klimatická změna
#15/2017

Máme tu kulturu strachu

Rozhovor s Mghanga Mwandawirem

O imperialismu Západu, negativním působení nevládních organizací v regionu východní Afriky a o hodných Číňanech hovoří keňský básník a vůdce tamní sociálnědemokratické strany.

Jak se změnil život ve východní Africe po útocích z 11. září 2001?

Jak víte, i před 11. zářím jsme tady v Keni měli pumové útoky. Přes dvě stě lidí zahynulo během mezinárodního teroristického útoku v Nairobi. Po 11. září se ale vše změnilo přes noc. Projevy imperialismu se přestaly skrývat. FBI, CIA, Mossad a MI-5 tu začaly působit zcela otevřeně, spolupracují s místní výzvědnou organizací. Mnozí občané Keni byli zatčeni, většinou muslimové, kteří žijí na pobřeží. Řada z nich prošla výslechy a mučením. Poprvé v naší historii bylo CIA, Mossadu a MI-5 povoleno unášet naše lidi, především z měst Mombasa a Lamu. Organizovaly se tu protesty, demonstrace, ale nic nepomohlo. Najednou každý občan Keni věděl, co je to Guantánamo Bay. Abych to shrnul, útoky 11. září vyvolaly zcela otevřené projevy západního imperialismu. Navíc se na mnohé občany Keni, kteří cestovali do ciziny, lidé začali dívat jako na potenciální teroristy. Na letištích je nechali zouvat, ba svlékat. Cestovat s keňským pasem se stalo pro obyčejné lidi téměř nemožné.

 

Změnil se způsob, kterým lidé mluví, myslí, píší? Máte pocit, že afričtí spisovatelé nyní sami cenzurují své práce?

Samozřejmě. Dříve se afričtí intelektuálové otevřeně vyjadřovali k otázkám kapitalismu a západního imperialismu. Teď už ne. Mají strach mluvit a psát otevřeně. Jen velmi málo vzdělaných lidí v Africe, dokonce i těch, kteří žijí v Keni – v zemi s velkou intelektuální tradicí –, si troufá kritizovat. Najednou se píše mezi řádky, s jinotaji. Spisovatelé používají abstraktní výrazy, které místním čtenářům téměř nic neříkají, místo aby říkali odvážně pravdu. Otevřeně se nebojí mluvit snad jen řidiči mikrobusů. Ti kritizují systém, uspořádání světa a na zadní okna svých vozů lepí portréty Che Guevary a někdy dokonce bin Ládina či Saddáma Husajna. Jim je všechno jedno. Intelektuálové zvolili mlčení. Nejde jen o strach ze smrti, unesení či mučení. Víte, „dárci“ a ti, kdo organizují financování projektů, jsou nyní vybíraví. Dary jsou politicky podmíněny a motivovány. Většina místních intelektuálů je absorbována do nevládních organizací. Dokonce i ti, kteří se nedávno pyšnili, že patří k avantgardě či k revolučním hnutím, jsou nyní vtaženi do nevládních organizací. A místní nevládní organizace jsou závislé na západním financování, nejsou svobodné.

 

Není to snad důkaz, že se Keňa stává součástí světové obce? O čem mluvíte, se do jisté míry už stalo na Západě před několika lety.

Ano, ale tady je to přece jen horší. Protože tady jsou intelektuálové opravdu přímo závislí na zahraniční podpoře. Na druhé straně drtivá většina obyčejných lidí v Keni nemá s nevládními organizacemi nic společného. Nevládní organizace jsou pro elitu; chudí lidé jsou svobodní. Jsou často hladoví, ale mohou říkat a vylepit na okno, co chtějí. V zemi už nejsou divadla, i alternativní hlasy na univerzitách byly umlčeny. V Nairobi nenarazíte téměř na žádné veřejné přednášky. Máme tu nyní jen kulturu strachu a mlčení. Podívejte se na naše novináře – nikdo nepíše, co si myslí. Keňa je opět kolonie – jenže nyní Spojených států. Velvyslanec Spojených států a evropská velvyslanectví jsou tu skutečnými středisky moci. Rozkazují, dávají nařízení naší vládě. Dokonce i Kofi Annan sem přiletěl, aby dal rozkazy našemu předsedovi vlády a prezidentovi. Neokolonialismus stal otevřenou součástí našeho života.

 

Proč jsou nyní Spojené státy najednou zapojeny s takovou vervou do procesu diskreditace místní vládní elity? Po desetiletí ji přece podporovaly. Co se najednou změnilo, že ji kritizují především kvůli korupci?

Domnívám se, že tu hrají roli dva hlavní faktory. Za prvé, než se tento režim dostal k moci, což bylo zhruba před deseti lety, byla Keňa de facto americká a britská kolonie. Ekonomicky a vojensky. Armáda, policie, zbraně, tisk peněz – to vše bylo pod kontrolou Velké Británie a Spojených států. Za poslední léta režim pochopil, do jaké míry byla Keňa Západem vykořisťována, a začal spolupracovat s Japonskem a později s Čínou, která se aktivně zapojila do procesu budování země. Jak víte, Čína už v Africe získala obdiv a lidé jí tu věří. Například, když podepíšete dohodu se západní firmou na výstavbu silnice, trvá léta, někdy desetiletí, než se po ní bude jezdit. Čína hned po podepsání dohody začne budovat, a to na vysoké technické úrovni. Poskytla též naší zemi a jiným zemím kontinentu konkrétní pomoc. Když Keňa začala spolupracovat s nezápadními zeměmi, Západ začal mít obavy, že v Africe ztratí moc.

 

V posledních letech se objevují tvrdé útoky na čínskou politiku v Africe ze strany západního tisku. Zdá se, že existuje značný rozdíl mezi tím, co se o Číně doslechneme na ulicích afrických měst, a tím, co se o ní píše v západním tisku. Vnímáte to tak?

Lidé v Africe si samozřejmě uvědomují, čeho tu Čína již dosáhla. Stačí se podívat na silnice a chodníky, které tu postavila, na stadiony, nemocnice a sociální bytové bloky. Ti, kteří mluví o tom, že Čína má zájem o naše nerostné bohatství, by se měli podívat na všechny ty sociální stavby a infrastrukturu, které s nerostným bohatstvím nemají nic společného. Navíc čínští inženýři a dělníci neponižují naše lidi tak, jak to dělají představitelé západních firem. Ať už říká západní propaganda a místní tisk, který je ochotný ji tisknout, cokoliv, místní lidé vědí, co se děje, a soudí Čínu podle skutků, nikoli slov. Ale k vaší původní otázce. Napětí mezi Západem a současnou vládou existuje proto, že Keňa už nechápe Západ jako jedinou cestu k rozvoji. Ať už je tato vláda jakákoliv, alespoň dokázala uzavřít důležité dohody s Čínou a jinými nezápadními zeměmi, včetně Indie a Venezuely. A to jí západní země nikdy neodpustí.

 

Keňa má spoustu problémů, včetně otřesné korupce a kriminality. Její problémy lze však jen těžko srovnat s potížemi zemí jako Rwanda a Uganda, blízkými spojenci Západu. Obě země vraždí a drancují nerostné bohatství v Demokratické republice Kongo. O lidských právech, zvěrstvech a korupci Ugandy a Rwandy se však v západním tisku téměř nepíše; je to tabu. Keňa je však neustále kritizována…

Spojené státy dokonce i teď, když je tam u moci Barack Obama, mají Keňu na seznamu zemí, do kterých je nebezpečné cestovat. Trestají nás tak za to, že nespolupracujeme ještě víc, podobně jako Rwanda a Uganda. Ten seznam má obrovský negativní dopad na naši ekonomiku.

 

Navíc tu existuje osobní konflikt mezi Barackem Obamou a Keňou. Během Obamovy návštěvy v Nairobi se tu vůči němu údajně nechovali příliš zdvořile. O co přesně šlo?

Jak víte, jeho otec pochází ze západní části této země. Když Barack Obama navštívil Nairobi ještě jako senátor, několikrát se vyjádřil o korupci a o tom, jak špatně se tu vládne. Místní elita na to reagovala s opovržením: „Ach, vždyť to není nikdo důležitý, nějaký mladý senátor z nedůležitého státu v USA. Co nám tu povídá o tom, jak máme vládnout!“ A najednou se Obama stal prezidentem Spojených států.

 

Zdá se, že si to Obama vzal osobně…

Nevím. Ale pokud to vzal osobně, je dost naivní. My jsme tu měli a dosud máme daleko horší věci: lidé mizí, jsou vězněni, mučeni. Zdá se mi ale, že Obama je v pasti: nechce se příliš angažovat v Keni, protože se obává, že by jeho domácí kritici psali, že věnuje příliš mnoho času Africe, odkud pocházel jeho otec. Navíc Afrika je v takovém nepořádku, že by jen stěží dokázal najít východisko. Osobně jsem moc rád, že se mu do africké politiky nechce.

 

V jakém stadiu se nyní nachází pokus Spojených států vybudovat v této části kontinentu vojenské základny?

Podobná témata se vždy zamlžují, jedná se za zavřenými dveřmi. Když jsem byl poslancem, mnohokrát jsem se na to ptal – otevřeně a na půdě parlamentu. Byl jsem členem komisí pro obranu a zahraniční politiku, tak jsem si myslel, že mám právo obdržet odpověď na otázku „Můžete nám vysvětlit, v čem spočívá vojenská dohoda podepsaná Keňou, Spojenými státy a Velkou Británií?“. Přestože jsem se ptal ministra zahraničí, jak bylo mým právem a mou povinností, nedostalo se mi žádné konkrétní odpovědi. Vím jen, že naše tajná služba spolupracuje intenzivně se Spojenými státy. Jak jsem se již zmínil, FBI a CIA tu zatýkaly naše lidi. Podívejte se též na vliv Spojených států na Somálsko a také na to, do jaké zahraniční politiky vůči Somálsku jsme tlačeni. Výsledek pro nás může být jen negativní. Naše země může zaplatit strašnou cenu za to, že bojujeme proti al-Šabábu [radikální somálská organizace, která je údajně napojena na al-Káidu – pozn. red.].

 

Co si o tom myslí lidé?

Propaganda, kterou tu máme, je neuvěřitelně silná. Tisk je ovládán obchodními zájmy. Je též kontrolován zvenku. Možná, že když se zítra lidí zeptáte, zda chtějí, aby jim vládl Kibaki [keňský prezident – pozn. red.] nebo Kofi Annan, řeknou Annan, nebo dokonce velvyslanec Spojených států. Ten beztak přímo zasahuje do našeho politického procesu, ale lidem to už vůbec nevadí, alespoň většině. Nikdo jim neříká, že to není správné.

 

Jsou už na území Keni americké základny, nebo tam působí američtí poradci?

Oficiální základny tu nemáme, ale máme tu letiště, na kterých přistávají americké vojenské letouny. Americké jednotky působí na zemi a na moři, stejně tak na pobřeží, především u města Lamu nedaleko od hranic se Somálskem. Letiště u města Wajir bylo vybudováno a je používáno britskými a americkými brannými silami.

 

Často kritizujete zahraniční a místní nevládní organizace, nejen vlády. Co vám na jejich působení vadí?

Téměř všichni intelektuálové tu jsou nyní na jedné straně. Proti vládě, „za změny“. Ale podívejte se na takzvaná občanská hnutí a na nevládní organizace: byly podpořeny a manipulovány tak, že v podstatě absorbovaly levici a progresivní elementy v naší společnosti. Intelektuálové a jejich ideály byly doslova skoupeny. Ideály a revoluční myšlenky byly neutralizovány, vystřídány neoliberální ideologií. Občanská hnutí jsou v podstatě organizace placené z ciziny, jež mají za úkol zabránit zemím, jako je Keňa, aby se konečně osvobodily. Podívejte se na to, co se děje v Latinské Americe – na jejich tolik úspěšnou dynamiku posledních let: nevládní organizace a neoliberální ideologie tam hrají stále menší roli. Keňa a Afrika jsou ale dosud kontrolovány neoliberální ideologií propagovanou z ciziny, nevládní organizace jsou používány jako média.

 

Mnohé nevládní organizace se navíc staly obchodními organizacemi, často s obrovskou ekonomickou a politickou mocí…

A trpí stejnými neduhy jako naše vlády: včetně korupce a nepotismu. Nyní je jednodušší zkorumpovat peníze z nevládních organizaci než z vládních institucí. Některé nevládní organizace přitom mají větší rozpočet než malé a chudé africké země – třeba Oxfam nebo USAid. Spojené státy si tu též pěstují svou vlastní elitu, jakousi paralelní vládu, která se v budoucnosti může chopit moci. Většina lidí by pak byla naverbována do takové vlády právě z nevládních organizací a takzvaných občanských hnutí. Tyto organizace v Africe většinou hrají krajně negativní roli. Nechtějí, aby se problémy opravdu vyřešily – pokud by se totiž vyřešily, byl by to konec jejich působení. Také samozřejmě nechtějí, abychom umírali hlady, alespoň ne miliony lidí. Takže podporují status quo a bojují proti pokrokovým myšlenkám, jež by mohly konečně zásadně změnit náš kontinent. Podívejte se na zemědělství: nezajímají je reformy v zemědělství, nýbrž to, jak nás učinit závislými na zahraniční pomoci.

 

Většina z nich také nemluví o podporách evropským a americkým farmářům, které v podstatě zničily zemědělství v Africe…

Nemluví. Nemluví též o zahraničním dluhu Afriky. Ani o drtivém dopadu politiky Světové banky a Světového měnového fondu na Afriku. Pokud je potřeba, podplácejí tisk.

 

Je tu tisk skutečně jednostranný?

Samozřejmě. Velvyslanec Spojených států se vyjádří a příští den všechny noviny citují jeho projev. Názor Eritrey je ale ignorován. O Mugabem [zimbabwský prezident – pozn. red.] se píše bez výjimky negativně; o Kubě jen v souvislosti s problémy. O Číně, přestože nám pomáhá a naše vztahy jsou dobré, v novinách najdete jen kritické články. Tibet je jejich milované téma, což je absurdní. Je toho tolik, čeho se můžeme od Číny naučit, ale jediné, co čteme, je kritika. Kdo takovou jednostrannost financuje?

Mghanga Mwandawiro (nar. 1963) je politik, básník a spisovatel; vůdce levicové opozice v Keni. V období diktatury byl zatčen a mučen, poté odešel do exilu do Švédska, které mu poskytlo politický azyl. Studoval v Keni i na Stockholmské univerzitě. Po návratu do Keni působil jako poslanec v parlamentu, kde zasedal v komisi pro zahraniční věci a obranu. Během jeho věznění mu prý byla největší inspirací Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka.