Newyorská animovaná scéna je čím dál zajímavější. Kromě slavného tvůrce Billa Plymptona skrývá i řadu úspěšných animátorek. Jak jde ale dohromady uspěchaný Manhattan s pomalou animátorskou prací technikou stop-motion? Odpověď lze najít přímo na místě činu.
Poslední dobou se mi na festivalech animovaných filmů stává, že pokud mě zaujme snímek americké nezávislé produkce, objevím posléze v katalogu u životopisu režiséra opakující se větu: „Autor/autorka nyní žije v New Yorku.“ Má zvědavost ještě vzrostla, když jsem na letošním ročníku vídeňského festivalu Tricky Women, specializujícího se na animovanou tvorbu žen, viděla pásmo filmů nazvané From New York With Love, přesmyčkově odkazující na populární slogan „I love NY“. Jaký tajný recept na úspěch se tedy skrývá v pravoúhlých ulicích Manhattanu? Lítají snad za velkou louží pečené hamburgery animátorům přímo do pusy?
Tempo made by NY
S kladením prvních otázek jsem začala v newyorském ateliéru Signe Baumanové – režisérky, která se jako jedna z mála může pochlubit desítkou autorských filmů natočených jak v zemi svého dospívání, v Lotyšsku, tak v New Yorku (nejnovější film Birth, 2008), který je animátorčiným domovem nyní. Mohla si tak na vlastní kůži vyzkoušet rozdíl mezi tvorbou v poklidných grantových vodách starého kontinentu a prací v dravých proudech self-fundraisingu kontinentu nového. Když Baumanová vypráví o animaci, zásadně používá slovo job. Právě to se jí prý na New Yorku líbí. Jen málokterý umělec si tu myslí, že je něco víc než dělník na stavbě. Oběma chybějí peníze a čas – komodity, za kterými se ostatně každý den od rána do večera honí většina po Manhattanu pobíhajících „mravenců“. „Není čas na bohémský život, když jste si režisérkou, výtvarnicí, producentkou a asistentkou zároveň,“ dodává Baumanová. „Když vydělám peníze zakázkovou tvorbou, musím pak na vlastních věcech pracovat, jak nejrychleji umím, abych nezbankrotovala. Většinou mi peníze vystačí tak na tři čtyři měsíce.“ Tohle zběsilé tempo „made by NY“ ovlivňuje i výslednou podobu jejích filmů. Baumanová otevřeně přiznává, že si příliš neláme hlavu s výtvarnou dokonalostí či detailním fázováním. O to více jí ale záleží na konceptu. Z jejích miniaturních jednoduchých filmů sálá energie. Nápady jsou nahuštěny jeden na druhém, jako by ani v animovaném světě její tvorby nebyl čas na odpočinek.
Rámájana pro každého
Baumanová spolupracovala i se stylově podobným Billem Plymptonem, dalo by se říci guruem newyorské animační scény, jehož filmy (naposledy například Idioti a andělé, 2008) se pravidelně objevují a sbírají ceny i na českém Anifestu (viz A2 č. 9/2009). Pokud se na Plymptona zeptáte v New Yorku, neunikne vám, jak okolní vzduch okamžitě prosákne respektem. Každý zná jeho „veřejně tajnou“ formuli na animovaný úspěch: dělat filmy rychle, levně a zábavně. Z neznámých důvodů se však tenhle elixír daří v plné síle namíchat zatím právě jen Plymptonovi. Potenciál navázat na jeho autorsko-produkční úspěchy by mohla mít snad Nina Paleyová, jejíž celovečerní snímek Sita zpívá blues (Sita Sings Blues, 2008) získal loni mimo jiné ocenění na festivalu v Annecy. Film, uvedený letos rovněž na Anifestu, zaujal nejen nápaditým dějem, kombinujícím zápletku eposu Rámájana s autobiografickým příběhem režisérky, ale i bouřlivou diskusí o současné copyrightové politice. Paleyová se totiž rozhodla použít původní nahrávky jazzové zpěvačky Annette Hanshawové, k nimž však neměla autorská práva potřebná pro klasickou distribuci. Umístila film tedy volně na internet a zahájila kampaň za osvobození Sity z copyrightového vězení. Reakce na její počínání jsou v newyorské, jinak velmi přátelské animátorské komunitě různorodé. Tím, že Paleyová dopředu věděla, že daná práva nevlastní, a přesto se pustila do výroby filmu, který na originálních nahrávkách stojí i padá, vytvořila podle některých kolegů možný precedent, zvýhodňující ty, kdo se nebojí přestupovat pravidla. Tato diskuse však nic nemění na přesvědčení většiny kritiků, že s autobiografičností si pohrávající Sita patří k tomu nejnápaditějšímu, co z newyorské animace v posledních letech vzešlo.
Storyboard? Stačí obrázek přirození!
Nina Paleyová není však na Manhattanu zdaleka jediná, kdo svou tvorbu důkladně promíchává s vlastním životem. Autobiografickým nádechem svých filmů a odzbrojujícím autodestrukčním humorem se nejen v New Yorku proslavila i Debra Solomonová. Jak její život postupoval, natočila tato energická režisérka nejdříve film o nevěře (Mrs. Matisse, 1994), následně o problémech s otěhotněním (Everybody’s Pregnant, 1998), až momentálně zakotvila u tématu partnerských rozchodů (zatím nepojmenovaný snímek uvede symbolicky na svatého Valentýna televizní stanice HBO). Salomonová patří podobně jako Baumanová k autorským neřízeným střelám, které se nebojí ničeho kromě storyboardů. Jejich filmy vznikají nárazově podle momentálních nápadů. Proto obě – i když občas žehrají na dravé americké prostředí – přiznávají, že si nedovedou představit, jak žádají o komisemi přidělované granty, tak jak je tomu v Evropě. „Mám tenhleten bláznivý nápad. Chci vyprávět o sexu a mělo by to být vtipné. Storyboard nemám, leda že byste chtěli ukázat nějaký obrázek přirození,“ fantazíruje se smíchem Baumanová. A navíc: i když může být zaoceánský produkční systém „zaplať si vše z vlastní kapsy“ někdy hodně náročný, nabízí Manhattan i určité specifické možnosti, jak si do prasátka nastřádat. Když jsem se přidrzle Debry Salomonové zeptala, co ji tedy živí, odpověděla nonšalantně, že ilustrace jsou v poslední době dobře placené. Pak se na chvilku zarazila a v očích jí zajiskřilo, když potichu, ale s pravou newyorskou pýchou dodala: „Nejvíc jsem ale za celý život vydělala, když se mi podařilo pár opravdu dobrých obchodů s nemovitostmi.“
Autorka je studentka filmové vědy na FF UK.