Banlieue 13 - Ultimatum
Režie Patrick Alessandrin, 2009, 100 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Na vynikající francouzský akční film Okrsek 13, natočený v roce 2004 v produkci Luca Bessona, letos navázal druhý díl. Přestože dvojka obsahuje scény, které jsou variacemi na pasáže prvního filmu, je mezi oběma snímky asi stejný rozdíl jako mezi improvizací a kompozicí. Původní film předkládal dynamickou erupci spontánně působící překotné akce, poslepované absurdní, ale nápaditou zápletkou, jež připomněla tradici hongkongské akční kinematografie. Nové pokračování naproti tomu překypuje dějovými zvraty a vnucuje naivní poselství o vzájemném soužití kultur, čímž připomíná spíše hollywoodské akční thrillery. Stejně tak akce je ve druhém filmu pomalejší a robustnější než v extrémně rychlé jedničce. Do popředí se tu dostává estetika urbánního ghetta, která je přítomná i v prvním díle, kde se nicméně nestaví tak silně na odiv. Patrné je to zejména v druhé polovině, kdy se snímek stále zřetelněji přehupuje do roviny agitky za respekt a toleranci a kdy se dvojice hrdinů dává dohromady se skupinou elitních bojovníků, vyhlížejících jako sada plastových figurek G. I. Joe. Ubylo také scén zobrazujících dech beroucí exhibice parkuru (ve Francii vzniklé umění efektního pohybu přes překážky), jež tvořily páteř akčních scén v původním filmu. Okrsek 13 – Ultimátum postrádá svěžest a originalitu prvního dílu, ale v rámci konvenční současné tvorby v akčním žánru pořád patří k zábavným a řemeslně zvládnutým titulům.
Antonín Tesař
Upíři
I vampiri
Režie Riccardo Freda, 1957, 81 min.
Řitka video 2009
Snímek Upíři bývá často označován jako první italský horor. Jeho žánrové zařazení mezi horory však zcela neodpovídá obvyklým charakteristikám tohoto žánru. Samotný název Fredova snímku je zavádějící a de facto metaforický, protože se zde žádní upíři nevyskytují. Mysteriózní krimi a duchařský příběh tvoří dvě základní žánrové roviny filmu, jehož děj je situován do Paříže 19. století. Přítomnost některých gotických prvků – zejména prostředí a jemu odpovídající atmosféra – umožňuje charakterizovat některé formální postupy za typické pro horor, ale v celkovém pojetí převažuje detektivní a mysteriózní rovina. Stylizované řešení prostoru a dynamické pohyby kamery odpovídají rovněž režijnímu stylu filmaře Maria Bavy, tady kameramana, jenž zde také několik scén režíroval a který se zanedlouho po realizaci Fredova filmu jako režisér prosadil. Freda patří společně s Bavou a Antoniem Margheritim k filmařům, kteří v italské kinematografii šedesátých let stáli u nového pojetí gotického hororu. V tomto ohledu představují Upíři jeden ze základů gotické tradice v tehdy se upevňujícím a rozvíjejícím hororu v italské žánrové kinematografii. Snímek v druhé polovině padesátých let odstartoval sériové natáčení dalších gotických produkcí, na které se v různých mírách specializovala řada italských filmařů.
Jan Švábenický
Vymítač kanibalů
Il paese del sesso selvaggio
Režie Umberto Lenzi, 1972, 90 min.
Řitka video 2009
Oproti filmům Ruggera Deodata, který se pokoušel o dokumentaristicky a etnograficky pojatý život kanibalů na pozadí příběhu, je Lenziho snímek převážně dobrodružným filmem s prvky jeho pozdějších kanibalských exploatací osmdesátých let. Lenzi tu položil základní charakteristické rysy všech následujících produkcí: konfrontaci ústředního hrdiny (dobrodruh, cestovatel) s nehostinnou a nebezpečnou džunglí, obraz domorodné společnosti kanibalů a jejich krutých zákonů, důraz na sepětí jedince s přírodou a jeho boj o přežití. Režisér používá barevně stylizované záběry panenské přírody, působící v některých případech až impresionistickým dojmem. Kameraman Riccardo Pallottini často pracuje s ruční kamerou, kterou spoluvytváří dynamicky plynulou akci, ale také dokumentární charakter některých scén. Přes dominantní dobrodružný charakter se snímek vyznačuje hybridizací několika žánrových položek. Kanibalské motivy a explicitně zobrazené násilí zde zastupují specifický kinematografický fenomén sedmdesátých let, exploatační film, jehož prvky a postupy uplatňovali nejvíce právě režiséři žánrových produkcí. Umberto Lenzi získal u filmových diváků a fanoušků status kultovního tvůrce zejména počátkem osmdesátých let, kdy se začal zaměřovat na různé podoby hororu a kdy natočil další dva proslulé kanibalské snímky Sežrána zaživa (Mangiati vivi!, 1980) a Ženy od hluboké řeky (Cannibal Ferox, 1981).
Jan Švábenický
Pan Sonic / Keiji Haino
Shall I Download A Blackhole And Offer It To You
Blast First (petite) 2009
Spolupráce japonského undergroundového vokalisty a multiinstrumentalisty Keijiho Haina s finskými průkopníky nezaměnitelné fúze hlukové elektroniky a chladných pravidelných rytmů se podle očekávání povedla. Zdánlivě neslučitelné poetiky, vycházející z odlišných forem hluku, se spojily před dvěma lety na společném vystoupení v Berlíně, přičemž vzájemné ohledávání dopadlo v neprospěch finské dvojice, která zde působí (v podstatě podle očekávání) spíše v roli doprovodu. Nečekejme tedy příliš rytmickou nahrávku; dominují zde Hainovy zběsilé improvizace, které jsou střídány niternými pasážemi, jejichž klid přetéká napjatým čekáním na další sonický záchvat. Kromě démonicky drásavého zpěvu užívá Haino množství nástrojů – mohutně zkreslenou kytaru, pištivé digitální tereminy, loutnu vlastní výroby či tradiční japonský hoboj hičiriki. Pan Sonic vše zahalují do mlhy temného dusotu i natahovaných linek bílého šumu, které dobývají z dřevních oscilátorů. Ve třetí skladbě toto kovové zrnění a podprahové dunění zaznívá pod téměř etnickým pískotem hoboje, který kontrastuje s hluboce položenou, extatickou deklamací. Celek působí hrozivou zásvětní atmosférou. Jinde ale překvapí jemné, téměř folkové drnkání na kytaru či loutnu. Nejzuřivější tvář ukáže japonský berserk v poslední skladbě, v níž po dlouhém kytarovém sólu následuje jekot, který je postupně špikován hlukem analogových oscilátorů. Setkání s černou dírou, kterou bychom chtěli zažít živě, celým tělem.
Karel Kouba
Ztracený ve světě – A Tribute to Oldřich Janota
Indies 2009
Oldřich Janota slaví šedesátiny – a na cédéčku Ztracený ve světě se při této příležitosti sešla řada respektovaných muzikantů (počínaje Jablkoní přes Čankišou až po cimbálovku), kteří mu k nahráli jeho nejslavnější písně. Chvályhodný záměr však vyústil v poněkud rozpačitém výsledku. Snad žádný jiný český hudebník nedokázal vložit do své tvorby tolik magie a osobního kouzla jako Janota; v cizím kabátku však jeho písně vyhlížejí, jak to jen zdvořile napsat… divně. Technicky vzato jsou kamenem úrazu především vokály. Janota frázuje a intonuje svérázně, místy téměř recituje, kazatelskou naléhavost kombinuje s ironií – a všechno se to skládá do nezaměnitelného zpěvu, který nepůsobí přepjatě ani dutě melodramaticky. V této pasti naopak skončili zpěváci, kteří se pokusili Janotův výraz napodobit. Odstrašujícím příkladem jsou recitativy v Bitvě na Tursku; jenže ani v povedenějších momentech se nelze zbavit pocitu, že kdyby zpíval sám Janota, mohla by z toho být zajímavá coververze. O poznání lépe dopadli ti, kteří s vybranými skladbami nakládali po svém. Nepřekvapí to v případě Květů – Martin Kyšperský je zpěvák natolik osobitý, že Žlutý kopec zní v jeho podání věrohodně autorsky. Povedená je však i kuriózní slovenská verze Janotova ojedinělého bluesového úletu v podání ZVA 12-28 Bandu. Narozeninové cédéčko je spíše než čím jiným kuriozitou, která dokazuje především to, jak naprosto jedinečnou osobností Janota ve svém „písňovém“ období býval.
Vladimír Mikulka
Josef Suk
Romance
Supraphon 2009
K osmdesátinám našeho nejvýznamnějšího houslového virtuosa Josefa Suka, pravnuka Antonína Dvořáka a vnuka skladatele Josefa Suka, vychází zdařilá a posluchačsky vděčná kompilace starších nahrávek ze sedmdesátých let, která zahrnuje osm líbivých, nekomplikovaných romancí pro housle a orchestr. Josefa Suka doprovází Česká filharmonie s dirigentem Václavem Neumannem a Symfonický orchestr hl. m. Prahy (FOK) s Václavem Smetáčkem. Druhý jmenovaný orchestr byl tehdy na vysoké úrovni, a tak je dobře, že se o tom můžeme znovu přesvědčit i u repertoáru nepříliš závažného – což ovšem neznamená, že by tyto skladby byly jednoduché, zejména ne pro sólistu, který zde má možnost předvést krásný, vroucí tón i dokonalou techniku. Tím vším a ještě neokázalým, niterným vystupováním Josef Suk disponoval a vždy tím udivoval posluchače doma i v cizině. Neliboval si v exhibicích, vždy pokorně, věrně sloužil dílu v tom nejlepším slova smyslu. Mnohé jeho nahrávky se staly doslova vzorovými, což jistě platí i pro Dvořákovu Romanci f moll, která je ze skladeb na tomto albu nejdelší a snad i nejkrásnější. Z českých autorů je zde už jen Zdeněk Fibich a jeho Romance B dur v instrumentaci Anatola Provazníka. Všechny romance vynikají klidnou, lehce sentimentální náladou s dominující krásnou, vznosnou ústřední melodií. Sólista je tu vždy hlavní postavou, orchestr je trochu v pozadí.
Milan Valden