S vidlemi na hudbu - hudební zápisník

Francouzský kulturní teoretik Jacques Attali v dnes už klasickém eseji Hluk (Bruits, 1977) píše, že hudba je proroctví, „jehož styly a ekonomická organizace jsou v předstihu před zbytkem společnosti“. S větší než malou nadsázkou by se tedy dalo říci, že „novou společnost“, o níž Attali v eseji také píše, lze odezřít z aktuálního stavu hudebního průmyslu. Stará centra tohoto světa se rozpadla (viz umírající giganty velkých firem) a na jejich místo nastoupily autonomní kmeny (tedy žánrová ghetta fungující na přímé podpoře fanoušků). Pokud by tento obraz světa skutečně nastal, pak se musíme připravit na příchod nového náboženství, které dá troskám starého světa zdání nějakého nového řádu. Právě tuto roli totiž v současném nastavení scény populární hudby zastává internetový magazín Pitchfork Media (www.pitchforkmedia.com).

Přečíst si recenze či rozhovory nebo se podívat na nové klipy sem každý den přijde dvě stě padesát tisíc lidí, což měsíčně činí půl druhého milionu unikátních internetových adres. Jsou to impozantní čísla, jimž se nemůže rovnat žádný jiný internetový portál věnovaný hudbě, o papírových periodikách ani nemluvě. Z malého serveru, který v roce 1995 založil student střední školy Ryan Schreiber, se během posledních deseti let stal gigant na poli hudební publicistiky. Nutno říci, že Pitchfork k tomu nepotřeboval psát o popových celebritách, obejde se bez lascivních fotografií a jeho recenze mají staromilskou poctivou délku (i kvalitu), která se dnes nepěstuje už ani v odborných hudebních magazínech. Pitchfork je ve všech ohledech ztělesněním snu všech hudebních publicistů i čtenářů o kvalitním periodiku s vlastním názorem, který je zcela nezávislý na přísunu peněz (a direktiv) z labelů.

S velkou silou přichází velká zodpovědnost, říkal Peter Parker alias Spiderman. Pitchfork se částečně dobrovolně nechal vpasovat do pozice média, které určuje vkus milionů lidí. V kruzích nezávislé hudby se stal náboženstvím, v němž kolonka Best New Music určuje hodnotu nahrávky v pyramidě bytí. Jestli náctiletí potřebují, aby jim někdo říkal, co se jim má líbit, pak je pořád lepší banda brýlatých internetových novinářů z Pitchforku než reklamami a lobbingem prolezlá MTV nebo hudební časopisy závislé na masovém vkusu posluchačů. A Schneider zatím svoji bárku v moři nadnárodního kapitálu kormidluje s grácií, i když mu samozřejmě pomáhá hlavně to, že nepřátelské křižníky mají větší starost s proraženým dnem než s konkurencí.

Našla by spousta důvodů, proč Pitchfork kritizovat, a stovky bloggerů si z ohrnování nosu nad populárním serverem udělaly náplň svých deníčků. Ať. Sami jsou důkazem, jak moc je P’Fork důležitý. A síla jeho náboženství je čím dál větší, když hlavně jemu mohou kapely jako Arcade Fire, Animal Collective nebo Fleet Foxes vděčit za svůj globální úspěch (alespoň v měřítkách nezávislé scény). Pitchfork se ale neomezuje jen na objevování budoucích hvězd. Vloni server poprvé pořádal vlastní Pitchfork Music Festival a jeho redakce se stala kurátorem poloviny londýnské přehlídky All Tomorrow’s Parties. Ještě zajímavější je ovšem jejich aktivita při vytváření nového, nebo spíše aktualizovaného hudebního kánonu; posedlost sumarizačními žebříčky nejlepších nahrávek jednotlivých dekád popu vyvrcholila v roce 2008 knihou The Pitchfork 500 s podtitulem: Náš průvodce nejlepšími skladbami od punku do současnosti.

Dobře, slovo kánon až příliš zavání starým, institucionalizovatelným řádem věcí, kniha s pětistovkou písní od Heroes Davida Bowieho až po Bros od Panda Beara je takovým opatrným (rozhodně však sebevědomí nepostrádajícím) pokusem smysluplně vymezit hranice populární hudby v časech po „zlaté éře“ rocku, aniž by se sklouzlo k opakování bezuzdných klišé, že nejlepší jsou Beatles, Beach Boys a Bob Dylan a po nich už je jenom úpadek. Jistěže by takový seznam dokázal sestavit každý a Pitchfork nechce ukončit naši ironickou éru (zdánlivě) subjektivního vkusu, jen vzal na svá bedra zodpovědnost vyřknout svůj názor dostatečně nahlas. A tento úkol splnil se ctí. Je to přece jenom ještě mladá církev, která nestihla prorůst korupcí a neprostupnými doktrínami.

Autor je hudební publicista.