Einstürzende Neubauten měli hovno pod autem - hudební zápisník

„A mám to zpět,“ tak nějak si Pavel Klusák stěžoval na Facebooku. „Knoflenka napíše, že jsou to remixy, a kdosi z Aha (nebo odkud) po mně chce mobil na Šlitra.“ Tolik o kulturních redaktorkách.

Inu, hudební publicista, známý i ze Zápisníků A2, se stal vydavatelem. Jeho značka se jmenuje Klíče a právě zahájila existenci albem For Semafor, kolekcí dvaceti předělávek semaforských hitů z dílny především současných českých kapel – a k tomu Jana Buriana a Přemysla Ruta. Producent Klusák mě letos potěšil už podruhé, před nedávnem albem Ora pro nobis (vyšlo v Edici Respektu), překvapivým seržantem Pepřem Oldřicha Janoty, teď pro změnu kolekcí chytrých a překvapivých hitovek.

Ještě k tomu Janotovi: Indies Scope před nedávnem vydali album janotovských coververzí Ztracený ve světě, na němž většina zúčastněných ukázala, že předat přesvědčivě písničkářův křehký svět je nejednoduché. Semaforská kompilace dopadla podstatně lépe, což není nijak překvapivé: Suchý a Šlitr v šedesátých letech (mladší semaforské písně si k přepracování nikdo nevybral) psali nejen pro množství zpěváků svého divadla, ale vlastně pro významnou část české popscény. Zlaté časy, kdy vysoká úroveň produkce malého divadla ovlivnila veškerou tuzemskou popovou produkci své i příští doby. Bezradné mátohy dnešních rautů a estrád, smutné věšáky na kostýmy, jimž se nedostává kvalitních autorů a producentů. A pak proč je nikdo nemá rád? (Já vím, tohle není Semafor…)

Dáma z Aha (nebo odkud), která vyžadovala číslo na Šlitra, mě opravdu překvapila. Měl jsem za to, že Semafor je tak nějak v každém z nás, protože obrovská spousta mých generačních souputníků podnikala své první pokusy s rodičovským gramofonem právě na semaforských elpíčkách. Této mé domněnce odpovídá i seznam skladeb na albu – až na jednu (opět ten vymykající se Přemysl Rut) samé známé pecky, takže si všichni můžeme krásně zazpívat. Vypsaná fixa krásně nakopne Míč, Mňága a Žďorp, která coververze vždycky uměla, udělá minutový punk ze Škrholy. Častokrát se ozve elektronika, vlastně ten nejjednodušší způsob, jak S + Š udělat „jinak“. Tata Bojs (vtipný duet V kašně), Ecstasy of St. Theresa (Blázen a dítě) i Květy (Oči sněhem zaváté) se drží dosti při zemi a v pomalých tempech; standardní muchowovské unylé kouřmo zachraňuje sama píseň, kterou nelze zabít jen tak. Oč lépe se dařilo dvojici magnetik, jimž Blues touhy po světle pohostinsky zapěl Robert Nebřenský! Kde je mu a Vltavě konec; tak prvotřídní jazzový zpěvák a kytarista s neotřelým výrazem a hudebním názorem se rodí jednou za sto let. Kde mohu, volám po comebacku, tak tedy: volám po comebacku!

Z neelektrických stojí za zmínku Petr Nikl, který svůj umanutý Pramínek vlasů ne a ne ustřihnout, Allstars Refjúdží Band interpretující Sluníčko jako balkánskou dechovku a autentické jazzové pošmourno tria Jana Štolby (Propil jsem gáži). OTK svým broukáním rozhodně nezkazili Na shledanou, opět jednu z písní, u nichž pro pocit krásy stačí zachovat melodii. Jaroslav Dušek s Vizita Bandem a Zuzana Navarová s Ivánem Gutiérrezem ukazují, že magie jeviště není vždy přenosná, Irena a Vojtěch Havlovi (Motýl, ehm… pochopitelně) jsou… zvláštní. Nevím, jak to napsat jinak.

Nejhezčím překvapením alba jsou dvě písně, kde bylo zasáhnuto do Suchého textu. Královéhradečtí Dva si do svého zaumného jazyka, připomínajícího mix slovanských a ugrofinských řečí, převedli Vyvěste fangle i se Suchého mluvenými vsuvkami. Chcete vědět, jak se po jejich řekne: „Dovolte, abych se představil, jsem Jonáš. Příjmení sice mám, ale nepoužívám. To jsou vyhozený peníze, takový příjmení…“? Výsledkem je nádherně křehký vtip, který rozkvétá tak nějak postupně.

A Midi lidi? Jejich Co jsem měl dnes k obědu s přidanou promotérskou slokou Co já všechno uvedu se za týden stihla stát hitem. Nedivte se, promotérův monolog o tom, co všechno si zve na festival, je prostě neodolatelný. Po slabém úvodu „Ilonu Csákovou, chtěla buchtu makovou“ začíná opravdové peklo. Namátkou cituji, celý text by zabral celý Zápisník: „Pak jsem chtěl Nirvanu – měla šňůru v Íránu /pozval jsem Orbital, ten mě dlouho odmítal/ pak jsem chtěl Prodigy, přijeli však s rodiči/ chtěl jsem i Lucii – poplivali kluci ji/ a taky Napalmed a ti souhlasili hned/ a taky Black Sabbath, místo nich přijel Kabát/ myslel jsem i na Párply, telefon si nezapli/ Wanastowi vjecy nemluvili k věci/ pak jsem pozval Chumbawamu – udělala jenom hanbu/ moc jsem chtěl tvrdý Korrn, dorazil však Jiří Korn/ pozval jsem i Dylana, byl slyšet jen chvílema/ Bono šlápnul na vajgl, přijel jenom revival/ když začala Metallica, vypnula se elektrika/ na unplugged Hegerku svítil jsem si baterkú/ s Karlem Gottem přijel Johnny Rotten/ klávesista z OTK z alergie otéká/ chtěl jsem mít Aphexe, na záchodě zasek se/ DG 307 přijeli už v sedm/ František Ringo Čech – zná ho každý Jihočech/ Einstürzende Neubauten měli hovno pod autem/ a Iron Maiden spali u mě tejden/ a Kelly Family, ti se zjevně nemyli/ taky jsem chtěl Abbu, ale na to dlabu…“ To koukáte!

Různí umělci: For Semafor. Klíče; 2009.