Cesta na Blízký východ

Studovala jste na Akademii výtvarných umění v Bratislavě a po odchodu do České republiky v Praze. Mimoto jste ale strávila dva roky na školách v Tel Avivu a Jeruzalémě, což není úplně obvyklé. Proč právě Izrael?

Když jsem odešla studovat do Izraele, už jsem měla izraelské občanství. Předtím jsem tam už tři roky žila. Odjela jsem tam po střední škole v osmnácti letech. Mám typicky židovskou tvář a lidé se mě často ptali, jestli jsem Židovka. Odpovídala jsem, že ano. Přitom jsem ale vlastně pořádně nevěděla, co to znamená. Měla jsem tenkrát pocit, že když neumím hebrejsky, tak nevím, kdo jsem. Takže v té době šlo hlavně o hledání vlastních kořenů.

A našla jste je?

Tenkrát jsem byla velká sionistka. Když jsem přišla do Izraele, měla jsem pocit, že jsem doma. Nikdo se mě neptal na můj židovský ksicht. Ale sranda je, že se tam ze mě vlastně stala mírová aktivistka za Palestinu a celý sionismus mě přešel.

Jak to, že u vás došlo k tak výrazné změně?

Mám v Izraeli mnoho kamarádů, a když začala druhá intifáda, tak se z nich najednou stali aktivisté za Palestinu. Přišlo mi to naprosto bláznivé. Byli to Izraelci, kteří odešli na okupované území a bojovali tam společně s Palestinci. Studovala jsem v té době v Praze nová média a velice mě zajímalo, jak média zprostředkovávají válku. Sledovala jsem CNN, BBC a další televize, ale všude tvrdili něco jiného, než jsem slyšela od lidí, kteří byli přímo na místě. Nechápala jsem, jak je to možné. Tak jsem na Akademii výtvarných umění požádala, aby mě přesunuli do Izraele.

Ve videu Me and Arafat sedíte u jednoho stolu s Jásirem Arafatem, který vám při odchodu dokonce políbí ruku. Jak se vám podařilo dostat k němu tak blízko, byla jste tam jako novinářka?

Byla jsem ve správnou chvíli na správném místě. Novinářský průkaz jsem sice měla, ale neplatný. V Izraeli je byrokraticky velice složité dostat nový, tak se mi do toho nechtělo. Šla jsem za svými známými, kteří byli aktivisté, aby mě tam protáhli. Ale najednou mě drapl Arafatův „sekuriťák“ a řekl jen: „Ty půjdeš s námi.“ Bylo tam víc novinářů. Mě vybral jen proto, že jsem byla brutálně odbarvená blondýna. Což byl v té době záměr, na východě to hodně ulehčuje komunikaci.

To bylo před šesti lety, teď žijete v Praze. Jezdíte ještě do Izraele?

Naposledy jsem tam byla asi před měsícem. Teď mám takový šílený nápad, chystám se tam uspořádat výstavu východoevropského umění, které nějakým způsobem reaguje na izraelsko-palestinský konflikt. V dnešním globálním světě často dochází k tomu, že umělci reagují na určitý politický problém, aniž by například danou zemi navštívili. V Izraeli je ale politické umění úplně něco jiného. Spousta lidí mě od toho odrazuje, tak ještě nevím, zda se to podaří.

Když je to natolik odlišné, myslíte, že to místní obyvatelé přijmou?

Jsem právě moc zvědavá, jaké to vyvolá reakce. Žila jsem tam, takže vím, že je velmi zvláštní sledovat tvorbu východoevropských umělců, kteří mají informace jen z televize a novin. Neznají místní problematiku interně, takže ji musí symbolicky zjednodušovat a zobecňovat. Mně se podobná věc stala, když jsem se z Izraele vrátila do České republiky. Žila jsem tam téměř jako válečná reportérka a přivezla si odtamtud množství materiálu. Jenže věci, kterým v Izraeli všichni rozuměli, by tady pochopil jen málokdo. Tak jsem je musela začít zjednodušovat, a to pro mě bylo strašně složité.

Máte s tématy svých prací vždy osobní zkušenost, nebo se také někdy vyjadřujete k věcem, které neznáte interně?

Jsem známá tím, že vše tvořím, jak se říká, s vlastním nasazením. Nedělám nic, v čem bych nebyla zaangažovaná. Přesně tak je to třeba s romskou tematikou. Od malička mám mnoho romských kamarádů, se kterými jsem vyrůstala, a spousta z nich jsou intelektuálové a umělci s vysokoškolským vzděláním. Takže je pro mě naprosto nepřijatelné automatické zařazení, že jsou to nepřizpůsobivé „socky“, které nechtějí pracovat. Na základě toho jsem začala spolupracovat s romskými neziskovými organizacemi a po pětileté spolupráci vzniklo například video Miss Roma nebo TV t_error.

Kromě politiky Blízkého východu nebo romské problematiky se svým uměním vyjadřujete také k sociálním nebo společenským otázkám. Co bylo tématem vaší poslední práce?

Připravila jsem teď jednu performanci, takové gender překvápko pro papeže. Využila jsem postavu dvojité ženy jménem Bianka Braselli. Jedná se vlastně o dvě ženy ve společných šatech této postavy, která vznikla jako performance k filmovému festivalu v Jihlavě. Chtěla jsem vědět, zda dostane požehnání na papežském setkání v Brně. Oslovila jsem proto dvě dámy, které ji ztvárňují, Darinu Alster a Helenu Račkovou. Holky přišly normálně oblečené a na místě se převlékly do společných šatů Bianky Braselli. Těsně před přijímáním byly vyvedeny ochrankou. Nesnažily jsme se nijak narušovat bohoslužbu ani papežovu návštěvu, cílem bylo reagovat na konzervativnost současného papeže Ratzingera a nutnost reformy katolické církve. Do poslední chvíle jsme nevěděly, jestli to vyjde, ale naštěstí se nám podařilo dostat se do části před papežem. Blíž už byl snad jen prezident. U nás se toho chytl hlavně bulvár. Ale dostali jsme se na BBC, což je podle mě úspěch.

Neustále reagujete na aktuální dění ve společnosti. Snažíte se svým uměním věci změnit k lepšímu, nebo jde pouze o reflexi daných problémů?

Určitě věřím, že to k něčemu přispěje, jinak bych to ani nedělala. Ale zas nejsem tak naivní, abych si myslela, že změním celý svět. To je blbost. Pro mě je velká satisfakce, že se nad tím zamyslí pár lidí.