Veřejnoprávní vícedílná reklama („dokument“) ČT 2 na muzikál (lyrikál) Kudykam ve Státní opeře je počin pro otrlého diváka. Všichni v něm mluví moudře, jsou tak dobří, častěji nejlepší, chytří a přemýšliví, všichni se navzájem tak chválí, každý se v kuse našel, Michal Horáček tak umně vystihl vše, o čem každý uvažuje, až by z toho jednoho chytl amok. Transcendentálně jsoucí entity střídají kategorické imperativy, herečka se svěřuje, že Kanta ona tedy číst nezvládne. Do toho Horáček překvapivě konstatuje, že o divadle neví vůbec nic, a jinde diváky obohatí úvahou o tom, že každý člověk má v sobě rytmus (bití srdce atd.) a ten, kdo to vnímá zvláštním způsobem, je tanečník. Samožernou reklamou uhranutí diváci si jistě rádi koupí vstupenky třeba do parteru za 1150 Kč, Státní opera, Kudykamem snad jen dočasně spřízněná s Hudebním divadlem v Karlíně, si (doufejme) pronájmem vylepší rozpočet a ČT má čím zaplácnout svůj intelektuální program. Takhle se dělá marketing: tři mouchy jednou ranou – neberte to.
J. Bohutínská
Pražskému komornímu divadlu (PKD), které hraje na půdě Divadla Komedie, letos v prosinci končí čtyřletý grant. Průtahy okolo čtyřletých grantů se zrodily s podivnou grantovou politikou pražského magistrátu v loňském roce, o jejich prodloužení o další čtyři roky se rozhodne až těsně před vypršením těch starých, přesně 23. prosince 2009. Teprve v ten den ředitel divadla oznámí, zda bude divadlo pokračovat i v příštím roce. Pokud grant odsouhlasen nebude, končí PKD svou činnost k 31. 12. 2009. Repertoár divadla, které se zaměřuje především na českou a současnou německo-rakouskou dramatiku, přitom patří k nejkvalitnějším u nás. Je poněkud zvláštní, že v komisi, která granty schvaluje, zastupují odbornou divadelní veřejnost dva lidé z jedné instituce – děkan DAMU Jan Hančil a její proděkan Zdeněk A. Tichý. Doufám, že se ještě jednou stihnu vypravit na skvělé Bernhardovy Staré mistry. A příští rok na nějaké nové kusy!
J. G. Růžička
Krizí je zdůvodňováno leccos, i škrty ve veřejné dopravě. S novým jízdním řádem (právě přichází do prodeje) zmizí v Jihočeském a Královéhradeckém kraji asi 9 % spojů, které kraje u Českých drah v rámci úspor neobjednaly. Změna neprozíravá, alespoň však komunikovaná prostřednictvím návrhů jízdních řádů na krajských stránkách. Zato Středočeský kraj se celou dobu tvářil, že dopravu omezovat nebude, předběžnou verzi jízdního řádu nevyvěsil, a zatím se proslýchá, že chystá podstatnou redukci. Oficiálně mlčí, avšak něco přece jen prosáklo na železničních diskusních fórech (viz k-report.net). Jistěže existují lokálky, které vozí vzduch po polích: například z Bakova nad Jizerou do Dolního Bousova, kde by stačil minibus. Ovšem chtít zbavit železničního spojení dvě sousední šestnáctitisícová města – Neratovice a Brandýs nad Labem – to už je silnější káva. A píše se o redukci na desítce dalších tratí. O autobusové náhradě si nedělejme iluze – Bendlův a nyní Rathův kraj je znám neochotou k systematickému řešení autobusových linek, natožpak k provázání autobusů a vlaků. Na celé věci je pikantní, že Středočeský kraj najde dost prostředků na to, aby proplácel tzv. žákovské jízdné a aby se tím okázale chlubil na každých dveřích každého vagonu a busu: úhledná žlutá cedulka s nezbytným podpisem hejtmana lidumila. Inu, na jízdné je, na vlaky nikoliv.
M. Špína
Dne 16. 11. 2009 mi bohemista a básník Jan Suk poslal e-mailem a zároveň jako doporučené psaní svou rozsáhlou polemiku s malými recenzemi Víta Kremličky, především však s jednou jeho minirecenzí – na knihu Dovnitř obrácené oko od Petry Rosette, neboli Petry Růžičkové, s níž pan Suk v roce 2006 vydal společnou knihu Tajná schodiště. Dopis jsme chtěli otisknout v rubrice Došlo jako každý ohlas, ale nelze. Neboť autor pro svou polemiku zvolil jinou formu: neveřejného udání. Sukův ohlas totiž končí takto: „Tento dopis nezveřejňujte. Rozhodně jsem ho nepsal jako příspěvek do Vašeho časopisu, ,aby z toho byla zase nějaká legrace‘! Na vědomí: Ministerstvo kultury České republiky, vedoucí odboru umění a knihoven.“ To je odbor, který (na doporučení odborné komise) rozděluje dotace kulturním časopisům, včetně A2. Jiný způsob diskuse.
L. Bělunková
Už několikrát jsem na tomto místě psal o tom, jak je smutné, když se čeští novináři předbíhají ve vytváření zpráv z mnohdy zcela marginálních akcí českých neonacistů. Nyní se pro změnu přehnaně straší tajnou organizací White Justice League, která je srovnávána s těmi nejhoršími a také nejaktivnějšími teroristickými skupinami moderní historie. Vše podle pravidla, jež říká, že kdo se na internetu prohlásí za teroristu, jím také je, a to, čím se vytahuje, pak taky určitě udělá. Každý školák přitom dnes ví, že internet je plný lidí, kteří jsou za klávesnicí silnější, vulgárnější a militantnější než ve skutečnosti. Neonacisté představují velké nebezpečí, ale jejich budoucími mrtvými oběťmi nemusíme strašit, za těch dvacet let jich tu máme už dost. Tato konkrétní organizace, kterou dle detailní analýzy české Antify (k nahlédnutí na www.antifa.cz) tvoří převážně všemožní nedocenění outsideři jiných bojůvek podobného typu, bychom měli sledovat stejně jako ty ostatní. Ale nepřeceňovat. Je to spíš výhonek výjimečné hlouposti a diletantství v rámci české neonacistické scény než cokoliv jiného.
L. Rychetský