Mezinárodní filmový festival ve španělském San Sebastiánu patří do kategorie A, tedy mezi elitu. Pro mne vždy znamenal vzorovou ukázku kvalitního cinefilního přístupu (například unikátní úplné retrospektivy filmařů klasického Hollywoodu nebo nápaditě vystavěné tematické přehlídky), cílevědomou podporu nedokončeným projektům a především – fundovaný a s citem provedený výběr toho nejpozoruhodnějšího z produkce hispanofonních zemí uplynuvšího roku. Letos (18. – 26. 9. 2009) pronikli do programu i Češi a to hned dvakrát.
V hlavní soutěži byl uveden druhý snímek Javiera Rebolla La mujer sin piano (Žena bez klavíru), v němž mužskou hlavní roli vytvořil Jan Budař. Dvacet čtyři hodin ze života jedné ženy znuděné každodenní rutinou zpočátku vypadá jako další nevýrazný španělský film ze současnosti. Avšak postupně před námi výjevy z několika životů, jakási lidská zátiší, vytvářejí jeden působivý celek. Režisérovi se v tomto rytmu daří mísit grotesku s psychologickým dramatem. Jan Budař hraje polského dělníka. Při sledování jeho skvělého výkonu si člověk znovu uvědomí, k jak neuvěřitelně hloupým výplodům tento herec občas v Česku propůjčuje svůj talent.
Druhým zástupcem naší kultury byl dokumentární film Vida y cine. Las laberínticas biografías de Vojtech Jasny (Život a film. Životní labyrinty Vojtěcha Jasného), uvedený v sekci Zinemira – Panorama baskického filmu. Režisérem je Bask Arkaitz Bastera, ale jinak je to španělsko-česká koprodukce. Vojtěch Jasný je tu vnímán jako kdysi úspěšný režisér, který dnes žije v zapomnění v New Yorku. Jde o standardní vyprávění nejrůznějších historek, což může být pro španělské publikum zajímavé, ale našince už příliš nepobaví.
Letos se na festivalu více než v uplynulých letech jako hlavní dramatická linie řady příběhů objevovalo téma terorismu. Nejsilněji na mne zapůsobil nový film Bruna Dumonta Hadewijch. Jde o brilantní studii dvacetileté hrdinky Céline, jež si projde přerodem z fanaticky věřící jeptišky ve fanaticky věřící muslimku. Pokud vůbec má smysl mluvit o duchovním filmu, pak určitě v syrovém podání tohoto enfant terrible francouzského filmu. Ve srovnání Dumontem ostřeji vynikne, jak naivně jsou vypointované hrany rádoby tragického příběhu London River od Rachida Bouchareba, který mohutněji než v předchozím snímku Den vítězství těží hlavně z atraktivity prostředí. Ale o těchto filmech se určitě bude psát.
Já bych rád upozornil na jiný takzvaný malý film, které mohl být letos uveden v jedné ze soutěžních sekcí díky tomu, že byl loni oceněn v sekci Cine en construcción (jeden z významů: Film ve výstavbě). Festival už čtrnáct let nabízí možnost tímto způsobem získat peníze na postprodukci latinskoamerického filmu. Nejčastěji prostředky slouží k převedení z digitálního na 35mm formát, k dokončení střihu, hudby nebo na výrobu titulků. Mexicko-španělská koprodukce Norteado (Ztřeštěnec nebo také Severník) je debut Rigoberta Perezcana. Příběh Andrése, který se snaží ilegálně přejít hranici z Tijuany do Spojených států, je dokonale vystižen v intencích mexické kýčovitosti, v níž se umně odráží řada aspektů tohoto sociálního fenoménu, a zároveň poctivě vykresluje povahu obyčejného Mexičana denodenně se pachtícího za výdělkem. Tento obraz stojí v opozici k řemeslně interesantnímu, ale z hlediska reality manipulativnímu Sin nombre, který právě běží i u nás v kinech a jehož americký úspěch dokonale ovlivnil celý marketing prodeje. Proti reklamě ze Sundance nemá šanci jakýkoliv pokus o autorsky poctivý záměr ukázat problém v objektivním světle.
Na druhé straně pak stojí dokument La vida loca (Šílený život, 2008), který minulý rok rozkryl prostředí sansalvadorských gangů a jehož režisér Christian Poveda byl při natáčení pokračování letos zavražděn. Jedním z nejlepších dokumentů na toto téma z poslední doby je také La Frontera infinita (Nekonečná hranice, 2007, režie Juan Manuel Sepúlveda). Pomalu vykreslovaný příběh o různých aspektech života uprchlíků z Guatemaly a Hondurasu, kteří přecházejí přes Mexiko a zde často umírají nebo končí jako mrzáci, je natočen s minimem doprovodného komentáře, což mu samozřejmě dodává na autenticitě. Festival v San Sebastiánu je cenný právě proto, že vedle sebe staví různé názory (letos Sin nombre a Norteado). Možná i proto se sem latinskoameričtí tvůrci tak rádi vracejí a necítí se tu jako exotičtí vyslanci třetího světa. Rád bych se jednou vydal na stejně promyšleně programovaný festival i u nás.
Autor přednáší na katedře Filmových studií FF UK a je festivalový dramaturg.