Mexické drama mezi řádky každodennosti - depeše

Umění a příroda bývají rozhodujícím imagemakerem té či oné země. Mexiko máme většinou spojené se subtropickým podnebím, pyramidami, indiánským folklorem a velkoměstskou džunglí, reprezentovanou filmem Amores perros. Běžný obyvatel mexického hlavního města ale v zimním období fňuká nad nízkými teplotami (které na severu země klesají v noci i pod bod mrazu), pyramidy navštíví jednou za život, namísto ponča dává přednost značkovému oblečení a nad obrazem Mexičana jako drogového dealera, násilníka či jiného příslušníka galerky se pohoršuje. Nejinak tomu bylo i na komparativním semináři současného dramatu, který jsem v Cuernavace, dvoumilionovém mexickém maloměstě, vzdáleném hodinku od metropole Mexico City, vedla v listopadu minulého roku. Společně s místními studenty jsme se věnovali čtveřici textů současných mladých autorů z Argentiny, Mexika, Německa a České republiky a hovořili na jejich základě o kulturních kontextech příslušných zemí. Hry Davida Drábka, Falka Richtera a Rafaela Spregelburda vzbudily jejich zájem díky odlišným kulturně historickým souvislostem a pro Mexičana neobvyklé typologii postav. Zato hra Seven Eleven mexického dramatika Ivána Olívarese se odehrává v typickém americkém fastfoodu a jejími protagonisty jsou postavičky jako vystřižené z mexických černých kronik: dvojice gangsterů-amatérů, živících se mj. prostitucí, a jejich oběti – nudící se panička zazobaného majitele haciendy a stařena potetovaná po celém těle výjevy z Bible. Jejich příběh, který je pro nás typickou mexickou směsí telenovely, vypjatého katolicismu a krimi, velmi pobouřil mladé posluchače, kteří by ho – žít mimo mexický kontext – jako řadu dalších pulp fictions dychtivě hltali. Když jsem se pak nedlouho po skončení semináře účastnila slavnostního průvodu pořádaného k výročí Mexické revoluce, začal do mě můj domorodý průvodce strkat a vzrušeně mi mezi účastníky ukazoval významnou osobnost veřejného života se slovy: „Měl pletky s narkomafií, teď pere špinavé peníze v charitativních projektech a unesli mu za to potomka.“ Jako by sem ta postava přišla z Olívaresovy hry. Každá, i ta nejšedivější země je především přepestrou mozaikou lidí, kteří ji momentálně obývají. Škatulky jako „národ“ nebo „magický realismus“ už většinou považujeme za překonané. Ale v rámci jednotlivých kultur očividně dál rezonují. A v Mexiku zvláště.

Martina Černá, Cuernavaca