Nerozlučná trojice přátel – Kůň, Indián a Kovboj – letos nadchla publikum na festivalu v Cannes a nyní aspiruje na oscarovou sošku. Neohrabané figurky na podstavci, evokující dětské hry, provádějí šarády v zamrzlé tundře či na hodinách klavíru.
Hlavními hrdiny příběhu animovaného filmu Panika v městečku jsou nerozluční přátelé Kůň, Kovboj a Indián. Příběh, spuštěný otázkou, jaký dárek koupit Koňovi k narozeninám, se strukturou podobá grotesce – jedna nečekaná situace vyvolává další, až jsou zmatení a nešikovní hrdinové strženi vírem událostí a řítí se neznámo kam (v tomto případě například k zemskému jádru). Ke konci filmu vyprávění ztrácí souvislost docela, ale v absurdním universu Paniky v městečku to vlastně vůbec nevadí.
Celovečernímu snímku předcházel stejnojmenný dvacetidílný televizní seriál, jehož poetiku i animační techniku se tvůrci rozhodli zachovat. Výchozím motivem byl pro ně jeden z dílů seriálu, Zloději karet. Jednotlivé části trvaly pouhých pět minut, a tak při přechodu k pětasedmdesátiminutové metráži nutně došlo ke změnám v tempu, způsobu vyprávění i psychologickému rozpětí postaviček. Autoři také museli vytvořit propracovanější příběh. Práce na filmu trvala dva roky.
Stop-motion svobody
V Panice v městečku je unikátní především vizuální stránka a stop-motion animace s malými plastovými hračkami, které s sebou často vláčejí i svůj podstavec. Komický efekt je umocněn groteskním zrychlením filmu i „trhanou“ či „nervní“ animací s málo ohebnými postavami, jejichž neohrabané pohyby korespondují s jejich nešikovností. „Tato technika se dobře doplňuje s tím, co jsme vždycky chtěli dělat,“ vysvětluje jeden z režisérů, Stéphane Aubier, „to znamená dosáhnout maximální svobody s co nejjednodušší, ale zároveň komplexní animační technikou.“ Autoři těží z animace především ty kvality, které hraný film vylučuje. Žádné prokreslené detaily postaviček, ale propracované dialogy dělají z figurek živoucí postavy.
Recenzenti nacházejí ve snímku různé inspirační zdroje, montypythonovsky britským humorem či Jacquesem Tatim počínaje a South Parkem či Simpsonovými konče. Stéphane Aubier sice potvrzuje svůj obdiv k montypythonovské sérii Létající cirkus, nicméně popírá, že by se s kolegou Vincentem Patarem něčím takovým ve filmu inspiroval. „Vytváříme svůj svět, který má vlastní opodstatnění. Je to svět s totálně narušenou psychologií.“ To mu s klidným svědomím můžeme věřit – a přesto ke zmíněné řadě přidat ještě jeden hlubinný inspirační zdroj: verneovky.
Vedle předvánočních počítačem animovaných 3D filmů v naší distribuci, jako je třeba snímek Zataženo, občas trakaře (2009, režie Phil Lord a Chris Miller), Astro Boy (2009, Osamu Tezuko) či Vánoční koleda (2009, Robert Zemeckis), působí Panika v městečku svěže, originálně. Tvůrci totiž rezignují na snahu po plastičnosti, věrohodnosti a plynulém pohybu a vracejí se k tomu, co je animovanému filmu už přes sto let vlastní. Svoboda a fantazie.
Autorka je dramaturgyně festivalu animovaného filmu Anifest.
Snímek bude v předpremiéře uveden i na Přehlídce animovaného filmu PAF v Olomouci (10.–13. 12. 2009), spolu s průřezem chorvatskou animací či tvorbou Rakušana Martina Arnolda, který na PAF také přijede.
Panika v městečku (Panique au village). Belgie, Francie, Lucembursko 2009. 75 minut. Scénář a režie Stéphane Aubier, Vincent Patar. Premiéra v ČR 3. 12. 2009.