Představujeme švédského autora, který pod pseudonymem Tim Davys (což je prý známá veřejná osoba, ale to se tak u pseudonymů píše) vydal v roce 2007 (patrně) prvotinu, román Amberville. Nevystupují v něm lidé, nýbrž plyšáci, často s defektním tělem.
Krvavě rudá Západní třída vede až do Hillevie a k moři. Modrá Jižní a žlutá Severní třída se – tam, kde ubývá městská zástavba a začíná les – proměňují v menší silnice, jež po nějakých dvaceti kilometrech přecházejí ve stezky, po kterých už mnohá desetiletí nikdo nechodil.
Mátově zelená Východní třída pouhých pár stovek metrů za hranicí města končí u mohutné dřevěné brány. Nad bránou mezi dvěma vysokými sloupy visí čtyři metry dlouhé prkno a na to prkno někdo dehtem napsal: „Skládka“. Dřevěná brána je otevřená dokořán od začátku Ranního počasí do konce Odpoledního počasí. Přijde-li člověk dřív nebo později, musí zabušit na vrata nebo zatroubit, aby mu někdo otevřel. Ale zdaleka není jisté, že ho někdo uslyší, a samci popeláři, co jezdí s popelářskými vozy, si na to dávají pozor a drží se otvírací doby.
Skládka byla děsivá. Dolů mezi hory odpadu, jimiž byly uličky lemované, nikdy nedosáhlo slunce. Za bránou si člověk mohl vybrat mezi třemi cestami. Všechny byly černé jako uhel. Žádné cedule nevedly návštěvníka správným směrem, ale na Skládku zřídkakdy přišel někdo, kdo netrefil sám.
Popelářské vozy se spalitelným odpadem jezdily Pravou cestou. Jestliže náklad sestával z vysloužilých přístrojů a ocelových či železných konstrukcí, jel člověk Levou cestou. V obou případech se jelo kroutícími se cestami k obratišti nacházejícímu se několik kilometrů daleko, v krajině smetí. Samci popeláři jezdili tak rychle, jak jen mohli, protože smrad byl tím horší, čím hloub k srdci skládky jeli, ale udržet na cestách, jež byly samá zatáčka, rychlost, která by stála za zmínku, to se dalo těžko, a vždy tu bylo nebezpečí, že se hory odpadu sesunou.
U obratiště pro spalitelný odpad vyklopil samec popelář valník auta tak, že se smetí sesulo rovnou do obrovského údolí, kde ani tuny sazí a popela nemohly skrýt fakt, že žár se tu živí novým svinstvem čtyřiadvacet hodin denně. U podobného obratiště pro ocel a železo a šrot se nacházela Díra, Magnusova nesmírná kadibudka. Žádný samec popelář po vyklopení valníku nikdy nezůstal tak dlouho, že by slyšel, jak šrot dopadá na dno Díry.
Prostřední cesta za dřevěnou bránou vedla tunely a nevysvětlitelnými zákruty až na vrchol skládky a k dřevěnému městu, sestávajícímu z pár tuctů kůlen a chatrčí na spadnutí. Tam nahoře, s výhledem na skládku a východní části Lanceheimu, bydlelo osazenstvo skládky. Plyšáci, kteří uměli běhat po horách odpadu tak, aby se šrot nerozjel po svahu dolů. Ti, co už nevnímali smrad hniloby, starali se, aby spalovací pec nevyhasla a cesty byly sjízdné, a už dávno zapomněli, jak to vypadá v Mollisan Townu.
Uprostřed zástavby, maskované jako hora odpadu, bydlela Královna Skládky, Potkanka Rút. Její rezidence, to byl opravdový chrám odpadu, postavený z kousků prken, skleněných střepů a zplesnivělého novinového papíru, který sloužil jako spárovací hmota. Na střeše stál čtyři metry vysoký vánoční stromek z plastu, který Rút našla před mnoha lety a neobvykle k němu přilnula. Na stromku ve dne v noci červeně, bíle a zeleně blikaly stovky svíček.
Prostřední cestou nahoru k zástavbě skládky jezdili samci popeláři, když si mysleli, že mají na korbě něco cenného. Na náměstí před potkančinou rezidencí bylo něco jako parkoviště, kde se svými auty zaparkovali a vyčkali příchodu předáka skládky a nekorunovaného korunního prince, hyeny jménem Bataille. S ním dýlovali, s tvrdým vyjednávačem, který věděl, že alternativou k jeho hanebným nabídkám je na skládce jižní nebo severní odpadiště. Ve srovnání s Rút za něj člověk přesto mohl být rád. Potkanka většinou ve dne spala, ale při těch několika málo příležitostech, kdy se omylem probudila a hrůzou zcepenělé samce popeláře přijala sama, se nevyjednávalo vůbec o ničem. Pokud se chtěli ze skládky dostat se zdravou kůží, tak drobné cennosti, co plánovali prodat, museli prostě odevzdat a ujíždět pryč tak rychle, jak to jen šlo. Hyena Bataille v samotném vyjednávání nacházel jisté potěšení, Potkance Rút přišlo zábavnější děsit samce popeláře tak, že srali strachy.
Na Skládce se bydlelo ze dvou důvodů. Plyšáci, které společnost péčí jich samotných nebo jiných vypudila, se sem stěhovali jako na poslední výspu. A spolu s jinou škvárou a odpadem vyhazovali na skládku i plyšáky vyrobené s defektem. Tihle nově vyrobení plyšáci, kteří se nikdy nesvezli v zeleném pick-upu Dodavatelů, tvořili ve Městě odpadu většinu. Byli to ptáci se špatným zbarvením a hlodavci bez zubů, plyšáci bez hmatových vousů, paží, nohou a ocasů, kteří všichni pracovali pro Potkanku Rút. Takoví, co se uchýlili na skládku poté, co nejdřív žili ve městě, se většinou do tamějšího společenství dostávali těžko. Nezřídka se stávalo, že tihle plyšáci byli nuceni žít sami někde v pustině kolem spalovaných hald, nebo se taky nakonec museli vrátit do Mollisan Townu.
Rút byla vyřazený plyšák. Když vyjela z továrny, chyběla jí jak pravá přední tlapa, tak levá zadní noha. Namísto aby ji odvezli k dalšímu horlivě čekajícímu páru na Seznamu mláďat, mrštili ji na korbu popelářského vozu a vyhodili ji na skládku.
Už od raných let se vyznačovala dvěma vlastnostmi. Jednak se nezdálo, že by tu tlapu nebo nohu nějak postrádala. Poskakovala životem na pahýlu a na nohou, co měla, a neběhala nijak zvlášť rychleji ani pomaleji než její stejně staří kamarádi. A za druhé bylo matoucí to, že neměla potřebu sebepotvrzení. Nebo jednodušeji vyjádřeno: ona jako by na všechny ostatní srala. Mladá Potkanka Rút se k okolnímu světu otočila zády. Ne proto, že by se ho v hloubi srdce bála. Neměla o něj zájem, to bylo celé.
Hodně brzy začali dospělí žertovat o tom, že Rútina noha a tlapa jsou v jejím případě ty menší amputace. Absence sociálních potřeb byla horší. Chodila si po svých cestách, a když šla s ostatními, tak jen náhodou. Nebyla asociální, ale vše, co dělala, si dělala podle svých podmínek a na svůj účet, a tak si časem získala respekt.
Potkanka Rút se neprosila o to, aby ji poté, co Král Skládky zemřel, korunovali Královnou Skládky. Ten titul, stejně tak jako obřad, si plyšáci na skládce vymysleli sami, žádné ministerstvo jim nic takového nesankcionovalo. Potřebovali vůdce, od kterého by vycházel hierarchický systém. A mít Krále nebo Královnu, to bylo jakýmsi osvěžujícím způsobem okázalé.
„Já?“ ptala se Rút v rozpacích, když ji vyhledali poté, co si pro Krále jednoho časného zimního rána přijeli Šoféři.
„No jo, proč ne?“
A tím to bylo rozhodnuté.
Potkance Rút bylo pouhých šestadvacet let, když ji jmenovali regentkou skládky, a její role ji zviditelnila i v očích samců popelářů z okolního světa. Nutila ji, aby se života na skládce aktivně účastnila, a ona tak činila se stejným neexistujícím zaujetím, jaké dávalo ráz veškerému jejímu konání. V rezidenci, kterou jí defektní plyšáci postavili, byl největší sál zařízený pro audience. Plyšáci chápali, že si zvolili královnu, která nebude ráda vyhledávat své poddané, a připravili jí trůn. Noc za nocí sedávala Rút ve vyhozeném křesle se záplatami z džínů na dírách v růžové látce s velkými květy, doplněném o stoličku, jež ve svém dřívějším životě bývala vysavačem. Podřimovala, popíjela vlažné pivo a nechávala se oslovovat svými předáky. Ti jí povídali o svých starostech, jež byly na skládce každodenním chlebem. Ona zredukovala počet předáků na tři, za časů starého krále jich bývalo osm. Jeden dohlížel na cestu ke spalovací peci, druhý měl na starosti Díru a cestu k ní. A třetí, jenž jí stál nejblíže, Hyena Bataille, byl zodpovědný za dřevěnou bránu a za točitou, zrádnou cestu nahoru ke Královnině rezidenci a Městu odpadu.
Rút zdědila zámožné království. Ministerstvo životního prostředí vypočítalo, jak vysoký by měl nájem být, aby to plyšáci na skládce zvládali, a aby to navíc zvládali v pohodě. Ministerstvo mělo veliký respekt k práci, kterou na skládce vykonávali, bylo si vědomo, jak rychle by se situace ve městě zvrhla, kdyby skládka nefungovala. Nevědělo ale, že jako vedlejší zaměstnání provozují obchod s použitým zbožím.
Velká zvířata v městském podsvětí si zvykla na to, že Král Skládky si za zmizelé plyšáky dával dobře zaplatit. Přesto si říkali, že kéž by se vrátil, když jim Královna Skládky pověděla o nových podmínkách. Pochopila, že si může stanovit cenu, jakou chce, jelikož skládka byla jedním z mála míst, kde se Šoféři nechytali. Plyšáka roztrhaného na cucky vždycky mohli v nemocnici zase sešít. Dokonce i urvaná hlava se dala vyplnit a vrátit na místo. Ale plyšákovi, který opomněl zaplatit své hráčské dluhy, který nerespektoval gangsterské krále nebo jejich gorily, stačilo jen připomenout skládku s tamější spalovací pecí a Dírou, aby zase srovnal krok s ostatními.
Potkanka Rút nebyla žádná hlupačka.
Hyena Bataille se tam objevil zničehonic. Jednoho rána seděl na starém vraku Volhy, stojícím u cesty k Díře. Tlapy mu nonšalantně visely přes okraj střechy a flekatý černý klobouk s úzkou střechou měl posunutý do týla. Kouřil cigaretu, mhouřil oči proti vycházejícímu slunci a vůbec nebral na vědomí shromáždění plyšáků, kteří se během několika okamžiků kolem něj seběhli.
Byl tak vychrtlý a měl tak zcuchaný kožich, že nikdo, kdo ho to ráno viděl, se nijak zvlášť nezneklidňoval. Sice se dalo tušit, že to je agresivní typ – zjevně se na skládku dostal dobrovolně – ale nevypadalo to, že by byl schopný někoho zbít. Plyšáci se na to vykašlali a nezavolali předáka, což bylo pravidlem, pokud přišel na návštěvu cizinec; hodlali si užít trochu legrace sami.
„Co jsi zač?“ zeptal se odvážný kohout.
Byl modrý jako nebe, s hřebínkem bílým jako obláček, takže měl obzvlášť proč se nafukovat.
Hyena nejdřív jako by tu otázku neslyšel. Seděl bez pohnutí, pokuřoval cigaretu a nechal se hebkými paprsky slunce hladit po hmatových vousech.
„Kdo se ptá?“ řekl nakonec.
Hlas měl hluboký a drsný. Přátelský, ale vzbuzující respekt. Když se hyena otočil ke kohoutovi čelem, plyšáci poprvé uviděli jeho oči. Leskly se mu jako černá zrcadla a nepouštěly pozorovatele k sobě.
„Ptám se já,“ odpověděl kohout, aniž bral na vědomí výzvu, již hyena bez váhání přijal a oplatil, „a když se ptám já, jsem zvyklý dostat odpověď.“
„Takže je to pravda,“ zamumlal hyena svým temným hlasem, jako kdyby si povídal hlavně sám pro sebe, „slyšel jsem, že se tu… k cizincům chováte zvláštním způsobem.“
„A přesto jsi sem přišel?“ řekl kohout ironicky.
Hyena naposled potáhl z cigarety a típnul ji tak, že rozmačkal ohýnek o střechu auta, na němž seděl. Svraštil obočí, a jak dal znenadání najevo nelibost, plyšáci stojící v půlkruhu kolem auta dostali nepříjemný pocit.
„Dej si odchod,“ řekl hyena, „a nech mě na pokoji. Výhledově jistě najdeme způsob, jak spolu vycházet.“
„‚Jak spolu vycházet‘?“ napodoboval ho kohout posměšným hlasem. „Slyšeli jste? On chce ‚výhledově vycházet‘. Hele, ty výhledově potřebuješ jenom to, že… že…“
Ale nic rázného a ironického vymyslet nedokázal, protože si nebyl jistý, co to slovo znamená.
„Nech mě na pokoji,“ řekl hyena znovu.
Tentokrát to nebyla prosba, nýbrž přímo rozkaz. A na zlomek vteřiny – vteřiny, jež mu mohla zachránit život – modrý kohout zauvažoval, že opravdu učiní, jak cizinec řekl. Ale potom pochopil, že už je pozdě, že osud už ho sem dotlačil a že osud vždycky ví, co dělá. Musel to dotáhnout do konce. Udělal krok dopředu a kopl do dveří auta. Impozantní zadunění, které se při tom ozvalo, ho překvapilo. Když díky akustice v prázdném vnitřku auta kohout uslyšel, jak silné nohy má, překonal strach.
„Táhni,“ řekl hyenovi. „Už tady musíme sytit dost krků.“
Zbytek se odehrál během pouhé minuty. Přesto se o téhle minutě mělo mluvit několik let.
Hyena seskočil ze střechy auta a při tom pohybu zároveň vytáhl láhev, kterou musel mít schovanou ve svém odřeném saku. Na skleněné láhvi se odrazilo slunce a kohout i diváci intuitivně pochopili, že to je příležitostná zbraň, něco, čím hyena udeří. Ale dopředu jako projektil vystřelila druhá jeho tlapa a nemilosrdným stiskem sevřela kohoutovi krk. Hyena v okamžiku zuby odšrouboval z láhve víčko, a když kohout otevřel zobák, aby zalapal po vzduchu – v tom sevření se skoro nemohl nadechnout –, hyena mu láhev zatlačil do krku. Plyšáci stáli vedle bojovníků zaražení a dívali se, jak obsah láhve vytéká kohoutovi do hrdla.
Kolik jich pochopilo, co se vlastně děje? Někdo. Možná pár z nich. Ale víc ne.
Trvalo to, než byla láhev prázdná. Soudě podle toho, jak se kohout zmítal a třepotal a mrskal sebou pořád zběsileji, tekutina vtékající mu do krku chutnala ošklivě. Ale přestože kohout kopal kolem sebe a zoufale se snažil vykroutit z hyenova sevření, neměl vůbec šanci. Ta scéna navíc vypadala směšně, protože kohoutovo snažení jako by se mnohem silnějšího hyeny vůbec netýkalo.
Trvalo to možná půl minuty, než se láhev vyprázdnila. Byla to nekonečná doba. Když zbývalo už jen pár loků, které kohout zjevně nemohl do sebe dostat, odhodil hyena láhev na zem a z nitra saka vyčaroval zapalovač.
Tehdy plyšáci pochopili.
A okamžik nato, když uviděli žlutočervený plamen zapalovače, začal někdo křičet. Hned poté se zvedl celý sbor hlasů. Během následujících vteřin, kdy se hyena nemilosrdně zapalovačem přibližoval ke kohoutovu zobáku, křičeli skoro všichni. Někteří vzali nohy na ramena a prchli odtamtud.
Hyena naplnil kohouta až po okraj lihem. Když se s lihem dostal do kontaktu plamen zapalovače, kohoutovi vzplál zobák a v příštím okamžiku se ozvala jakási vnitřní exploze, ale to už od kohouta, celého v plamenech, všichni odvrátili zrak a o jeho mukách vypovídal jen puch jeho hořícího nitra.
Když Královna Skládky později toho odpoledne uslyšela, jak se mluví o tom, co se přihodilo, dala si neprodleně zavolat Hyenu Batailla k sobě a zeptala se ho, jestli by se chtěl stát jedním z Uklízečů.
Bataille okamžitě přijal, a netrvalo dlouho a stal se jedním z předáků Skládky.
Ze švédského originálu Amberville (Bonnier, Stockholm 2007) přeložil Robert Novotný.
Tim Davys je pseudonym švédského autora. Z textu, který o sobě uvádí: „Studoval jsem literaturu, dostal práci, našel si ženu a koupil psa. Studoval jsem psychologii, dostal jinou práci, ženu si ponechal a napsal jsem knihu. Dnes jsem mnohem starší, než jsem býval. Pes také. Nedovolil bych si zmiňovat se o věku své ženy. Do budoucna plánuji zůstat naživu, víc psát a zvyknout si na život v New Yorku.“ Davysova kniha Amberville (2007) vyšla zatím též v angličtině, nyní ji připravuje k vydání nakladatelství Odeon.