Mezi mainstreamem a popem leží někdy velká propast a jindy jsou si bližší, než by se mohlo zdát. „Ukradli nám naše krasosmutnění,“ vykřikovali nedávno na internetových deníčcích fanoušci, kterým současné číslo jedna na americkém žebříčku – skladba Fireflies od Owl City – příliš připomíná hudbu jejich miláčků The Postal Service. Jemná, trochu naivní elektronika, infantilní srdcervoucí melodie a androgynní hlásek – tady všechno sedí. Kultovní projekt Bena Gibbarda (Death Cab For Cutie) a Jimmyho Tamborella (Dntel) nevydal desku šest let, a tak se musí činit jiní. „Ano, jsem fanoušek The Postal Service, ale ptali se mě na to tak často, až jsem to raději začal popírat,“ prohlásil v rozhovoru Adam Young alias Owl City, jenž zakusil žebříčkový úspěch, o kterém se mu nikdy nesnilo. Rozhlasoví dramaturgové po skladbě skočili a udělali z ní nejpřekvapivější popový hit za posledních několik let. Pomohla mu i podpora velké nahrávací společnosti, která vycítila díru na trhu.
Ve stejný den, kdy se píseň Fireflies objevila na čísle jedna žebříčku Hot 100 časopisu Billboard, v seznamu nejprodávanějších alb zvítězil soundtrack k druhému dílu mezi teenagery neuvěřitelně populární upíří ságy Svítání. (Pokud je vám více než šestnáct let, smiřte se s tím, že tento fenomén nepochopíte.) Hudbu k Twilight: New Moon natočili třeba Thom Yorke z Radiohead, Grizzly Bear, Bon Iver nebo Editors, tedy autoři v médiích obvykle spojovaní s „nezávislou scénou“. Byla mezi nimi také Death Cab for Cutie, tedy skupina vedená „okradeným“ Benem Gibbardem. Jejich píseň Meet Me on the Equinox byl dokonce první oficiální singl desky, ale v americkém žebříčku se dostal jen na číslo 102. (Přesně v době, kdy na opačné straně žebříčku vládl Gibbardův pěvecký dvojník z Owl City.) Hudební tisk mohl oslavovat průlom amerického indie rocku do mainstreamu a fanoušci přemýšlet, co tím získali nebo ztratili.
Termín „indie rock“ sám je ošidný. Takto popisovanou hudbu vesměs charakterizuje měkký kytarový rock s neprůbojným vokálním projevem, introspektivní texty či zádumčivá nálada a estetika DIY. Hlavním poznávacím znakem byl ale ještě donedávna mimohudební fakt, že kapely z této škatulky vydávají desky na labelech, které nepatří nadnárodním gigantům zábavního průmyslu. Ani to už ale neplatí. Největší indie hrdiny jako Modest Mouse platí Sony Music a ikonické vydavatelství Sub Pop je z 49 procent vlastněno společností Warner Music. Nakonec i Death Cab For Cutie už jsou podepsaní na velké značce a značná mediální propagace a řádná distribuce jim vloni pomohly k vítězství v americkém albovém žebříčku. Jenomže to byl Gibbardův velký projekt – s ním vždy toužil po slávě a vyprodaných stadionech. Takoví R.E.M. pro svoji generaci. Jeho bokovka The Postal Service spadá do kultury laptopových producentů z dětských pokojů, kteří dělají hudbu na koleně s minimálními ambicemi. Krádež něčeho takového se nepromíjí, protože do jejich hudby investovali své city lidé, kteří měli pocit, že s ní získávají na výjimečnosti.
„Indie rock nahrazuje pro trendaře funkci kulturního kapitálu, kterým si dokazují, že jsou dostatečně kulturní a dostatečně ‚cool‘ na to, aby ocenili ‚dobrou‘ hudbu,“ napsal v roce 2005 Ryan Hibbet o této scéně v časopise Popular Music & Society. Trefil hřebík. „Owl City neokradli jen The Postal Service, ale každého z nás,“ přidávají se další nespokojenci na internetových fórech. Co nadělají? Populární hudba je postavená na drobných (i větších) krádežích, a když nejde o přímou citaci či okopírování postupu akordů, tak zákony na ochranu autorských práv jsou krátké. Chytit někoho za krádež nálady či atmosféry je samozřejmě nemožné. A hudební průmysl funguje jako každý jiný byznys – dává lidem to, co chtějí, aniž by ho zajímalo cokoliv jiného kromě zisku. Webový blog Hypebot vydal na začátku listopadu brožurku 100 rad pro indie umělce od marketingové poradkyně Ariel Hyattové. Mezi užitečnými nápady, jak vzbudit zájem o vaši kapelu ve stylu amerických manuálů pro život, chyběl jeden, který by mohl sloužit jako závěr celé kauzy okradených The Postal Service – udělejte něco originálního, pak si to nechce ukrást bohatou společností a vytěžte maximum ze zármutku svých fanoušků na internetu.
Autor je hudební publicista.