brzy chtít na zeleném strašákovi spíš vydělat a tuhle možnost umožnit i státu, v němž žijeme.
Autor se bojí legalizace marihuany.