Demokracie internetu, nebo diktatura většiny? Na last.fm jsem našel profil své kapely, který jsem nezaložil, a mám proto pramalou radost a o starost více: převzít a spravovat další www stránku, o niž jsem nestál? Podobný problém hned vzápětí na youtube: hledaje videa švýcarského gramofonisty a výtvarníka Strottera (kvůli minirecenzi v tomto čísle), našel jsem záznam pořízený patrně mobilem. Stín v kravatě snímán přes dvojici žvanících diváků, zvuk téměř žádný, natož zřetelný. Opravdu nevím, zda by se Strotter dobrovolně prezentoval právě tímhle. Jak se ale bránit anonymnímu oceánu milovníků internetu, kteří v dobré víře považují zavěšování čehokoliv na síť za službu div ne lidstvu a za projev svobody? Autorská práva stranou, oddělování kvalitních zrn od balastu plev se ale dočkat nelze a miliony uživatelů obou zmíněných (a dalších) portálů s chutí konzumují eintopf složený především z bahna. Evidentně jim to nevadí. Dobrou chuť, mladí demokraté, vězte, že leckterého předčasného starce ale netěší být ingrediencí ve vašem kotlíku.
P. Ferenc
Velké nahrávací společnosti a správci autorských práv se 17. 4. zaradovali, když stockholmský soudce (jak se později ukázalo, zřejmě podjatý) uložil čtveřici zakladatelů portálu The Pirate Bay roční tresty vězení a nařídil jim zaplatit odškodné 30 milionů švédských korun (přes 70 milionů Kč) ve prospěch velkých společností. Provinili se prý tím, že svým webem se „sofistikovanou vyhledávací funkcí“, snadným stahováním či odkazy pomáhali uživatelům porušovat autorská práva. Důvodem k radosti pro firmy může být i skutečnost, že se jim podařilo přimět Evropský parlament, aby prodloužil stávající dobu trvání autorských práv v hudebním průmyslu EU z 50 až na 70 let. Zatímco asi nenajdeme mnoho hudebníků-důchodců, kteří by si tím polepšili, pro firmy spravující jejich práva je to radost. Jásání je to, doufejme, předčasné. Odsouzení se odvolali a spor se zřejmě potáhne několik let. A mezitím rostou protesty proti zastaralé podobě autorského práva mezi těmi, kdo nechtějí být za sdílení hudby či jiných kulturních produktů kriminalizováni. Na demonstraci Pirátské strany ve Stockholmu přišly stovky lidí a její odnož vznikla i v Česku. Podpisů pod peticí za registraci nové strany se již na internetu sešlo více než dva tisíce.
F. Pospíšil
Jak napsat co nejmlčenlivější tiskovou zprávu? Třeba takto: „Linhartova nadace a Experimentální prostor Roxy/NoD hluboce litují selhání Galerie NoD ve věci dubnové výstavy v jejích galerijních prostorách. Galerie NoD byla uzavřena a z incidentu budou vyvozeny důsledky. Do budoucna budou přijata potřebná opatření, aby se tato situace již neopakovala.“ To je celé. Na dotazy pořadatelé neodpovídají. Poničená výstava Poláka Petera Fusse Achtung! (montáže z filmových záběrů, kde mají nacisté na rukávech místo hákového kříže židovské hvězdy) kritizovala protipalestinskou politiku Izraele. Pražské prostory Roxy a NoD sídlí v domě, který patří Židovské obci Praha. Zůstává nezodpovězený dotaz: v čem konkrétně si představitelé nadace myslí, že jejich galerie selhala?
L. Bělunková
Bývalý hudební klub Bunkr v Praze patřil mezi nejoblíbenější, přesto musel kvůli nadměrnému hluku skončit (magistrála je ale jiný případ). Už dvanáct let ten unikátní prostor leží ladem. Teď však radní Prahy 1 rozhodli, co s ním. Nastěhují sem policejní stanici; zbudují přednáškové sály a tělocvičnu s posilovnou pro veřejnost. Přednášet a předcvičovat snad budou strážníci. A na domě bude možná vyvěšena pamětní deska „Zde fungoval jeden z prvních rockových klubů v Praze, na jeho památku šup na rotoped!“
J. G. Růžička
Mohli jsme spasit svět – ale padla vláda. I tak znějí nářky nad koncem vlády v půli českého předsednictví EU. Politický spor se redukoval na obraz „kudly v zádech“ (slovy Václava Havla; podobnost s německým mýtem, že bylo možné vyhrát první světovou válku, nebýt „dýky do zad“ z vlastních řad, je jistě náhodná). Jako by evropské předsednictví (vnucující neoliberalismus v době, kdy se zdiskreditoval krizí) bylo nedotknutelnou metafyzickou hodnotou, přebíjející námitky proti vládě. Eurokýč předznamenal volební kampaň, jejímž tématem bude podle Mirka Topolánka svoboda. Půjde o antikomunistickou kampaň. Předseda ODS si nyní našel náhradního politického otce v hlavním sokovi svého bývalého politického otce a můžeme od nich nyní očekávat spojení politického kýče a pravicovosti. Jak to bude poté, až uhájí svobodu, s těmi daněmi a s dalšími politickými otázkami?
O. Slačálek
Letos začal v Srbsku platit hrůzu nahánějící zákon: k tomu, aby hudebníci mohli veřejně vystupovat v zahraničí a údajně i ve vlastní zemi, musí mít oprávnění od nově ustavené „Asociace srbských estrádních hudebníků“. K jeho získání je nutné splnit následující podmínky: zaplatit roční poplatek 120 eur, složit hudební zkoušku a předstoupit před komisi, která rozhodne, zda hudebník opravdu hraje hudbu či nikoliv. Problém je v tom, že tamější zákonodárci chápou povolenou hudbu přesně v souladu s názvem asociace: jako estrádní rádiový pop. Představitelům extrémnějších žánrů prý licenci prostě neudělí, což dosvědčuje nekompromisní oficiální vyjádření ministerstva kultury: „alternativní hudba je považována za nižší formu umění“. Že by návrat k osvědčenému filtru Entartete Kunst?
K. Kouba