Hovězí a monstra

Ještě na začátku nového tisíciletí se mluvilo o „bublině japonského filmu“, již způsobil rychlý nárůst kin a současně pokles návštěvnosti, hrozící finančním kolapsem. Současné výsledky Uni Japanu, které byly představeny na festivalu TIFF 2009 v Tokiu, ukazují, že v průběhu posledních pěti let začaly japonské filmy vytlačovat americkou produkci. Z původních 27 % podílu na trhu z roku 2002 vystoupala domácí tvorba až přes 60 %. Americké studio Warner Bros proto dokonce začalo točit japonské filmy, aby se tu udrželo. Další studia, například 20th Century Fox, jej prý budou následovat. Příkladem šla loňská variace populární komiksové manga série Black-Note, kterou natočil s hercem Ken’ičim Matsujamou pod názvem L: Change the World (2008) uznávaný hororový mistr Hideo Nakata. Ten se po své hořkosladké hollywoodské anabázi snaží z vyčerpaného žánru přejít do melodramatičtějších poloh.

Film v telecím obalu

Mohlo by se zdát, že se japonský film začíná uzavírat sám do sebe, mezi své hranice. Komerční boom přináší filmy, od nichž sami Japonci ani neočekávají, že by mohly být masivně exportovány na Západ, a to nejen proto, že se v době krize evropský trh pro asijské filmy zmenšuje. V japonské kultuře přežívá atavistické přesvědčení, že cizinci nemohou nikdy pochopit Japonce, naučit se jazyk či blíže poznat jejich svět. Obrana vlastní výlučnosti – čímž jsou míněny i projevy nadnárodní masové kultury – je zde velkým tématem.

Filmovou scénu ovládá fenomén japonských blockbusterů, vycházejících z komiksových příběhů či televizních seriálů pro mládež, v nichž hrají televizní i herecké hvězdy. Známým průkopníkem se stala filmová adaptace TV dramatu Plavba při pobřeží (Bayside Shakedown, 1998) režiséra Katsujukiho Motohira, kterým televizní síť Fuji vstoupila mezi tradiční pětici filmových produkčních a současně i distribučních společností (Toho, Toe, Šočiku, Nikkatsu a Kadogava). Od té doby už nic není jako dříve. Točí se ztřeštěné komedie televizního střihu, rozvíjející jakoukoliv šílenost, groteskně zamíchanou v obalu japonských show. Osud planety se tak může ocitat na vážkách například díky soutěži o největšího dějepisného ignoranta, jak se svou komickou skupinou líčí právě Motohiro ve filmu Najdi hlupáka! (Go Find a Psychic!, 2009). Ostatně, podobné formáty můžeme každý rok vidět i na pražské FilmAsii – vzpomeňme na Jakiniku vs. bulgogi: bitvu o hovězí (2007). Tuto poetiku rozvíjí velmi originálně i režisér Šion Sono, od něhož jsme letos na MFF Karlovy Vary mohli vidět snímek Pod vlivem lásky (Ai no mukidaši, 2008).

V Japonsku se stále dobře daří melodramatům. Tamní režiséři dokážou obdivuhodně přežvýkat původní americké kódy tohoto žánru, včetně samotných zápletek. Na letošním tokijském festivalu Japonci představili jak svého „Wrestlera“ po sezoně, kterého natočil Džinsei Tsudži pod názvem Acacia (2009), vlastní „Bokovku“ s japonskými turisty v kalifornském vinařském kraji. Objevil jsem dokonce i remake slavné Love story (1970) režiséra Takehika Šinja pod názvem Tobě jsem dala svou lásku jako první (I gave my first love to you), kde se však role obracejí a umírajícího muže slzavě vyprovází na smrt přítelkyně. Nakonec i těžko pochopitelný vítěz posledního Oscara za cizojazyčný film, japonský Odchod (Departures, 2008), získal domácí přízeň především tím, jak do příběhu o nevděčném povolání pohřebních ceremoniářů režisér Jôdžirô Takita umístil melodrama.

Cybermenšina

Náročnější tituly z poslední doby zkoumají hranice žánrů, řádu společnosti či vůbec horizontu japonského světa. Letošním příkladem je unikátní televizní projekt literárních impresí: dnes už klasici japonské kinematografie jako Kijoši Kurosawa, Naomi Kawase či Šindži Aojama natočili četbu známých románů populárními herci. Pokoušejí se přitom hledat filmové prostředky zobrazení samé podstaty literatury a literárnosti. Uvedení nového filmu Šinji Tsukamota Tetsuo: člověk-zbraň (Tetsuo: The Bullet Man, 2009) uzavírá volnou trilogii jeho antiutopické fantazie, v níž člověk ztrácí biologickou integritu a nechává hranice svého těla prorůst železem, v tomto případě divotvornou automatickou zbraní. Hrdina takové hraniční existence, představující křížence inspektora Deckarda a umělé replikantky, se po ztrátě syna mění v emocemi ovládaného robota/monstrum. Mohlo by se dokonce zdát, že autor jde proti všemu, co je dnes v ostrovní zemi „japonský“ trend. Když se nedovedl domluvit s japonskými producenty, natočil film ve vlastní produkci, bohužel v nepříliš dokonalém anglickém znění. Příběh technologií narušeného lidství se mísí s ďábelskými gangstery, importovanými z Hongkongu či amerického filmu. Přitom průhledný příběh msty za absurdní rozklad uhlazené­ buržoazní rodiny rezonuje s výlučnými industriálními montážemi v obraze i s urbanistickými pocity samoty a odcizení v dnešních megapolích.

Oživlá latexová panna

Téma integrity ženy v soudobé společnosti zkoumá asi nejlepší film tohoto roku, Nafukovací panna (Air Doll, 2009) Hirokazu Kore--edy, vystavěný na příběhu manga od Jošiie Gody. Exploatační princip vychází z pokleslé fantazie obživnutí erotické hračky, kterou si pořídil opuštěný manžel ve středních letech, stále nevyrovnaný se zmizením své ženy. Herecky ho ztvárnil Itsudži Itao, který nyní debutoval jako režisér vězeňskou burleskou Itsudži Itao – král útěků (Itsuji Itao’s King of the Escape, 2009). Podobně jako Hitoši Matsumota se snaží prosadit jako režírující herec po vzoru Takešiho Kitana. Kore-eda mistrně ukazuje ambivalentní intimitu tohoto narušeného, ujetého a vlastnického soužití, které však zrcadlí realitu. Muž na svou sexuální náhradu mluví, vyvařuje jí, starostlivě ji obléká – a když je po všem, umyje i vagínu. Latexová loutka Nozomi (prominentní korejská herečka Du-na Bae) však ožije, ba co víc – začne chodit ven učit se žít a zamazávat výrobní švy. A zamiluje se do nesmělého zaměstnance blízké videopůjčovny. Jenže je cizí hračkou… Stvoření ženy z pasivního nástroje na potěšení se pohybuje na hranici melodramatu a burlesky. Kore-eda zároveň zkoumá ještě jiný znepokojivý předěl – co je v našem světě vlastně reálné a co ne a jak loutka odráží prázdnotu světa kolem sebe. Jinými slovy, jsou pro naše zanedbatelné životy více skutečné filmy, které oba zdrželiví milenci půjčují zákazníkům? Může moderní člověk najít náhradu vztahu v soužití s věcí? A co když ta nakonec osvědčí více lidskosti než samotní lidé, což je v japonském prostředí spojeno se sexuálním odevzdáním a obětí? Tedy překročením hranice svého života, anebo doby trvanlivosti?

Autor je filmový publicista.

Některé filmy zmiňované v článku můžete zhlédnout na letošním 5. ročníku pražského festivalu asijských filmů FilmAsia, kde bude hlavním tématem současná japonská kinematografie.

3.–6. 12. 2009, kina Světozor a Aero, www.filmasia.cz.