Pražská vila Milada je vyklizená, ovšem její duch žije dál. V nových podmínkách v domě v centru Prahy se squateři snaží o pokračování svých aktivit.
Sestup do sklepů vily Milada u příležitosti akcí a koncertů zde pořádaných vždy přinášel dojem, že „tady to je“. Ať už to nazveme squatem, undergroundem, alternativou, D.I.Y., punkem nebo anarchií, pokaždé to je něco, co se vymklo z řádu celospolečenských trendů, komercializace a centralizace, něco, co bude většinou vnímáno jako nepřijatelná heterodoxie. Přitom squatery byli dadaisté i Andy Warhol.
Squateři v centru
Funkční kulturní enkláva v Miladě byla vyklizením zničena (A2 č. 14/2009), ke squatingu byl vyjádřen všeobecný nesouhlas a – jaký to paradox! – squateři byli vytlačeni tam, kam nikdy nechtěli: do centra. Přidělením prostor v Truhlářské ulici 11 v Praze se dostali do nejtěsnějšího sousedství nákupního ráje v Palladiu, doprostřed turistické i business lokality, a v „Truhle 11“ způsobují svými transparenty, pirátskými prapory a bakelitovým kamerovým systémem (upevněným na protest proti kamerám skutečným) větší pozornost kolemjdoucích, než měl doposud nóbl hotel Salvador, systém pro bělení chrupu či hloučky emo a hip-hop adolescentů před místní školou.
Bývalí obyvatelé a příznivci trojské vily dávají najevo, že nehodlají zůstat v centru pohřbeni, a opatrně pokračují v kulturních aktivitách. Chtějí jimi, byť sami povětšinou stydliví, poukázat na otevřenou komunitní podstatu squatingu, která je v rozporu s ghettoidní povahou mezilidských a sociálních vztahů ve městě. Kromě koncertů, promítání a demonstrací, konaných mimo Truhlářskou, zvou veřejnost na akce komornějšího rázu. Mimo jiné na nedělní společné obědy, do středeční amatérské cyklodílny, na výstavu ve sklepních prostorách domu či na divadlo.
Černohumorná tryzna
Kdo otevřel veřeje s plakáty propagujícími veganství, sběr zahozených potravin či výstavu s titulem Jiná forma (od 23. 7. do 19. 8., s malými přestávkami) a sestoupil do sklepů Truhly, byl mile překvapen D.I.Y. expozicí i samými místnostmi. Celá akce, pojatá jako tryzna za Miladu, mohla i dojmout. Za pozornost stály především velkoformátové oleje Tomáše Prchala, jimž temně vévodí samotná vila, vtipné koláže Baska, který si hrál s obsahovými korespondencemi fotografií, jež pořídil při vyklízení vily. V jeho černobílém tisku Naviják systému je sympatický jemný černý humor, jenž se odrážel i v instalaci Samkové, která vytepala kyprou ženskou siluetu do tuhého plechu a postavila ji do hlubokého výklenku tak, abyste se k ní museli naklonit. Velice dětské, přesto silně halucinačně přízračné pastelové obrazy jedné z obyvatelek vily budily dojem křehkosti a niternosti.
Křečovitý smích je vlastní stálici scény kolem Milady, básníku Ticho (A2 č. 11/2006), známějšímu pod pseudonymem František Frances, který zde zastupoval poezii. Jeho texty Růže pro Miladu vyšly v roce 2008, básník však už dlouho publikuje na svém webu. V paměti mnohých je kauza z roku 1999, kdy byl donucen k pobytu v psychiatrické léčebně za rozbití čtyř oken kavárny Union. Decentně dekadentní a adresná byla DVD projekce Vojty „Jasňačky“ Jasenského, nazvaná Císařský řez. Ve statickém záběru vidíme ruce operatéra, jenž si na houskovém knedlíku předkreslí cestu pro skalpel, provede řez, „porodí“ panenku a tamponem zastaví vytékání inkoustu, aby knedlík nevykrvácel. Tato drzá, nemocničně-surreálná estetika nemohla nezapůsobit. Vždyť kdo z nás si dovolí nakrájet ke guláši knedlík podélně? A kdo si vůbec nechá sáhnout na svůj knedlík?
Co se bude dít
Pod názvem Svatý Hubert je žena byla od 19. 8. v Truhle 11 nainstalována nová expozice (skončí 15. září). V převážné většině tu vystavují čerství absolventi sochařského oboru pražské VŠUP. Squateři též vyzývají veřejnost k účasti na obsazení nového squatu na neurčeném místě v Praze, a to 12. 9. za doprovodu hudby a živých umění v době Týdne nepřizpůsobivosti (12.–19. 9.). Na různých místech republiky se bude dít akce zvaná Squattek, během níž aktivisté na jeden den „obsadí“ opuštěný dům, obdaří jej výstavou, projekcí apod. Hodlají tak upozornit na to, kolik domů a staveb leží ladem a kolik jich překáží komerčním stavebním záměrům.
Založení alternativního prostoru v Truhlářské ulici se zdařilo, uvidíme, zda se ho podaří udržet.a zda si on udrží svůj přívlastek. V centru měly podobně nadějeplnou atmosféru katakomby v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí, jejichž podobu v roce 2005 proměnily instalace Marka Divo a Jana Theilera v rámci Mezinárodního bienále umění. Vzdálenější holešovický Cross (A2 č. 41/2008) atmosféru pomalu ztrácí, bunkr na Parukářce je skvostný, zatím však velmi malý, přesněji klaustrofobický a úzký. A takový je zatím i pohled společnosti na legalizaci squatingu jakožto svébytné součásti kultury. Truhlářská 11 je jenom přestupní stanice.
Autorka je zakladatelka projektu New Born Adult.