#02/2009

40 let bez Jana Palacha

editor
Vydání: 21/1/2009
editorial

Když Jaroslav Hašek pod pseudonymem v dobovém listu pro ženy a dívky uvážlivě radil hospodyňkám, že jejich mnohá domácí potíž zmizí, pokud každý večer vypijí litr červeného vína, šlo o mystifikaci organizačně nenáročnou, určenou pramálo vlivné cílové skupině, krátkodeše vtipnou a nadčasovou (řešení je funkční dodnes). Mystifikace a „groteskní nadsázka“ se však od etap Kozmy Prutkova, Járy Cimrmana či Orsona Wellese zkomplikovala a stala se intelektuálně náročnější. Posledním proslulým případem je umělecké dílo Davida Černého (& kol.). Ten vytvořil pro ministerstvo zahraničních věcí pěkný, grantovou hantýrkou (novodobou chlestakovštinou) vystlaný plán, jak umělecky oslavit české předsednictví Evropské unie, a pak ho nesplnil. Do Bruselu místo soudružské spolupráce 28 umělců z celé EU poslal vlastní výtvor. Je to vynikající performance (veřejné ošulení státní zakázky); Černému ani našemu státu nijak neuškodí, přesně naopak.

Koncovka celé akce ale přináší hluboké rozčarování – a vyvolává některá zasutá zklamání z módních uměleckých a uměnovědných postupů. Za prvé se autoři obří plastiky na všechny strany omlouvají: „Omlouváme se premiérovi Mirku Topolánkovi, vicepremiérovi Alexandru Vondrovi, ministrovi Karlu Schwarzenbergovi a jejich úřadům, že jsme je o pravém stavu věcí neinformovali a uvedli je tak v omyl.“ Proč? Berou všechno zpátky? Nezáleží jim v celé akci na ničem? Bude-li se Bulharsko dál vzpouzet, kus nechají klidně vyndat. Za druhé tvrdí, že všechno vzniklo jen proto, že nebyli schopni splnit původní plán. To je taky vtip? Asi ano. Za třetí, a to snad to nejdůležitější, vlastní plastika – obří dětská skládačka států EU v českém hospodském pojetí – je mimořádně nenápaditá a nevtipná. „Jsem šokován, že jisté státy nemají smysl pro humor,“ řekl Černý listu Der Spiegel. Nevím přesně, který stát (či jeho diplomacie?) smysl pro humor má, ale je-li takový, musí to být skutečně veselá kopa, aby se tomuto dílu smál. A za čtvrté, ve svém slovním osvětlení díla (na Černého internetových stánkách) tvůrci užívají hantýrku stejně strašlivou, jako je ta grantová či unijní (s níž například inspirativně pracuje režisér Jiří Adámek v inscenaci Evropané, viz A2 č. 22/2008). „Dílo tak v neposlední řadě paroduje společensky angažované umění, které balancuje na hraně mezi rádoby kontroverzními útoky na národní charakter a nezávadnou výzdobou oficiálních prostor. Věříme, že prostředí Bruselu je schopno ironické sebereflexe, věříme ve smysl pro humor evropských národů i jejich představitelů.“ Takže z toho buď vychází, že celá akce byl chvilkově odvážný výskok jinak státotvorných intelektuálů, nebo je celý vtip tolikavrstevný, že mu vážně nelze vytknout nic. Vždycky má, hihi, alibi.

Je to už móda. Lotyšský umělec Arnis Balčus aranžuje a fotografuje scény jako z béčkových filmů a promítá je v narativních sériích na plátno. V galerii pak vidíte nevzrušivý pás povědomých scén a až v popisku se dozvíte, že to je legrace a kritika genderových stereotypů. Český výtvarník Vladimír Skrepl zahnízďuje neuvěřitelné množství pláten popsymboly – a jak se dočteme i v Galerii A2, je to „zatěžkávací zkouška snesitelnosti“; skupina Guma guar se přejmenuje na Knížák a prodává atrapy Knížákových výtvorů. A Knížák pozve na trienále do pražského Veletržního paláce desítky umělců, kteří vystavují ukázky reklamy a konzumu, čímž to vše kritizují. Nedotažená, bezzubá a (mj. pojmově) institucionalizovaná kritika, již těžko rozeznat od kritizovaného jevu, je jednou z funkčních strategií dnešního intelektuálního průmyslu (výraz básníka H. M. Enzensbergera). – Doufám, že podobně nedopadne boj za akademické svobody, k němuž vyzýváme v rubrice Odpor (s. 39), za ocenění humanitních akademiků (s. 7), natož mladá česká poezie (s. 39). K přečtení vřele doporučuji text Michala Špíny o jedné literární indentitě Fernanda Pessoy (s. 6). Po rozhovoru s americkým prozaikem Michaelem Chabonem v minulém čísle tentokrát rozmlouváme s německým básníkem Dursem Grünbeinem (s. 24). Příští číslo vyjde 4. února.

Pokud budete v pondělí 26. ledna v Praze, jste na 19.00 zváni do redakce A2 (Americká 2), kde básník a hudebník Jan Štolba uvede tři básníky města – Vratislava Brabence, Víta Janotu a Kateřinu Bolechovou. Hudební překvapení možné; litr červeného s sebou.

Vysokohorské čtení!

recenze čísla

Výzkumy jednoho básníka

Prvotina Jakuba Řeháka

...
literatura

Akademické mistrovství - literární zápisník

Technické priority v rámci prioritní osy

...

Jak začít s komparatistikou?

...

Mezní vzpomínka

...

Murakamiho Long Goodbye

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

...

Sex, drogy & asanace

Nad rudým románem Miloše Urbana

...

Vzácné odrůdy hysterie

Básně jedné z literárních identit Fernanda Pessoy 

...
film

Kopta: idylik, katolík i voyeur

Příběh v soukolí doby

...

Skejťácká halucinace 

Bloudění a smrt ve filmovém Paranoid Parku

...

Způsoby, jak sbírat čas - filmový zápisník

...
divadlo

Obludárium, Hugo a generační boj

...
hudba

Kilhets načali něco, nevědí co

Pozoruhodné sousto pro kronikáře českého nezávislého rocku

...
výtvarné umění

Vrátí se jemnost, drzost, snovost?

S pražským galeristou Jiřím Švestkou o užitečnosti krize

...
galerie

Antirabická profylaxe

...
rozhovor

Ryba z hloubi moře na světle nocí

S německým básníkem Dursem Grünbeinem

...
beletrie

Jméno jako stvořené pro mne

...
společnost

Mocné ticho za Janem Palachem

Jak se mlčelo v lednu 1969 a v lednu 1989

...

Rekonstrukce i bilance oběti

...

Síla lva a chytrost lišky

...
odpor

napětí

...

Prodáme akademické svobody?

Nad Bílou knihou jinak

...
eskalátor

eskalátor

...