Další z desítky pravidelných příloh týdeníku Reflex, v nichž jsou pomocí anket vyhlašovány nejpřednější české osobnosti posledních dvaceti let v nejrůznějších oborech (fotografie, architektura…), je věnována hudbě a v tištěné podobě vyšla 27. srpna. Z tří set oslovených osobností působících ve světě hudby jich prý odpovědělo cca šedesát a za klíčovou postavu české hudby posledních dvou dekád prohlásily Davida Kollera. Proč ne, na přelomu osmé a deváté dekády byl ve správnou dobu na správném místě a debutové album skupiny Lucie s úvodním veršem „Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně…“ bylo jedním z nejvýraznějších soundtracků nástupu nové éry. Prodávalo se po statisících a Lucie se stala jedinou tuzemskou pop-rockovou superhvězdou; její zář pohasla až rozpadem.
V desítce vítězů najdeme očekávaná jména typu Jan P. Muchow či Roman Holý, příjemným překvapením je 4.–5. místo kytaristy a producenta Ondřeje Ježka (OTK) a 6.–7. příčka promotéra Davida Urbana (D_smack_U), jediného zástupce „organizátorů“. Z nezpochybnitelných českých superhvězd (nehodnotím zde kvalitu produkce) se v Top10 objevil Jaromír Nohavica, Hana Hegerová a Karel Gott (desáté místo). U prvně jmenovaného umístění rozumím, jeho stěžejní alba Mikymauzoleum a Divné století vyšla počátkem devadesátých let, těžiště kvality a hvězdného statutu druhých jmenovaných ale tkví v šedesátých a sedmdesátých letech – Hegerová vydala poslední album nového repertoáru v roce 1988 –, a mám proto dojem, že zde zafungoval spíš sentiment respondentů; inu, hudebník a hudební publicista (byli nějací osloveni?) to vidí jinak. Ostatně, redaktor přílohy Honza Dědek mluví v úvodníku o tom, že evidentně vítězily osobní preference a sympatie před pokusy o širší rozhled. Překvapuje mě neumístění Lucie Bílé, kdo jiný už je tady ztělesněním úspěšného popového umělce s přesahem ke společenskému fenoménu? Pro ty, kdo ohrnují nos, připomínám její prvotřídní album Missariel, z nějž v paměti veřejnosti pohříchu utkvěla jen pro kolekci netypická hitovka Láska je láska. Jediným zástupcem vážné hudby v desítce vítězů je šéfdirigent BBC Symphony Orchestra Jiří Bělohlávek. Jinak se na umělce úspěšné v zahraničí spíše zapomínalo: v šestnácti nominacích zveřejněných na www stránkách Reflexu (kdo nominoval podle jakého klíče, jsem nedohledal) se sice objevila Iva Bittová, v Top10 už ale po ní není ani památky.
Anketa se ovšem skládala ze dvou otázek, kromě osobnosti se její strůjci pídili také po stěžejní události v hudbě posledních dvou dekád. Zvítězila samozřejmě digitalizace hudby a internetové radovánky typu stahování, další umístění v Top10 mají festivaly, Rádio 1, vydavatelství Indies a Silver Rocket, Palác Akropolis i (pro mě nepochopitelně) TV Óčko.
Mnohem zábavnější jsou přetištěné odpovědi respondentů. Michal Ambrož (Jasná páka i Hudba Praha) považuje za stěžejní persony kapely Gaia Messiah, Vypsaná fixa a Wohnout. Matěj Homola z Wohnoutů za stěžejní událost rozjezd Óčka, protože „dává prostor kapelám a projektům, které pro komerční televize nejsou zajímavé.“ Stejně smýšlí Lucie Vondráčková. Ondřej Ježek oceňuje label Silver Rocket, jehož je součástí („takže sorry“). Jeden z hybatelů Silver Rocket Adam Nenadál (Gnu, Aran Epochal) jako jediný jmenuje Dagmar Andrtovou-Voňkovou (jejíž Živá voda je pro mě osobně nejlepším českým albem osmé dekády), na druhém místě Silver Rocket a na třetím svého kolegu a spoluhráče Bourka. Bourek (Sporto, Aran Epochal) za událost označuje vznik Silver Rocket… a jako jeden z mnoha coby „událost“ zmiňuje podzemní hudební proudy, nezávislé labely a DIY, v čemž s ním nelze nesouhlasit. Ve stejném duchu překvapivě i Vilém Čok: „Za nejzásadnější považuji zakládání nezávislých hudebních labelů samotnými interprety. Je to nejčistší způsob, jak prezentovat vlastní hudbu.“ (Rychlý prachy to každopádně nejsou.)
„Zásadním počinem“ podle Mikoláše Chadimy, původce jediného skeptického tónu v té záplavě radosti a komplimentů, „je samozřejmě i neustálé snižování výdajů na kulturu. Pokud ovšem nejde o nějaké mistrovství světa! V tom případě se na nějakej ten meloun pro koncert na náměstí nehledí.“
Otázky peněz se dotkl i Robert Kodym (Wanastowi Vjecy, ex-Lucie): „Nejzásadnější a nejvýznamnější počin je bohužel pirátství v gramofonovém průmyslu. Zbývá už jen, aby firma Philips se svými kolegy uvedla na trh tiskárny falešných vstupenek na koncerty a muzikanti budou žrát lebedu a kopřivy.“ Tahle odpověď by stála za celý Zápisník, už proto, abychom se mohli dobrat toho, co Kodym míní „pirátstvím v gramofonovém průmyslu“. Můj pocit je, že vadnoucí hvězdě zkrátka docházejí zdroje.
Největší bombu ale odpálil frontman Visacího zámku Jan Haubert: „Pro mne je za poslední dobu největším objevem Záviš Kalandra. Jako člověk, jako hudebník i jako spisovatel. každý jeho koncert mi zlepší náladu.“ A to, že redaktor přílohy Honza Dědek nechal lapsus prosáknout do tisku, je fakt známka punku.