klimatická změna
#15/2017

Jako když bičem práská

Solný sloup Evy Košinské

Literární salon Terezy Riedelbauchové vydává tři sbírky ročně. Letos poprvé nabídl texty zahraniční (Georgi Gospodinov) a z minulosti (Evy Oubramová); za pozornost stojí také loňské debuty, mezi nimiž vedle Žaltáře Ondřeje Macury výrazně ční sbírka Solný sloup Evy Košinské.

Prvotina Evy Košinské (nar. 1983) nejdřív zaujme svou razancí, průrazností, temnou, excentrickou jiskrou. Košinská píše, jak když bičem práská: „Bílé pole řve jako kdyby prostřelili Měsíc“. Nebo: „Nebydlíme. Jen krátce doutnáme na prahu se zábradlím v zubech.“ Podobné překvapivé obrazy jsou navíc vřetězeny do dynamické stavby textů, které mají spád a čteme je jako strhující drobné „příběhy“, ač mají k vyprávěcí próze daleko. Ale není to jen razantnost a překvapivost, básnířčiny nápady v sobě vždy nesou i tajemství a temné zneklidnění. Zkraje nás až šokují, ale nevybijí svůj náboj napoprvé; poukazují dál, k dalším možným hloubkám a spojitostem. Vtahují nás k následování a podrobnějším průzkumům.

 

Evidentní inspirovanost

Oproti slabým, odvozeně či mlhavě působícím prvotinám Košinské souputníků (Pavlína Lesová dala své letošní sbírce titul až erbovní: Dítě mlhy) je Solný sloup kurážný a invenční, nematní a prázdně nelyrizuje. Ve srovnání s poezií Ondřeje Macury má snad Košinská užší, intimnější záběr významový, případně, řekněme, filosofický či stylotvorný. Zato tu najdeme méně propadů, Košinská působí konzistentně. Je zkrátka přesvědčivější než Macura; zatímco u něj nad některými pasážemi bádáme jen z respektu k básníkově potřebě je publikovat, u Košinské toto odpadá. Její inspirovanost je evidentní a setrvalá.

Košinské poezie je plná kontrastů. Břeskné a nečekané věcné, časové, prostorové „mesaliance“ střídají momenty plné tlumeného napětí, sálavého zklidnění. Autorčin pohled na vztahy a okolní svět není nepodobný některému dnešnímu mladému výtvarnému umění. Má lakonicko-anekdoticko-pitoreskní nádech, vše je výrazově či tematicky buď trochu přesvětleno nebo zas podexponováno, křeč, topornost, brutalita, charakteristická banálně fantaskní nejapnost se stávají běžnou expresivní výbavou. Násilí, tragika, ale i snové nadreálno jsou domestikovány; vidíme jim – nemůžeme jim nevidět do karet. Neztrácejí však svou příšernost, jen navíc nabývají i rozměru pouhých „hejblat“, jejichž umělost či zas titěrnost může být o to děsnější, ale možno je též lehce smést se stolu. Košinské poezie je přitažlivě příkrá, podvratná až „ztřeštěná“, každá ztřeštěnost však jako šipka neomylně míří do terče. A co je to za terč? To je právě záhada. Vždy ho spíš uhadujeme, zůstává vábně zastřený, ale naléhavě přítomný. Jako bychom k němu měli dojít labyrintickým filmem dalších „vysvětlujících“ obrazů a výjevů, jež verše nabídnou. Stejně jako v mladém výtvarném umění i u Košinské je přítomná příznačná ambivalence. Autorka je na jedné straně suverénní, ale přitom cítíme i nejistotu a rozpaky: Co s tím vším v nitru i vně kolem? Jak to uchopit, v jakých proporcích, jakými obrazy o tom vlastně mluvit? Co z toho složit za celek? Vysoký stupeň zbanalizování skutečnosti začíná vyjevovat tajemství dalšího druhu.

Svět Košinské se zdá být elastický, vystřelující do všech stran. Vespod však vládne solidní tematická, prožitková jednota. Vracejí se podstatné rodinné motivy, vynořují se matka i syn, ale třeba i „brácha“. Texty jsou protkány dialogičností, autorka se obrací k partnerskému, mileneckému „ty“, s nímž sdílí své soukromí. Pod všelijakými imaginativními hakličkami je znát citová živost, chuť komunikovat, ale přitom též nutkání odchlipovat vždy neznámý, riskantní rub věcí. Cítíme autorčinu potřebu prožívat vztahy, soukromá toužení i vraždění, pitvat privátní „čihadla“ mezi mužem a ženou, avšak neuzavírat je do konečných definic, ale nahlížet do dalších, skrytějších, nepojmenovatelnějších emocionálních záhybů.

 

Kdo se bojí, smí do lesa

Košinská dokáže být svěže expresivní. Řekne: železo „vřískalo“, jindy natvrdo konstatuje: „Nerozumím výmolům“. Zformuluje břeskné přirovnání: „Ze slov, která se neřekla/ by se dal uválet Golem“. Umí ale i skvěle shrnout, vlastně vymyslet křehké duševní naladění: „Nechuť nastavit tvář zimnímu dešti.“ Je schopná užít jediné slovo v nečekaně vykolejeném obratu („Opice číhá do rytmu“). V pravou chvíli dovede potměšile a ovšem „nejapně“ doslovně pozměnit ustálené rčení: „Kdo se bojí/ smí do lesa“. To spojení by mohla vepsat do erbu své poetiky! Jindy vytváří celé mikrosvěty z drobných svárů a švů, nečekaných průniků, věcných, časových či prostorových zkomolenin. „Souzvuk sněhu a nočních spojů“ – syrové, jednoduché, tajemné! Některé průniky přitom působí jako podivné, bezmála čarodějné poučky: Když zamícháš moře do slabin/ vařit se nenaučíš“. Jindy jako bychom odzírali přízračnou mrmlavou řeč zpod kůže všednosti: „Do telefonu nikdy nesmíš křičet že je ti zle –/ že v koberci cítíš neviditelné živočichy/ do telefonu se můžeš leda modlit“. Košinské texty ohledávají všední soužití, drobná hnutí citová i časová, milostná i rodinná, zahleděná do minulosti i jen vyvolaná zíráním z okna na chodník. Je tu podivuhodná báseň o „potřebě mít syna“ i divě komický freudistický obraz vztahu matka-dcera: „Ležím na žehlicím prkně/ a/ matka si toporně pobrukuje vedle v pokoji.“ Jinde je však vize matky plná podvratného stesku a teskně snové věcnosti (báseň Místa pod mapami). I erotiku Košinská „umí“, ale zároveň je schopna si zachovat nadhled a na rubu erotiky podržet i podstatný humor, věčnou tenzi mezi propastností a pitvorností slasti: „Permoníku nejistý/ rozsviť mi kundu … Přicházím lámat kámen“.

Vůbec moment zcizení a zneosobnění je tu důležitý. Autorka ho dovede přesně vnímat a své verše jím lékárnicky odstiňovat: „Ve fádním nedělním odpolední// si kosti jen tak vesele vřou“. V jedné básni dokonce užije „nesmyslnou“ trpnou vazbu plíživě podvratným, snově výhružným způsobem: „Dům ve kterém jsem kdysi bydlela museli dát vyhořet…“ Verše jsou právě o to niternější, oč dokážou být pozornější k cizotě okolí i nitra, k okamžikům, v nichž je důvěrně známé zas dostiženo cizím, aby se jím tajemně obrodilo, prodýchlo hloub k vlastní identitě: „Vzdálenost mezi tebou… a ženou/ která tak dlouho čekala/ na rozházené boty/ přede dveřmi…“ Podobný snově „všední“ obraz pronikne až k hraně, za níž každodenní racionalita začíná zas tlumeně žhnout iracionálními obrysy. Jak je to snadné, octnout se náhle na odvrácené straně života. A vůbec nic se nezměnilo! I tady se chvějí záclony při průjezdu noční tramvaje, nic víc, také zde sedíme ve vlaku kdovíproč směrem na Bern, počítáme z jakéhosi důvodu v kupé sedadla – a „jedno přebývá“. Proč? Co to znamená? Tak bychom se ptali na „naší“ straně života; octli jsme však v poli opačném, tam, kde tajemství je už evidentní.

Košinské poezie není takzvaně spirituální, ani se nesnaží o komplexnější, absolutnější výklad světa. Zato nabízí plno překvapivých vhledů za kulisy a ostře existenciálně vykrojených momentů. Je to poezie bryskní a vtipná, ne však samoúčelně. Úderná, ač zároveň i jemná. Rafinovaná, ale přitom sdostatek přímočará. Dynamická, pestrá, plná tenze, zdravě excentrická, ale výstředností se neopájí. Paradoxně ve všech výše zmíněných kladech se mohou skrývat i úskalí. Podobné poezii hrozí, že bude místy až moc umná, vystavěná jen na ekvilibristicky ostrých hranách, na úkor osobního tónu. Hrozí, že v detailu perfektně vystřižené disharmonie spolu jako celek nakonec začnou hladce „ladit“ a poezie vyzní studeně, vypočítaně. Ale dost sýčkování. Ten výčet uvádím jen jako odpověď na kontrolní otázku, kde číhají případné slabiny sbírky. Zatím se zmíněnými „hrozbami“ netřeba zneklidňovat.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Eva Košinská: Solný sloup. Literární salon, Praha 2008, 80 stran.