Po třiceti letech od prvního koncertu skupiny Kilhets vychází box pěti CD dochovaných nahrávek této, ve své době neslýchaně improvizující „superskupiny české alternativy“.
V plechové krabici vydala značka Black Point pět kompaktních disků s nahrávkami skupiny, o níž leckdo slyšel, málokdo ji však opravdu zná. Kilhets si ale své nespoutaně improvizované produkce nahrávali, zaznamenáno bylo sedm koncertů z celkových osmi. První se odehrál 17. listopadu 1978, poslední 11. ledna 1980. Trojice výrazných osobností nezávislého rocku sedmdesátých let Petr Křečan (bicí, preparovaná kytara atd.), Miroslav Šimáček (kytara, perkuse atd.) a Mikoláš Chadima (saxofon, perkuse atd.) se rozhodla – vzhledem k době a místu – k odvážnému kroku zabývat se improvizovaným hraním, překračujícím jazzově-bluesové mantinely. Svým přístupem a imidží anonymní maskované úderky způsobila v rockových kruzích slušný poprask, který postupně přerostl v legendu, podstatně přiživenou Chadimovými memoáry Alternativa.
Tvorba Kilhets byla v osmdesátých letech zpřístupněna na samizdatových kazetách, následně na neoficiální distribuční síť navázal Black Point, ovšem i to byly pouze jednoduše kopírované kazety. Roku 2004 vyšla na CD Noc s Hamletem, tedy záznam prvního koncertu skupiny, ale dál se nic nedělo. Teprve teď konečně máme dochované záznamy Kilhets pěkně pohromadě.
Kolekce pěti CD obsahuje všechny koncerty skupiny kromě dvou. Zmíněná Noc s Hamletem se svým pojetím podstatně liší od následujících koncertů vytvářených trojicí Křečan – Chadima – Šimáček, proto na jejich žádost nebyla začleněna. Chybí také vystoupení z Trutnova, z nějž neexistuje nahrávka; v seznamu koncertů skupiny by mělo pořadové číslo sedm. Poslední koncert Kilhets se sice konal až pár dnů po Křečanově emigraci do Německa, jeho duch je zde ale stále zřetelný. Pak byla existence skupiny ukončena. Křečan se ji sice v roce 1999 pokusil obnovit a vystoupil v rámci Alternativy v Divadle Archa, ale s originálními Kilhets měla kapela společné jen jméno. Původní trojice neplánovaně vystoupila loni v prosinci rovněž v Arše.
Ticho obklopené zvukem
Mikoláš Chadima o druhém vystoupení Kilhets, jímž celá kolekce začíná a v němž poprvé hrál jako plnohodnotný člen, napsal: „To, co jsem při hraní zažil, se mi ještě nikdy nestalo. Začínal jsem u bubnu a po několika minutách jsem ulít. Kolem se dělo něco dosud nepoznaného a já měl pocit, že ještě nikdy jsem nebyl tak ‚in‘ jako teď.“ Posluchače tu jistě bude zajímat, do jaké míry jsou tyto silné emoce skutečně obsaženy v hudbě i v nahrávce – a odpověď se vymyká objektivním měřítkům. Jedno je však jisté: zkušenost ze zcela svobodného hraní se ještě téhož roku blahodárně projevila na zvuku Chadimovy domovské kapely Extempore. Chadima se k čistě improvizačním koncertům později několikrát vrátil: v polovině osmdesátých let s MCH Bandem, v posledních letech ve dvojici s Pavlem Richterem (ex Stehlík, Švehlík).
Ve Sportovní hale Folimanka v rámci 8. pražských jazzových dnů (PJD) Kilhets poprvé vystoupili nalíčení, v publiku nadšeně naslouchal i Chris Cutler (na PJD tehdy hrál s Art Bears i v duchu tvorby Kilhets velmi blízkém improvizačním duu s Fredem Frithem). Z šestadvacetiminutové nahrávky skoro devět minut zabírá ticho, které Kilhets tváří v tvář nepřipravenému publiku „provozovali“ při každém vystoupení. Zpočátku z nahrávky slyšíme úplný klid, přerušovaný ojedinělým hvízdáním či výkřiky. Po pěti minutách někdo zapískal Internacionálu, na což publikum reagovalo bouřlivým smíchem.
Na chleba i na čaj
Od začátku existence Kilhets hrál Petr Křečan na bizarní nástroj „chleba“, zkonstruovaný jeho někdejším souputníkem ze skupiny Stehlík (přečtěte si to slovo pozpátku) Lubošem Fidlerem. V podstatě šlo o dvanáctistrunnou elektrickou kytaru s basovou strunou g. Pro čtvrtý koncert Kilhets ale Křečan vymyslel a sestrojil vlastní, významně zdokonalenou variantu; „novej chleba“ teď tvořily dva naproti sobě spojené kytarové hmatníky, z nichž jeden měl pražce upravené na způsob sitáru. Na zmíněném „elektrickém“ koncertu, kde jako host hrál (na ruskou hračku Pille, jakousi primitivní nápodobu syntezátoru) Lesik Hajdovský, bývalý Křečanův spoluhráč ze Stehlíku, a bubnoval výtvarník František Skála, napříště stálý člen Kilhets. Svou roli ve zvuku skupiny sehrálo i tranzistorové rádio použité coby hudební nástroj.
Na zábavě pro studenty Akademie výtvarných umění měli Kilhets úplně jiného hosta, zpěváka a baskytaristu Slávu Simona, Chadimova spoluhráče z Extempore. V improvizované změti se tentokrát místo rozhlasových pořadů vynořují krátké citace starých rockových hitů – ovšem zněly tu nejen Hush, Satisfaction nebo Spoonful, ale třeba i Yummy, Yummy, Yummy a Cucurucucu. Srovnání s deskou Third Reich’n’Roll od Residents se přímo vnucuje, ale nebylo by fér tyto dvě nahrávky poměřovat. Residents jsou jistě o mnoho lepší, co se týče původnosti nápadu i dokonalosti zpracování, svou desku ale pečlivě připravovali, zatímco Kilhets jen odehráli improvizovaný koncert. Pozoruhodným osvěžením je vstup neznámého trumpetisty, vyskočivšího z publika na pódium. Ticho tentokrát chybělo – pokud pomineme oněmělost konsternovaného publika, kterému Kilhets kazili tancovačku, a název scény, kde se odehrála: žižkovský hotel Tichý.
Doposlouchat
Osmý, „posmrtný“ koncert Kilhets byl domluven ještě před Křečanovou emigrací, osiřelou trojici Chadima – Šimáček – Skála zde doplnili bratři David a Jakub Cajthamlové z „první punkové skupiny v Čechách“ Energie G. Začínalo se čtyřicetiminutovým tichem, dosti silným soustem i pro ty, kdo již Kilhets znali. Na CD je úvod redukován na čtvrtinu, ale i pak si posluchač užije tichých pasáží dost. Avšak je zde i Chadimovo dlouhé saxofonové sólo, o němž jeho původce napsal: „Napětí z koncertu a pauz, nasranost z Petrova odjezdu a celýho toho průseru, kvůli kterýmu k těmto odjezdům dochází, všechno šlo ze mě ven. Nikdy potom jsem už nezahrál tak fantastickej saxofon jako tenkrát.“
Kilhets se už stali součástí historie českého rocku, jakkoli si s nimi současní či budoucí kronikáři asi nebudou moc vědět rady. Vydavatel odvedl velice kvalitní práci, odkaz Kilhets se však už jaksi z podstaty vzpírá přesnému zdokumentování i exaktnímu zhodnocení. Jak napsal v bookletu Petr Kofroň: „Hudba je nejen v tichu, ale i v tom, co jsme hudbou jen nakousli. Kilhets často začnou nějakou rituální ‚náladu‘, ale jaksi ji ‚nedohrají‘, nechají – nevím na kom – aby si pokračování ‚domyslel‘. Směrem k posluchači opět tedy nejsou oněmi ‚geniálními tvůrci‘, na které posluchač obdivně zírá, ale říkají mu ‚načali jsme něco, nevíme co, je na tobě, abys to v sobě doposlouchal‘.“ Bez ochoty „doposlouchat v sobě“ tuhle hudbu nejspíš nemá cenu ten hezký plechový box ani otevírat.
Autor je hudební publicista.
Kilhets. Box 5 CD. Black Point; 2008.