Jak ukazují nedávno zveřejněné statistiky zpoza oceánu, prodeje vinylů znovu letos rostou. I přes hospodářskou krizi by se jich v roce 2009 mělo prodat zhruba o padesát procent více než vloni. Čím dál více lidí propadá kouzlu starého média, a aby si mohli poslechnout svou oblíbenou desku na vinylu, jsou ochotni utrácet podstatně více peněz než za CD nosič nebo audiosoubory v digitálním formátu. Poptávka by byla, ale s nabídkou je to mnohdy horší. Spousta nahrávek vyšla na vinylovém nosiči před dvaceti a více lety a jsou dostupné už jen v bazarech nebo na aukcích. A některé novější nahrávky nebyly na tomto médiu vylisované nikdy. Trh s klasickými vinylovými deskami je ještě stále okrajový, a tak se nahrávací firmy často k lisování starých desek v malém nákladu příliš nemají. Na jejich místo pak přicházejí výrobci bootlegů – neautorizovaných, „pirátských“ vydání určité nahrávky. Pro ně slovní spojení jako „příliš obskurní“ a „příliš malonákladový“ nejsou žádnou překážkou.
Že jsou bootlegy věcí minulosti? Že je to pozůstatek časů před digitální revolucí? Také jsem si to myslel, než jsem ve dvou pražských obchodech prodávajících vinyly alternativní hudby objevil desky, o kterých jsem byl přesvědčený, že v tomto formátu nikdy nevyšly (případně tak dávno, že by stály několikanásobek ceny, za kterou je obchod nabízí). Chvíli jsem je zkoumal a zjistil jsem, že jde o fanouškovské edice jinak nedostupných desek. Jejich zvuková kvalita se určitě nedá srovnávat s případnými oficiálními remasterovanými verzemi, přesto po nich určitě řada fanoušků sáhne. Z pohledu konzumenta to dává perfektní smysl. Piráti jen využívají díry na trhu. Fanoušci chtějí desku slyšet, tak jim ji prostě vyrobí.
Co na to prodejci? „Já na krámě pravděpodobně nějaké bootlegy mám. Objevil jsem je v oficiálním distribučním katalogu, takže je vlastně prodávám legálně. Prostě dodavatel mi je nafakturoval, takže riziko je na jeho straně,“ vysvětluje Josef Jindrák z pražského knihkupectví Polí5. „Jinak se bootlegům vyhýbám, moje činnost je legální a nemám zájem se dostat do střetu se zákonem,“ vysvětluje svůj rezervovaný postoj. „Je logické, že v době renesance vinylového formátu se značně zvýšil i počet různých bootlegových edicí,“ říká k tomu Míra Pátý z Day After. „V našem obchodě Rocksters pirátské desky prodáváme, i když jsme si vědomi, že to není zcela košer. Ale jelikož sami patříme k vinylovým magorům, veškerá negativa jsou přebitá jednoduchým faktem: díky bootlegům jsou za přijatelné ceny dostupné desky, které byste velice těžko sehnali jinak.“
Výroba bootlegů není nijak závratným byznysem, přesto se novodobí piráti pochopitelně dostali do křížku s nahrávacími firmami, které vlastní na nahrávky autorská práva. Před dvěma lety proběhla internetovými blogy zpráva, že nahrávací společnosti hromadně zasahují proti prodejům „svých“ bootlegů v internetové aukční síni eBay. Šlo o raritní a nikdy oficiálně nevydané nahrávky jimi licencovaných umělců i bootlegové verze starých nahrávek, které se zatím nedočkaly vinylové reedice. Jak se později ukázalo, snaha o zatnutí tipce vinylovým fetišistům nebyl jediný důvod. Firmy velké čtyřky totiž nedávno začaly samy vydávat desky, které byly dříve dostupné jen na bootlezích.
Brakování archivů osvědčených jmen souvisí určitě s krizí hudebního průmyslu, který radši sází na jistoty, než aby se pouštěl do riskantních projektů s neznámými jmény. Nazvat například sérii raritních nahrávek Boba Dylana The Bootleg Series je trochu zavádějící, protože jakmile nahrávky jednou vyjdou oficiálně, už samozřejmě nemají s bootlegovou kulturou nic společného. Možná za tím byla snaha prodat běžným konzumentům vzrušení z možnosti nahlédnout do „zakázaného území“ nahrávacího průmyslu.
Autor je hudební publicista.