Mnoho psů, jehňátkova smrt

Po románu Milostný dopis klínovým písmem (Torst 2008), nominovaném na cenu Magnesia Litera za prózu, vydává Tomáš Zmeškal text Životopis černobílého jehněte. Při autorském čtení na letošním Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě jej sám označil jako neautorskou autobiografii a zároveň jako bildungsroman z Prahy.

Autor i postavy bez motivace

První tvrzení se může zdát provokativní, hlavní hrdinové dvojčata Lucie a Václav jsou totiž černošského původu a i období jejich dospívání v Praze odpovídá věku autora. Přitažlivost této hry se ukázala již při samotném čtení, když během závěrečné debaty se řada čtenářů ptala spíše na život Tomáše Zmeškala než na přítomný román. Otázkou ale je, nakolik je spojení „neautorská autobiografie“ jen způsobem, jak ospravedlnit vyprávění, jež je spíše záznamem z rodinného videa než literární fikcí.

Příběh má dvojí ambici – zachytit vnitřní svět dvojčat a vytvořit tak onu linku autobiografickou, a zároveň je popsat zvnějšku, nastínit prostředí, které je formuje. Hranicí tohoto světa zdaleka nejsou jen pražské Dejvice, ale do příběhu vstupují postavy vzdálené místně i dobově, příbuzní dvojčat i jejich přátelé, osoby, o nichž hrdinové nemají ani ponětí. Bohužel, mnohdy není ani čtenáři jasné, jaký smysl jejich přítomnost má, navíc když společně se svou summou rysů vzápětí z příběhu beze stopy mizí. Historie osobní se tu prolíná s historií veřejnou, což ale vede k oslabování dějové linie a celý text se rozpadá do řady výjevů, jež sice oplývají detailními popisy, ale chybí jim usouvztažnění. Pokud si při čtení Malostranských povídek dokážeme vybavit atmosféru města skrze charaktery postav a naopak, pak Životopis černobílého jehněte tuto vlastnost bohužel nemá. I přes vnitřní monology a dialogy Václava a Lucie zůstávají jejich povahy načrtnuty jen zběžně, jako by obě postavy sloužily pouze jako spojující prvek celého textu, proto označení bildungsroman není zcela oprávněné. Motivace hrdinů zůstává mnohdy nejasná, podobně jako motivace autorská.

Marné hledání jehněte

Příběh je charakterizován všudypřítomným soustředěním se na detail. Zmeškal hromadí fakta na rovině zobrazování historie veřejné (přičemž mnohdy se ze sedmdesátých let vrací až o padesát roků zpět), zobrazování vnější podoby věcí, a na rovině metaforické využívá vyjadřování až manýristicky ornamentálního (strýc Jindřich „kopretinovými krůčky tančící na prahu mezi bytím a nebytím, na pomezí mezi hrůzou potměšilé existence a směšností rychle se vzdalujících snů“). Příběh vyžaduje pomalé čtení, avšak dává jen málo potěšení, protože zde není mnoho co objevovat. Přitom je to škoda, protože autor zjevně od svého prvního románu neztratil zručnost při vytváření příběhů. Mnohá kapitola Životopisu by vystačila na dobrou povídku nebo základ románu, ale jako by si autor nedokázal vybrat, které z postav by se rád věnoval.

Tento fakt se nutně odráží i v interpretaci románu – lze jej promýšlet a hodnotit na úrovni dílčích motivů, ale ne komplexně. Nejvýrazněji příběhem prostupuje téma konfrontace představ a jednání jednotlivce s realitou. Dvojčata na vlastní kůži prožívají to, co se obecně tvrdí o válce, depresi či stáří. Dětsky černobílé vidění se v průběhu života zbarvuje individuální zkušeností podobně, jako když se Lucie ve škole dozví, že neexistuje černobílý svět, ale jen černobílá fotografie. Dozvídají se o osudu své matky (a poněkud nepřesvědčivě s tímto vědomím žijí dál, aniž by se cokoliv v jejich životě změnilo) a svět, jenž pro ně do té doby znamenal relativní bezpečí, se začne komplikovat. Ironií je, že si nepřízeň událostí nepřipouštějí, a jejich naivní snahy na život vyzrát se ve zpětné perspektivě jeví až tragicky. V okamžiku, kdy se Lucie noří do deprese, si nelze nevybavit analogickou scénu, při níž si její bratr symptomy mentálního onemocnění cvičil před vyšetřením kvůli modré vojenské knížce. Podobně se v sobě zrcadlí úvahy dvojčat o mumifikaci faraonů a znesvěcující scéně z pražské patologie normalizačních let.

Otázkou je, jak vykládat titul textu. Je v příběhu někdo či něco obětním jehňátkem? Jsou-li to dvojčata, pak není jasné proč. Smrt jednoho z nich se v návaznosti na známé Poeovo tvrzení, že smrt dívky, a zvláště pak mladé a krásné, představuje nejpůsobivější literární prvek, jeví spíše jako způsob, jak románu dodat v závěru na síle. Nejpravděpodobnější je, že jde nikoli o oběť, ale o obraz zmoudření. Avšak, proč životopis, když jsou zachyceny jen fragmenty? A proč jehněte, když jsou Václav a Lucie v závěru dospělými lidmi? Tento rozpor vystihuje celý problém románu, problém nerozhodné oscilace mezi touhou zachytit vše obecné, a přitom se citlivě věnovat i detailu.

Autorka je bohemistka.