art brut

Máme za sebou první letošní protest proti kulturní politice mocných, tentokrát nikoliv těch z pražského magistrátu, ale ministerských. I když si více než dvou set demonstrantů a jejich argumentů dobře všimli účastníci Fóra pro kreativní Evropu, nepřitáhli moc velkou pozornost domácích médií. Pád vlády se většině českých deníků a televizí zdál důležitější než skutečnost, že loňskou Iniciativu za Prahu kulturní nahradila Iniciativa pro kulturu. Ano, událost se dá opravdu vnímat jen jako spor o něco málo přes sto milionů, o které ministerstvo kultury zcela nečekaně a bezdůvodně obralo grantové programy na podporu divadel, tanečních představení, výstav, vydávání knih a časopisů. Proč tedy těm, kteří na tuto křivdu poukazují, věnovat větší pozornost? Čin ministerstva, a také skutečnost, že se žadatelé i odborníci z grantových komisí odvážili proti němu společně ozvat, ale znamená víc než dočasný výsledek zápasu s ješitností politických vůdců. Poukazuje na to, že nejen naši politici, ale ani společnost jako celek neví, jaké místo v ní má mít kultura. To se projevuje i v tom – jak na straně 7 píše Petr A. Bílek –, že „o deset procent méně než umělcům a jiným členům kategorie placené honoráři tento stát bere modelkám a modelům, ba i těm, kdo se věnují ,poskytování služeb osobního charakteru’. Děvka je důležitější než malíř nebo kritik.“ Konflikt ukazuje rovněž na jedné straně pohrdání sliby, aroganci a nekompetentnost a na straně druhé postupné odhazování ponížené přihrblosti. Je to dramatický příběh, a nejen proto, že se tolik dotýká další existence našich novin. V této šílené situaci tedy rozhodně není náhoda, že tak brzy po tematickém čísle věnovaném psychoterapii (5/2009) přicházíme s tématem umění duševně nemocných. V hlavním eseji Terezie Zemánková případně připomíná názor Jeana Dubuffeta: „Představa ‚normálního umění‘ si protiřečí! (…) Šílenství člověka nadlehčuje, dává mu křídla a napomáhá jasnozřivosti.“ Nad tím by jeden zajásal, ale co když se i o současné politice dá říci, že se řídí diktátem „myšlenek bez jakékoli rozumové kontroly a estetických či morálních předsudků“? Pak jsou nepochybně umělci i blázni těmi nejpovolanějšími, kteří se k tomu mají vyjádřit. Ostatně to i dělají, jak ukazuje recenze Michala Procházky na film Gomora na straně 39. Hledat sílu pro silné postoje a vyjádření se dá přitom různě. Na straně 14 si všímá Jaromír Typlt u nás zcela opomíjeného žánru „écrit brut“ – „surového psaní“, které podle něj „získává nejfantastičtější formy právě z této prastaré víry, že psaní je magie a slova srší energií. Proto písmena bobtnají a praskají, opakují se v rytmických řetězcích, proto se věty kříží a kroutí, slova lámou v půli a čtou pozpátku, proto se zmnožují pomlčky, vykřičníky, tečky a jiná diakritická znaménka, proto nekontrolovatelně bují symbolika všech tvarů a prvků.“ No prosím. Jana Šrámková zase na straně 6 pozoruje, že v románu Olgy Tokarczukové „potřeba pohybu nepramení ani tak z opojení rychlostí, jako spíš z pocitu, že nežijeme ‚ve správnou dobu a na správném místě‘. Usměvavé letušky rozdávají stále znovu naději, že se to možná právě s dalším letem změní. Nepřetržitý pohyb je útěkem z moci zla, jak věří běguni, bezdomovci neustále pendlující moskevským metrem.“ My však utíkat nebudeme a doufáme, že ani naši čtenáři.

Pevné čtení!