V kouzelných parcích erotiky

Snad každá holčička, která kdy četla Čaroděje ze země Oz, zatoužila alespoň po jednom páru střevíčků od Louboutina. Komiksová ikona, autor nejuznávanějších grafických románů Alan Moore, to ví. Mnohé ví rovněž o pohádkách, a rozhodně se nebojí zeptat, jaké to je za zrcadlem. Také si je dokonale vědom toho, co chtějí dospělé ženy. Barevné příběhy, nikdy nedospět, daleká dobrodružství, nevázanou romantiku a sem tam nějaké střevíčky.

Moore je spolu s výtvarnicí Melindou Gebbiovou strůjcem dalšího kongeniálního komiksového díla, které je pro něho velice příznačné – spadá do tvůrcovy „intelektuální řady“ a lze jej bez problémů začlenit mezi monumentální počiny, jakými byly opusy Z pekla (From Hell, 1999; česky 2003), Strážci – Watchmen (Watchmen, 1987; česky 2004) či V jako Vendeta (V for Vendetta, 1982–1988; česky 2005). Ztracené dívky (Lost Girls, 2006) se podobně jako tato díla vyznačují složitou kompozicí, propracovanou vizualitou a všudypřítomnými kulturními odkazy, které si často žijí svým vlastním životem. I přesto nás tentokrát při čtení nejímá existenciální závrať, nýbrž jsme smeteni a zcela pohlceni vlnou čisté rozkoše z textu.

V omamném bezčasí

Do hotelu Himmelgarten, zvětšeniny domečku pro panenky, nacházejícím se v tiché, krásné a kontemplativní krajině u Bodamského jezera, se těsně před vypuknutím první světové války sjely tři pozoruhodné dámy. Dorotka Galeová, Američanka z Kansasu, lehce frivolní a lehkovážná slečna, která chce vidět svět. Wendy Potterová s manželem, která je usedlá, trochu neurotická a očividně skrývá tajemství. Alenka, vlastně lady Fairchildová, vystupuje jako zralá dáma a pravá aristokratka, disponující nejen dostatkem šarmu, ale i bohatými životními zkušenostmi. V tomto úžasnouctějším a ve všech ohledech inspirujícím prostředí se hlavní hrdinky scházejí, aby během společně strávených chvil podrobily svá těla i nitra důkladné analýze a znovu v sobě objevily ony ztracené dívky, kterými kdysi byly.

„Čas se rozvolnil a veškeré události ztratily posloupnost.“ Občas pomalu plyne, zcela v součinnosti s nehybnou jezerní hladinou, jejíž odlesky jsou zrcadlem přítomného světa, který se před námi rozprostírá jako nekonečná série ultrafialových obrázků. Jindy ve smyčkách ovíjí zákoutí hotelových chodeb, láme se na kousky a jeho pohyby jsou nevyzpytatelné jako tajemné pokojíčky hotelu Himmelgarten, zahlcené zrcadly, těžkými látkami, šperky, krásnými šaty, drogami, jídlem, květinami a různými alkoholy…

Střepy Belle Époque

Do tohoto plánu jsou pak umně instalovány další a další obrazy, prostředí a příběhy. Peripetie dospívání a minulost hlavních hrdinek, barvité scény z jejich současného života, schůzky a výlety po okolní krajině či erotické úryvky pocházející z pastišů knih známých tvůrců, které hotelové hosty čekají na jejich nočních stolcích. To tvoří důmyslný kaleidoskop všeho možného i nemožného dění, leckdy rozostřeného clonou drahého parfému či závojem opia. Perspektiva se tak neustále mění a převrací, ovšem práce s ní nikdy není nahodilá. Lány vlčích máků, koně, voda a pohyb po její hladině či propad do hlubin jsou jen zlomek motivů, jež umocňují dobovou atmosféru a dotvářejí kontury světa, který svou explicitní obrazností nešokuje, ale baví, v němž to, co bychom za běžných okolností nazvali slovem „pornografie“, působí roztomile.

Ztracené dívky lze vnímat jako rozjásané a zároveň lehce melancholické sbohem epoše, ve které kvetlo libertinství, ideál byl to pravé, volná láska a dobrodružství znamenaly životní pocit a za požívání opiátů se nezavíralo. Době, která přála luxusu, samoúčelné kráse, výkladu snů a víře, že zrcadlo se nerozbije, zrcadlo se nerozplyne. Tím razantněji byl tento křehký a svým způsobem pohádkový konstrukt pohlcen vírem válečného šílenství, které neodvratně spustilo proces, jenž tehdejší svět zdeformoval a obrátil naruby. Ze zrcadla zbyly střepy, ideály se rozplynuly a čas přestal být pokrouceným ornamentem, hadem na secesním náramku.

V hájemství pornografie

„Pornografie jsou očarované parky, kde si mohou hrát naše nejtajnější já. Jsou to luxusní paláce, které policie a armády vnějšího světa nikdy nemohou vyloupit…“ Naše hrdinky (i Alan Moore) si to se čtenářem rozdávají na jednom z posledních kousků neutrální půdy. Jako by na něj slovy postav občas pateticky zamrkalo poťouchlé autorovo já. A už vůbec není těžké představit si tvůrce stylizovaného do postavy jedné z kapitol, choreografa prvního uvedení Stravinského Svěcení jara, který posměšně řve na nechápavého či maloměšťácky pohoršeného diváka nebo čtenáře. Je dobře, že se nakladatelství Argo Ztracených dívek nezaleklo a českému čtenáři tento komiks nabídlo ve skutečně reprezentativní podobě.

Autorka je hungaristka.