V sychravých dnech začínajícího prosince se v Bratislavě, která už v té době čile žila opulentním předvánočním plýtváním, konal v A4 Nultém prostoru desátý ročník nejvýznamnější slovenské přehlídky současné experimentální hudby, festivalu NEXT. Během tří dnů zde bylo v nabitém a chytře zkombinovaném programu představeno množství žánrů a různorodých přístupů k nonkonformní hudbě. Předehrou k divokému zakončení prvního večera bylo improvizační kvarteto Andyho Moora a Tonyho Bucka, jejichž dřevorubeckou hru doplňovala hráčka na vnitřní klavír Magda Mayas a libanonská saxofonistka Christine Sehnaoui. Poté následoval jeden z vrcholů festivalu – vystoupilo zde totiž jedno z nejvlivnějších freejazzových uskupení historie, reinkarnovaný Globe Unity Orchestra. Deset členů, mezi nimiž nechyběli hudebníci z původních sestav Alex von Schlippenbach, Evan Parker nebo Paul Lytton, ale i mladší hráči jako Axel Dörner nebo Rudi Mahal, vytvořilo neuvěřitelně vzácné spojení nevázanosti syrové energie a disciplinovanosti skupinové hry. Nejenže měli staří pánové energie na rozdávání, ale z nadšeného ohlasu bylo jasné, že jejich hudba stále žije. Druhý den zahajoval soubor Frutti di Mare, složený z mladých slovenských hudebníků (byli zde například členové Tucanu nebo Jamky). Spojení vážné hudby, jazzu, elektroniky a noisu bylo příjemným překvapením, které potvrdilo životnost slovenské scény. Dvojice gramofonistů eRikm a djsniff dekonstruktivně rozezněla své gramofony a poté se na scénu opět vrátil saxofonista Evan Parker. Tentokrát vystoupil s britským improvizačním kvartetem Grutronic a potvrdil, že svou netradiční hru dokáže suverénně přizpůsobit i elektronice. Ale abychom jen nechválili. Značným zklamáním byl koncert švédského elektronika BJ Nilsena, jehož pomalu rozvíjené ambientní tóny se mi nepodařilo vstřebat ani přes urputnou koncentraci na fakt, že je považován za jednoho ze zakladatelů daného žánru. Jediný průšvih nastal na počátku třetího večera: dva čeští hudebníci, kytarista Gustav Tutre a harfenistka Kateřina Zochová, produkovali muziku, kterou byste si rádi poslechli během půlminutové jízdy výtahem, zde jsem však po necelých deseti minutách zbaběle utekl. Pak ale program gradoval kvalitativně i intenzitou zvuku: industriální veterán Z’ev společně s Pitou předvedli apokalyptickou hlukovou mši a Mika Vainio posluchače přesvědčil o tom, kdo v Pan Sonic vytváří onen nezaměnitelně rozlámaný rytmus. Po jeho divném technu, animovaném malevičovským černým čtvercem na bílém pozadí, celý festival surově a matematicky přesně zakončila finská kapela Next Life písněmi mísícími metal, hardcore a elektroniku. O takovém festivalu, který by i přes omezené finanční možnosti dokázal sestavit silný program s jasně vyhraněnou a nekompromisní dramaturgií, si u nás stále můžeme nechat jen zdát. Takže příští rok zase v Bratislavě!
Karel Kouba, Bratislava