Dostala se mi do rukou kompilace An Anthology Of Chinese Experimental Music 1992–2008, vydaná bruselskými archiváři z labelu Sub Rosa. Na čtyřech kompaktech se zde představuje současná generace čínské experimentální elektronické hudby a těch bezmála pět hodin poslechu je skutečně fantastický zážitek. Některé starší skladby zní jako hudební pozdravy z lodí mimozemských civilizací a nepřipomínají nic, co se v té době dělalo na Západě. Vlastně to není zase taková záhada – čínská kultura existovala od konce čtyřicátých let v úplném vakuu, proto jsou raná díla místní elektronické scény tak neobvyklá a vůbec nezapadají do evoluce populární hudby, jak ji známe z Evropy. V devadesátých letech už ale i ve velkých čínských městech začaly existovat hudební subkultury podobné těm západním. Jak se to mohlo stát? Komunistický režim v té době pořád důkladně reguloval trh s dovozem západní hudby a internet ještě nebyl příliš rozšířený, přesto do Šanghaje, Pekingu a dalších měst pronikl punk, hardcore nebo techno.
Odpověď skrývá čínské slovo dakou. V devadesátých letech nadnárodní hudební labely posílaly do Číny miliony neprodejných hudebních kompaktních disků, které by jinak museli na Západě nákladně recyklovat podle nových ekologických zákonů. Aby se disky nemohly dále šířit, většina z nich byla chemicky poničená a zbytek byl mechanicky poškozený malou dírkou vedoucí skrze obal i disk. Jak dělníci v recyklačních továrnách brzy zjistili, dírka obyčejně způsobila nepřehrání jedné či dvou skladeb, zbytek kompaktu hrál normálně. Proděravěná – v čínštině dakou – CD putovala na černý trh, kde se hudbychtivým Číňanům prodávala za zhruba desetinu ceny, za niž byly k sehnání nahrávky v oficiální distribuci. Záhada je vyřešena. „Čínský undergroundový rock a punk devadesátých let je z velké části postavený na těchto odpadcích ze Západu,“ konstatují Zbigniew Karkowski a Yan Jun v eseji ke kompilaci.
V roce 2003 si fenoménu dakou všiml článek v časopise Time, pojmenovaný příznačně Zombie disky. Před šesti lety ještě černý trh radostně kvetl a při výpravě do obchodní čtvrti v městě Kanton objevil reportér na malém prostoru hned patnáct obchodů, které prodávaly proděravěné kompakty. „Abychom přežili, musíme se specializovat,“ citoval článek jednu postarší obchodnici, která ve svém obchůdku prodávala výhradně techno. Proud neprodejných děravých kompaktů do Číny neustal, ale distribuce dakou CD se z velké části přesunula na internet. Posluchači, kteří jsou ještě pořád věrní kompaktům, si je zde mohou koupit na základě recenzí jiných fanoušků. Velké nahrávací společnosti tento trh příliš nevzrušuje. Zajímají se hlavně o klasické pirátství masově přepalovaných disků, jejich odpadky ať si prodává, kdo chce.
Čínská populární hudba v devadesátých letech zažila díky proděravěným CD obrovský boom a dnes se hudebníkům narozeným mezi léty 1970 a 1985 dokonce říká generace dakou. (Termín se později začal používat v trochu jiném významu jako synonymum dezorientované a znuděné generace, dospívající v éře politických změn.) Někteří rockeři a pankáči z devadesátých let pak šli ještě dále, objevili hlukovou avantgardu a skončili u experimentální elektroniky, kterou shrnuje zmiňovaná skvostná kompilace. Koho by napadlo, že z recyklování západního braku může vzejít něco tak zajímavého?
Při prozkoumávání fenoménu dakou jsem si vzpomněl na třídílný britský dokument Journeys into the Outside, v němž Jarvis Cocker představoval nejznámější díla takzvané outsider architektury. Fantastické katedrály postavené z odpadků mi připadaly jako reklama na lidskou kreativitu a zároveň docela pěkný návod, jak naložit s nechtěnými pozůstatky naší minulosti. Podobně jako věž v městečku Watts, postavená Simonem Rodiou z nalezených věcí zalitých v betonu, jsou i dakou CD symbolem kreativní recyklace. Máme-li se jednou utopit ve vlastních odpadcích, ať z toho alespoň vznikne něco tak zajímavého, jako nám předkládají čínští experimentátoři.
Autor je hudební publicista.
An Anthology Of Chinese Experimental Music 1992–2008. Sub Rosa; 2009.