Tuzemská politika je výjimečná; to snad už Evropa dnes ví. Jedním z jejích zvláštních rysů je též vytrvalá výroba „nových“ politických stran. Kopírování a klonování na voliče docela funguje.
Čím to, že u nás vznikají politické strany, které už tu byly nebo dokonce stále jsou? Je to způsobeno situací, v níž si donedávna především pravicový, liberální volič připadal oprávněně jako myšlenkový bezdomovec. Autentická pravice u nás chybí a zřejmě by po ní byla i poptávka, a tak jsme za dvacet let našeho svobodného žití mohli být svědky zrodu nejrůznějších pravicových stran, které z většiny toužily alespoň spoluovládat místo, jež pro sebe léta uzurpuje hlavně ODS. Skutečnost, že z většiny takové projekty nemají dlouhého trvání, nebrání jejich opakovanému vzniku. Jednou to přece musí vyjít a zvláště po odchodu Václava Klause na Hrad se tahle možnost jevila reálněji. Právě Klaus totiž označení „pravicový“ ztotožnil s vlastní osobou, přestože jeho politická praxe měla v mnoha ohledech k tomu, co pod tímto pojmem rozumíme, velice daleko.
Nový obal starého výrobku
Naposledy jsme raketový vstup strany tohoto typu do české politiky mohli zaznamenat v případě TOP O9, která se sice odrodila od KDU-ČSL, ale voliče by ráda ubrala i ODS. U lidovců už totiž není moc kde brát, jejich preference se pohybují pravidelně na hranici parlamentní existence. Pravicový volič musí být opravdu zoufalý, když je schopen novou víru v pravicovou politiku nalézt ve straně, již založil zřejmě nejodolnější český politický matador na pravé straně politického spektra Miroslav Kalousek. Ten je vpravdě symbolem (korupčního) charakteru české politiky a je velice úsměvné sledovat jej v roli člověka, který jí má dát novou tvář. Jeho prozíravost tkví právě v pochopení skutečnosti, že on sám tou tváří být nemůže. A také dobře ví, že lákavý obal vnutí voliči pocit, že tohle (tedy starý, ošuntělý produkt) doposud nikdy nejedl. Stačí instalovat jednoho z nejoblíbenějších politiků s původem i pověstí aristokrata na křeslo předsedy strany a nová šance je na světě. Nového to ve skutečnosti není vůbec nic, krom hloupého názvu, ale v marasmu české pravice to úplně stačí.
Se starými postaru
Byla jen otázka času, kdy se podobné snahy objeví i na levé straně politického spektra, neboť realita české demokratické levice je zvláště v době, kdy ji vede Jiří Paroubek, nejméně stejně tristní a bezdomovcem se tak pochopitelně může docela dobře cítit i volič levicový. Svého klona má nově i ČSSD.
Donedávna ještě kamarádský fanklub jednoho důchodce z Vysočiny konečně přesvědčil svého vůdce k návratu do politiky, a tak tu namísto party politických penzistů budeme brzy mít novou levicovou Stranu práv občanů. Zapomeňme na letité zaklínání Miloše Zemana, že se do politiky nevrátí už nikdy. Není první ani poslední, kdo si v této věci nevidí do úst. Politika je tvrdá droga a Zeman se svého návyku vlastně nezbavil. V posledních letech měla tato závislost podobu substituce ve formě neustálého komentování dění a občasné politické zabijačky ve společnosti několika bývalých ministrů, kteří se sentimentem vzpomínali, jaké to bylo, když ještě vládli. Tito lidé ostatně tvoří jádro „nové“ strany a stojí za Zemanovým rozhodnutím přestat s odvykací kůrou a rozjet to zas naplno. Možná, že i té – prozatím odmítané – kandidatury do parlamentu se dočkáme, protože se zdá, že u Zemana není opravdu jisté nic, krom nemožnosti úplného odmlčení. Současný šéf přípravného výboru strany Zeman toho stejně jako kloni z TOP 09 moc čerstvého nepřináší a na rozdíl od Kalouska doufá, že zaboduje jaksi postaru, pročež se rozhodl z garáže (nebo vrakoviště?) vytáhnout i nápad svého nerozlučného poradce Miroslava Šloufa v podobě volebního autobusu Zemák. Místo vedle řidiče by ale nově měla mít třeba i Jana Bobošíková, takže je už úplně jasné, že levicový volič zůstane bezdomovcem i nadále.
Klon v podobě nějaké strany tedy chybí už jen českým komunistům (zelení jich mají hned několik), přičemž právě ti by ho se svou neschopností reformace jako na potvoru určitě potřebovali nejvíce.