Hoříš, postýlko

Nemocnice

Vystoupíš z tramvaje, kde se stal atentát,

zamíříš ke vchodu, jdeš za jinany.

Zlomený obratel z třinácti je ten tam,

v čekárně čteš, že břitva má dvě hrany.

Přišels tu na světlo. A klesnul na oční.

Překrásná doktorka ukáže k uchu.

Dívejte se mi sem… Kontrasty laloční

střídají obrázky. Kupka je v suchu.

Přečteš, co nepoznáš, poznáš, co nepřečteš

a na co žehrají spolupacienti.

Cukrovkář za zády sester se hrozně cpe.

Zelený zákal slintá zpoza plenty.

Kanylku do žíly, injekci do svalu,

na programu nic, nadívané ničím.

Když za pár opouštíš stav slabých, znenáhlu

sbíráš čas do dlaně, aby ses jím líčil.

Mohuč

Zbyl ti tu jeden den. Léto jej přivane,

až se zas bude vracet odkudkoli.

Dotékáš, dospáváš. V posteli, ve vaně.

Mohl bys znovu vstát. Odcházíš se holit.

Hosté už odjeli. Vajíčka snědena.

Nevíš, co s veteší, co bez veteše.

Projdeš se u Rýna. Den vaří vřetena.

Dějiny českého volného verše.

Kupuješ sklenice, prohlížíš knihkupectví.

Nakonec na gyros, na láhev Coca-coly…

Odjezd, jenž voní tu, káže, jak být se ctí

připraven k přetvářce. Připraven k čemukoli.

Neschopnost

Stojíš u mne. Máš hluboký hlas.

Tolik návštěv jsem ještě neměl.

Ty vzácné odvádíš na střelnici.

Paneláky jen přihlíží popravám.

Pár týdnů zakázaného uvolnění.

Nepotřebuješ se ládovat fakty.

V dočasné euforii z kortikoidů

přebíráš svět jak zrnka pepře.

Večer myslíš na smrt. Neboj se,

poslední okamžik rychle přejde.

Nic ti není. Anička spí u tebe.

Kéž by ti předepsali tajemství.

Bílý Potok

Kdyžs přišel poprvé, tloukly zrovna lžíce

po dubovém stole. K obědu špagety.

Nazítří u zpěvu: „Es níž, quatuor více…“

Byls vážně komický. Ale byl. Hlavně ty.

Středeční výlety: na Cimbuří závrať,

strach s láskou. U borůvek verš o výhledu.

Ten sjede Smědavu, směje se a kafrá.

Vodopád hučí, co dáváme zas k ledu.

Těhotnou vedls po návrší – oklikou.

V neděli lesem sám. Cestou pitná voda.

Navečer bouřka, liják. Hoříš, postýlko.

Griotka. Čerti, zalezte do záchoda.

united kingdom

ve třinácti jsem ublížil

dodnes se se mnou veze vina

v kočáru upleteném z žil

prostá klikatina –

život je jednou je naostro

kde bereš odvahu k těm slovům

odvaž ji dobře a pak ztrop

k podlaze povyk kvůli krovům

tak máš rád dativ a pár předložek

kde u boha kam k bohu

anebo k čertu u dvou předkožek

vybrakuj výlohu vem roha k rohu

vyhni se jámě pasti z pyžama

buď tvrdý a křehký jako diamant

- - -

Jak je to nějaké. Jak je to všechno nějaké.

I ty jsi nějaký. Nutně a zákonitě.

Východy slunce se třemi děvčaty

a stavy žíravé, co vlhčí tvoje nitě –

není tu ničeho, přes co se nepřenést.

Bože, znát míru věcí, slov a gest.

Trpělivost

Co s tímhle klučinou? Tak kam ho

zaparkujem?

Přece k nám na pokoj. Kde bude zvracet

a mít průjem.

Odkud se vydá do netýkavek a malin,

přinese košík plný hub, obejde tamten včelín.

Do hospody – až později. Řvát do lesa – až

později.

To až se podesáté party rozdělí

a budem znovu skládat střípky z baroku,

spokojeni, že i těm méně zdatným půjdou

pod ruku,

až nafasujem konec věčných pomazánek

a radši do oběda prodloužíme požehnaný

spánek,

až budem svorně chodit kouřit do zatáčky

a v noci mimochodem zkopírujem turistické

značky –

tak třeba proto pravá cesta zůstane vždy

blízko,

stačí jen zaslechnout, jak Tomáš zvoní na

zvonisko.

Rozpaky v jistotu po letech se pomaloučku změní,

že z prázdna předsudků na loučku jiný dech vypramení.

Chalupa

Z prožraných peřin jasně vyplývá,

který tvor se tu nejvíc zabydlel:

malinká kostřička zůstala vespodu

jak hrášek přitlačený princeznou.

Velká lípa, rozkročená jak Majkl,

dělá díru do střechy, mračna včel

k tomu dodávají zvuk, když kvete.

Podmáčené základy, povolené trámy

a špatný signál, zatracená práce.

Lis na ovoce si nevybavuje ovoce.

Též víme, že se sem jednou za čas

podívá zloděj. Poslednímu vděčíme

za otevření komory. Snad někdo na

Cestě hledal ten zavařený poklad.

Festival

Pod stanem horko. Hluk se potí.

Kapela míří ke stolům.

Míří i lidi odnaproti.

Diváci opouštějí dům.

A kolik stánků pod hradbami.

Jak přetrhané obvazy.

Prochází tudy staří známí.

I marnost tudy prochází.

Nazítří brzy odpoledne

hluk slábne, svlečen do tílka.

Leckteré představení bledne.

Strom proti nebi vyniká.

Lesson (Own Goal)

Rychle se rozehraj. Za dveřmi profesor.

Prolítni stupnici, vzpomeň si na etudu.

Po týdnu flákání jsi zase kompresor –

pístový kompresor nezřízeného studu.

Po chodbách běhají ranní spolužáci.

Bude to poprava. Zda povede se dílo?

Kéž stačí proplavat. Odvést pryč tu práci.

Dělat, že baví tě, co nikdy nebavilo.

Potíš se velice. Vtom někdo párkrát zvoní…

„Není to legrační, když mluví telefony?“

Tak ti svou šanci dal

proměnit třídu v sál.

„Opravdu legrační, z cizího záznamníku.“

…dříve než k obleku dochází k tvému triku

údiv nad bravurou, kterou ses odepsal.

Lipsko

Jeden rok trávíš zde. V podkroví koleje.

Vycházíš z nutnosti. Vycházíš jako slunko –

s určitou pravidelností ti zaleje

předměstské chodníky i prsten Nibelungův.

Věž staré radnice a univerzity

vyrostly v parku jakoby stejně vysoké.

V pamäti zadretý íver – našel jsi i ty.

I ty chceš vytáhnout, být chycen za loket.

Líbíš se někomu, někdo se tobě líbí.

Pár návštěv, rozhodnutí, planých iluzí.

Učíš se neplnit, pak neslibovat sliby.

Drúzou hrůzy být chycen múze do blůzy.

Poslední jezero. Jdeš bosou nohou v písku.

Pár párty. Noch eine Zigarettenlänge.

V posledních hodinách, v noci nejvíc tenké

učíš hrát na cello prsatou harfenistku.

Braunův Betlém

Postava mizí v kameni.

Oranžový lišejník, mech, světlemodrý lišejník.

Podnebné pásy. Převažuje

Středomoří. Hadry, co hřejí skálu.

Ruce sepjaté pavučinou jsou zabalené

v mechu.

Postava mizí v kameni.

Ovčí hlava se loučí trochu doleva.

Vlasy přecházejí v něco úplně

nepředvídatelného.

Alegorie lítosti jsem dosud přítomná

a bolest je mi cizí. Povstaňte, mechoví.

Vznešeně mizí v kameni

pod popleteným lišejníkovým světem a

nechává nás napospas

témuž. Monitor hlásí potíž s operační pamětí,

skvrny na pozadí se zdají v podstatě

rovnoměrné.

Blaženství zvuků

Blaženství zvuků, jež obestírá

zavřená ústa! Cvrkot novin se mísí

se stříbrnou pěnou rádia, vítr se usadí,

jako obvykle, na chvíli v dubových větvích,

něčí zdvižené veslo

dosedne k útržku něčího hlasu

(„příště to natři zas nazeleno“).

Ach tahle harmonie zvuků,

neviditelná mozaika s poselstvím léta,

které – tak pozemsky – odmítáš číst:

„…dokud nezůstanete nevinní,“ zahlédls,

přehlušen sluncem, a: „…kdybyste se víc

koupali?“

Později slyšíš, jak se v dívce odnaproti

probudila touha, na verandu vynáší večer

příslušník druhu homo errans,

kdesi se pohne rok a dolehne to až

k tobě. V noci modlíš se takto:

balzáme zvuků, jenž natíráš

opuchlá víčka! –

Na konec

Nejprve vybledne červená a žlutá. Vsadíš se,

příteli?

Jenom se podívej na obecní tabuli, na

vyvěšenou mapu,

jak se zvolna vytrácejí hrady, zámky, kempy,

jeskyně

a význam míst. Nakonec bezbarvé přijde

o bezbarvost.

Nevyžívám se v budoucích tragédiích, mám

dost práce

se zítřkem, který opět obelstí většinu mých

úmyslů.

Vytvořili jsme ideální podmínky, abychom se

mohli mít

rádi a nepropadali zoufalství, a navíc

můžeme vybírat

mezi šetrným a správným druhem umírání,

což je fakt.

Hodnotit, co vůbec hodné není. Nakonec

jsme nositeli

privilegia žít mezi přistěhovalci. Básník je

jedním

z nich. Já však píšu verše, protože citelně

slábnu.