Dlouholetý boj rocku a psychoanalýzy, který se projevil například v performanci Velvet Underground v roce 1966, se dnes možná mění ve spolupráci na nejvyšší komerční úrovni.
Hluboko v šerých zákoutích mé sbírky desek se nalézá reprezentant industriálního stylu nazvaný The Worst Of Monte Cazazza. Po hudební stránce je to kompilace převráceného pohlednicového sentimentu, decentních nájezdů vstříc naïf technu a nevzrušeně čtených textů na téma zrůdností, survivalismu a kriminality. Než na tohle všechno dojde, čeká posluchače úvod, který je v análech reprodukované hudby něčím vcelku neobvyklým: psychiatr okomentuje, co uslyšíme. Ať už je tento „doktor Bart Alberti“ skutečnou osobou nebo jen výmyslem, jeho analýza si nebere servítky. Cazazza je v jeho očích pervertem a doktor ho bombarduje freudiánským žargonem: je „manifestačně psychopatický“, „jednoznačně sexuálně utlačovaný“, „zmatený erotoman, s potlačenou anální fází“ a navíc majitel „podvědomí manifestovaného psychickou masturbací“ a „nevyřešeného oidipovského komplexu“.
Brzy vyplyne, že Cazazza tento seznam mentálních poruch nosí jako známku cti, určité potvrzení, že jeho amorální tělesný svět čistých instinktů je hodnotnější než hluboce internalizovaný svět psychiatrického „kněžstva“. I kdyby nic jiného, ukazuje to, jak nepřátelská může být anarcho-individualistická povaha hudebníků a umělců k názorům profesionální psychoanalýzy… a vice versa.
Šiky Freudových nepřátel
Kulturní teoretik Slavoj Žižek v úvodu ke své knize In Defense Of Lost Causes píše, že se psychoanalýza připojila ke klasickému marxismu na hromadě selhavších „velkých vyprávění“: „Žádná jiná postava v dějinách lidstva se, pokud jde o základy historie, nemýlila tolik jako Freud – a Marx, jak může někdo dodat. A proto v liberálním povědomí oba vystupují jako ,partneři ve zločinu‘ dvacátého století, zvlášť když nechvalně známou Černou knihu komunismu, zaznamenávající všechny komunistické zločiny, následovala Černá kniha psychoanalýzy, uvádějící přehled všech zločinů a podvodů psychoanalýzy.“ Samozřejmě, že přirovnávání psychoanalýzy k jiným padlým ideologiím bylo (ještě než se od ní distancoval kulturní mainstream) spolehlivou oporou ultrapravicových platforem, které tak rády pěstují hru, v níž se spojují očíslované tečky, dokud se nezjeví pokaždé stejný obraz semitského nepřítele. Ryan Gosling, který hrál ve filmovém dramatu The Beilever (2001) rozpolceného Žida, z nějž se stane skinhead, tuto tendenci jedné scéně pojmenuje: dá v ní vzniknout „nesvaté trojici“ (k Freudovi a Marxovi doplní Einsteina) a postaví evropskou pohanskou kosmologii krve a půdy proti intelektuální a relativistické kultuře, jež „nás odtrhla od světa řádu a smyslu a vrhla nás do světa třídního boje, iracionální touhy, relativity… do světa, kde je zpochybněna sama existence podstaty a smyslu“.
Paranoici, kteří zastávají podobné názory, ovšem na odmítání ortodoxní psychoanalýzy zdaleka nemají monopol. Zdatně jim pomáhají levicoví intelektuálové po roce 1968, kteří psychoanalýzu rovněž chápou jako výraz společenského sebeuspokojování; dílo Gillese Deleuze a jeho spoluautora Félixe Guattariho, jenž sám byl psychoanalytik, odmítá klíčovou tezi psychoanalýzy, tj. že nevědomí každé osobnosti je určitým způsobem – například oidipovským komplexem apod. – předurčeno. Oba obdivovali archetyp „šíleného“ básníka a hudebníka v osobě předchůdce kontrakultury Antonina Artauda, jenž se sám posmíval klasické definici šílence řka, že „lunatik se raději stane tím, co společnost považuje za šílené, než aby zatratil vyšší ideu lidské důstojnosti“.
Viděl jsem nejlepší mozky své generace
Bylo by ovšem neuvážené svalovat všechnu vinu ve věci zhoršení veřejného obrazu psychoanalýzy na extrémní levicová a pravicová hnutí. Lidé dnes do svých iPodů cpou mnohem více čiperných písní než Deleuzových audioknih a raději než ke kritikům kultury pro vytříbení své ideologie si chodí pro její podporu k popu. I zde existují síly, které pojímají psychoanalýzu a vůbec celou psychiatrickou profesi jako monolitické zlo určené k udušení individualismu: zájem o duševní zdraví maskuje snahu o nastolení úplné konformity.
Může to vypadat jako skrznaskrz romantická a dekadentní póza, ale ještě v šedesátých letech, kdy antipsychiatrické hnutí dosáhlo největšího rozmachu, patřila brutální elektrokonvulzivní terapie v USA k běžným „léčebným postupům“ vágně definovaných „poruch nálady“. Právě tato léčba, aplikovaná na Carla Solomona, spolupacienta Allena Ginsberga v Columbijském psychiatrickém institutu, poskytla pořádnou porci inspirace pro beatnický hymnus Kvílení. Solomon byl jedním z oněch „nejlepších mozků své genenrace zničených šílenstvím“ zmíněných v nesmrtelném prvním verši básně a svým způsobem Artaudův ministrant. Stejnou léčbou koncem padesátých let prochází další popová ikona – Lou Reed.
Pozdější frontman skupiny Velvet Underground byl protagonistou jednoho ze slavných incidentů, při němž hudebníci polechtali autoritu profesionálů duševního zdraví. Dne 10. ledna 1966 se odehrál oficiální debut zmíněné skupiny na výročním plese Newyorské společnosti klinické psychiatrie. Mohl za to jeden ze „zasvěcených“ psychiatrů, Robert Campbell, který požádal Andyho Warhola o přednášku – a dostal k tomu i jeho „multimediální“ suitu. Představení, v němž Warhol nakonec nepromluvil ani slovo, mělo být jemnou prezentací styčných bodů umění a šílenství, ale brzy se z něj vyklubalo úplně jiné zvíře. Za zvuku Velvetů (skupiny, která tehdy neměla v dělání díry do hlavy sobě rovného), hrajících před filmovým plátnem, útočili filmaři Jonas Mekas a Barbara Rubinová na stolovníky proudem indiskrétních otázek, které se vysmívaly psychoanalytické posedlosti sexualitou. Pro Reeda určitě šlo o sladkou pomstu drtivému medicinskému režimu – který, ústy dr. Alfreda Lilentahla, celý večer diagnostikoval jako „spontánní erupci id“.
Nějaká příšera
Ale to bylo kdysi. Nyní, po čtyřiceti letech, se hudební průmysl stal expandujícím stresujícím prostředím s unikátní soustavou psychologických rizik. Freudovské heslo dne už dávno nezní „spontánní id“ ale „poškozené ego“. Byronovské aspirace bytostných rockerů Reeda či Jima Morrisona vyšlapaly cestu novému přístupu stadionových rockerů typu Metalliky. Dal by se shrnout slovy „my proti světu“ a nikde není viditelnější než v dokumentu Some Kind Of Monster z roku 2004, kde kapelní terapeut div autorsky nespolupracuje na připravovaném albu. Film ukazuje, jak skupina zmítaná kombinací neuróz a neukotvených nápadů téměř není s to dokončit své dílo bez analytika s pokerovou tváří, který kormidluje loď. Takové příklady hned podsouvají otázku, zdali se profesionální rock’n’rollový rebel z první stadionové ligy s pravidelným čistým příjmem může stát záchranou živořící psychiatrické profese. Může svrchovaný umělec vysmívající se omezením být tím, kdo pomůže psychoanalýze přestát její současnou neoblíbenost?
Autor je hudebník a publicista.
Psáno pro A2, přeložil Petr Ferenc.