Nejnovější audiovizuální počin filmaře Jana Němce vypadá na první pohled jako typický příklad takzvaného heritage cinema – představitel generace nové vlny šedesátých let upozorňuje na okupaci naší země v srpnu 1968. Jenže co po čtyřiceti letech s takovým dědictvím?
Tvorba Jana Němce nebyla nikdy příliš standardní a přes výraznou formální stránku obsahovala silný politický podtext – ukazovala do hloubky zažranou zrůdnost nacismu (Démanty noci, 1964) či teatrálně tragickou podobu komunismu (O slavnosti a hostech, 1966). Za to režiséra ostatně záhy po invazi armád Varšavské smlouvy postihl definitivní zákaz tvorby a posléze emigroval. Za hranicemi však nedosáhl kvalit svých starších českých filmů a jeho tvorba začala být pozoruhodná až po návratu do vlasti v roce 1990. Jako jeden z mála tvůrců starší generace začal Němec experimentovat s novými formami a vytvářel převážně autobiografické filmové eseje, z nichž jsou podle mého názoru kinematograficky i lidsky nejsilnější Noční hovory s matkou (2001).
16 minut slávy
Jeho nový snímek Holka Ferrari Dino (2009) se opět svérázně pohybuje na hraně autobiografie, eseje, dokumentu a hrané rekonstrukce toho, co 21. srpna 1968 s přáteli natočil a pak propašoval za hranice do vídeňské televize. Snímek kromě hraných částí různorodé kvality obsahuje i původní 16minutový materiál, který Němec pořídil v den invaze ruských vojsk přímo v pražských ulicích. Tyto záběry už dnes nejsou zdaleka nové – kromě Němcova vlastního celosvětově proslulého Oratoria pro Prahu (1968) se objevily od té doby snad ve stovkách dokumentů –, poprvé jsou zde ale v původní nesestříhané podobě. Autenticky silných 16 minut bohužel obklopuje podivuhodná vata, která začíná lákavě a končí poměrně odpudivě.
Mohlo být i na Ferrari
Filmová rekonstrukce začíná bezmála halucinační projížďkou dnešními pražskými místy, na kterých se před lety odehrávaly největší „boje“ – budova Českého rozhlasu, Václavské náměstí, pražské mosty i Hrad… Do toho líčí hlas Karla Rodena, co tvůrce viděl na týchž místech před čtyřiceti lety; to je navíc podpořeno ruchy evokujícími tehdejší děj v ulicích. Do proudu obrazů se dostává proud obrazných, doslova hlučných vět – divák jako by současně viděl i si představoval, obraz se mu zdvojuje. Podobné experimenty s hlasem mimo obraz (voice-over) vytvářel v šedesátých letech ve Francii Jean-Luc Godard, jehož tvorbu Němec velice ctil; vrcholem halucinačního zdvojení obrazů a slov jsou pak v kinematografii mistrné Negativní ruce (Les Mains Negatives, 1978) Marguerite Durasové. Tím však veškerá zajímavost končí a Němcova hraná rekonstrukce se posléze zhoupne k podivným komickým skečům s Janem Budařem a Karlem Rodenem hrajícím samotného režiséra, které doslovně znázorňují, jak celá režisérova parta propašovala 16 minut okupace do Vídně. Němec se stylizuje do role jediného odvážlivce, jenž nezištně celému světu nabídl otřásající svědectví… Nastává nejen kinematografická nuda, která přechází v režisérovu ódu na sebe sama, v níž si bolestínsky stěžuje, že nemohl točit, a zdůrazňuje, jak významným je režisérem. Kde by přece mohl být, kdyby zůstal v Americe, že?
Ano, kdyby… Kdyby totiž Němec svých 16 dokumentárních minut pustil v devadesátém roce, kdy se do Česka vrátil, vynikla by neučesanost a autenticita jeho svědectví. Dnes už tyto záběry známe a čtyřicet let po události by se hodilo ji zhodnotit z odstupu, v širším kontextu a jinak než ryze osobně, navíc s menší dávkou ublíženeckého pofňukávání. Bilanci dědictví našich otců bude muset asi provést až současná generace, s patřičným odstupem i svěžím, nesentimentálním jazykem, už bez šumů nové vlny.
Třeba dojde i na recenzi
Němcův snímek však provází řada dalších podivností: předpremiéru měl vloni na internetu v den 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Poté se měl objevit v kinech, což se nestalo. Diváci ho od té doby mohli zhlédnout na několika českých festivalech, kromě Febiofestu třeba na letošním MFF v Karlových Varech. Podle stránek ČSFD má být v kinech od března letošního roku, v kinech ho však najdeme stěží. Možná dílo postihne podobný osud jako Němcovy předešlé Noční hovory s matkou, které měly rovněž premiéru na internetu a jako správné „work in progress“ prodělaly zatím asi šest různých verzí, lišících se přibývající metráží i obsahovou hutností. To může mít nakonec i své výhody – zatím je Holka Ferrari Dino dlouhá symbolických 68 minut, ale třeba na základě podobně kritických recenzí, jako je tato, režisér dílo upraví do jednotnější podoby.
Holka Ferrari Dino. ČR 2009, 68 minut. Scénář a režie Jan Němec, kamera Jiří Maxa. Hrají Karel Roden, Jan Budař, Tammy Sundquist.