eskalátor

Takřka normalizační duch byl cítit z rozhovoru Jakuba Železného s dramaturgem Festivalu otrlého diváka (viz depeše v A2 č. 3/2008) Jiřím Flíglem, vysílaného 10. února v pořadu České televize Události, komentáře. Padly zde otázky, zda pořadatelům nepřipadá nemorální vydělávat peníze na extrémních filmech, zda bylo zajištěno, aby mladě vyhlížející návštěvníci předkládali při vstupu občanské průkazy, či jestli pořadatelé pamatovali na zákon postihující šíření násilných a pornografických děl (znění tohoto zákona bylo dokonce citováno na obrazovce v textovém boxu). Svrchovaně ignorantská a arogantní snaha předvést festival jako amorální podnik balancující na hraně zákona vyznívá úsměvně v kontextu různých „neumětelských“ filmů v programu přehlídky i ve spojitosti s oldschoolovým komediálním pornem Hluboké hrdlo, promítaným na loňském ročníku. Pro samotný festival je to spíše nechtěná skandalizující reklama, pro Českou televizi poněkud strašidelná vizitka.

A. Tesař

 

„Hurá, malba se vrátila,“ chtělo by se říct. Je všude kolem nás. Jedna výstava střídá druhou, kolektivní, autorské, tematické, fialové... Každý druhý teoretik, který svého času tímto médiem opovrhoval, je v čele nových tendencí a zcela bez skrupulí tleská malířům za jejich odvahu nevzdat se svých cílů v temných dobách izolace a oslavuje jejich nynější průlomovou produkci. Protřelý politik a hochštapler ví, co má dělat: je čas dekorování. Závažnější je ovšem jiná věc. Malířská tvorba se průměruje a formalizuje. Počet nekvalitních, rychle připravovaných výstav roste. Jejich motivací zpravidla nejsou žádné ideály, ale ekonomické výhody, které tyto podniky mohou přinést. Předpoklady se stávají skutečností. Malba je prostě trendy. Snad ji to nakonec nevyčerpá a nepoloží.

P. Vaňous

 

Jihlavská skupina Pio squad v jedné své písni s ironií reflektuje současný hiphopový svět, když rapuje „jsem věrný fanouš tvého ponižování“, a nutno říci, že nejde o nadsázku. Takhle to totiž na hiphopových koncertech v Česku občas opravdu vypadá, a to včetně koncertů této kapely. Ta zrovna nedávno hrála v pražském Abatonu spolu s petržalskými H16 a minuty mezi vystoupeními vyplňoval jistý pan Radů (moderátorská to legenda této české subkultury) ponižováním všech, kteří akci přišli podpořit. Návštěvníky oslovoval zásadně spojením „vy malý kurvy“ a za použití nejrůznějších vulgarismů, které jsou dle jeho „myšlení“ zřejmě mluvou pravých gangsterů, asi stokrát sdělil, že „se hrozně vožere a zfetuje“ a že „je starej jako vaše mámy“. Trapnější než jeho moderace byla už jen reakce naprosté většiny přítomných, kteří­ si nechali nadávat a způsobně, bez pískotu vyčkávali příchod kapel. To jsou teprve gangsteři k pohledání.

L. Rychetský

 

Došla ke mně neuvěřitelná pozvánka, v níž šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr zaštiťuje „odpolední kávu“ se svým časopisem. V jedné pražské restauraci budou reflexoví pondělníci rozkládat „na téma Je vinen vždycky jenom muž? Úvodní pětiminutový nástin tématu ,Je třeba za znásilnění trestat jenom muže aneb reálný podíl žen a mužů na zavinění znásilnění’ přednese Jiří X. Doležal, poté následuje dvouhodinová diskuse hostí.“ Je to humor? Pánové patrně napsali takovou spoustu reportáží z léčeben a ordinací, z neziskových organizací, kde se malému procentu obětí dostane pomoci, že dnes je pro ně všechno dada. Když na ty svůdné, natřásavé vtipálky pomyslím, nevinně sahám po násadě z motyky.

L. Bělunková

 

Bez slova krize se už neobejde žurnalistika, reklama ani umění, ať už ve smyslu Krize! nebo Krize?. Ta ekonomická se pak řeší skoro všude stejně. Vezmou se státní peníze a nasypou se do něčeho, co se hroutí a zdá se, že se bez toho neobejdeme. Automobilky. A banky – aby mohly půjčovat. Bez zadlužování dnes totiž neroste produktivita, a když neroste produktivita, je s ekonomikou – v tom kapitalistickém vidění světa – ámen. Snad nám někdo brzy vysvětlí, komu vlastně všichni dlužíme. Číňanům nebo severním Korejcům? Onehdy, když jsem si vychutnával sýry ze zahraničí, které sem v poslední době začala dovážet jedna nejmenovaná firma, jsem ale přišel na recept: dejme ty peníze na gastroturistiku! Nepyšněme se jen plzní a olomouckými tvarůžky. Nasypme peníze zemědělcům, kteří budou dodávat kvalitní potraviny, a restauratérům, kteří nám z nich dobře uvaří! Vždyť dobré jídlo každou krizi zažehná. Aspoň na chvíli.

J. G. Růžička

 

V taxíku v Karlových Varech platím za 6,3 kilometru ujetého závratnou průměrnou rychlostí 39 km/hod. 247 korun. Co se dá dělat, kousek za město, kam potřebuji dorazit, MHD nejede. A pak rychle ke Vřídlu, na kávu se třináctým pramenem a teplými oplatkami. Jenže po 17. hodině už se Vřídelní kolonáda topí ve tmě a s ní celé karlovarské centrum. Zavřeno. Prostě mrtvá lázeňská sezona. Do tmy svítí ruskojazyčné nápisy, po ulicích potkávám rusky mluvící páry. Dekadentní kavárny zejí prázdnotou. Na horizontu se tyčí jeřáb, hotely zřejmě rostou krize nekrize – optimismus místním investorům a hoteliérům trochu závidím. Cestou na nádraží mi mrzne nos, civím do značkových výloh a uvažuji, jestli si v jednom z mnoha obchodů nabízejících russkije knigi nepořídit kapesní česko-ruský slovník. Kdybych se chtěla zeptat na cestu, bude se mi hodit.

J. Bohutínská