Toho, že jsem nežil počátkem devadesátých let v Praze, lituji snad víc než toho, že jsem nebyl na festivalu ve Woodstocku (na ročníku nezáleží). Rozjásané porevoluční období s horečným otvíráním klubů, spousta nových kapel, dlóóóuhý večírek, který do metropole přitáhl mimo jiné tisíce Američanů, z nichž 99 % chtělo napsat román a pak na to jaksi neměli čas…
Hezky si to maluji, samozřejmě, pravdou ale je, že pamětníci o fous starší než já to líčí přibližně tímto způsobem a to, co zbylo na deskách, i to, kolik jich tehdy vycházelo (neb víra ve spanilou jízdu nezávislé hudby byla aspoň chvíli neotřesitelná), jim dává za pravdu. A nejedno album, které tehdy vyšlo v nemalém nákladu, by o pár let později jen těžko získalo takovou proslulost (našlo-li by vůbec vydavatele); jako příklad mě napadají jediná alba skupin Paprsky ing. Garina (Blbá Evropa) a Ženy (K smrti vylekán). Industrialisté Tonton Macoutes a Střední Evropa natáčeli ve studiu Karla Svobody (nebo koho), druzí jmenovaní se navíc zúčastnili soutěže Zlatý Ambrož, vyhlášené časopisem Filip pro -náctileté, objevili se se svými bruskami a kovy v televizním záznamu finálového večera a skončili třetí. Vyhráli tehdy Rapmasters a v kategorii zpěváků Bohouš Josef.
A bylo konečně lze pořádně se dívat za hranice, co se tam asi děje. Jan P. Muchow tehdy asi nadosmrti získal nálepku průkopníka, i když by si spíš zasloužil přízvisko nejrychlejší – první postavil českou kopii tehdy veleúspěšných shoegazerů My Bloody Valentine, svou Extázi svaté Terezy, kterou zanedlouho proměnil v průkopníky elektronické hudby. Dvojitý zásah! V jednom rozhovoru Muchow přiznal, že měl zkrátka štěstí: bratr mu dovezl ty správné desky dřív než jiní bratři jiným hudebníkům.
A do Berlína se koukalo stejně jako do Anglie, v německé metropoli tehdy přece vládl temný Australan Nick Cave! V Čechách se o kejvovštinu nejdůsledněji pokoušela skupina Rány těla, vedená Jindrou Hochem, dokumentem budiž album Polyester. Až na děsnou angličtinu ve zpěvu se dá dodnes docela dobře poslouchat, závěrečný cajdák I Want You je potřebně vlezlý a přitom ne laciný. Pokusům o české EBM vévodila Vanessa se zpěvákem Samirem Hauserem a syntezátorovým mágem Mirkem Papežem.
Čas zamíchal kartami a sestavami a tři zmínění dandyové se zjevovali ve stále nových konstelacích. Hoch s Papežovou pomocí již nevzhlížel k božskému Caveovi, ale na bující electroclashovou scénu, vznikli tedy Moimir Papalescu & The Nihilists, kapela, u níž bylo zcela jasné, že vydrží jen tak dlouho, jak dlouho bude o žánr existovat zájem. Po dvou albech se Nihilisté rozešli, podobný osud potkal i Samirův projekt Bruno Ferrari. Dekadentní disco show byla klubovou jednohubkou, v níž o hudbu šlo až na posledním místě a okoukala se snad ještě rychleji než Nihilisté.
A čím se živit dál a neztratit pověst klubových démonů? Hoch se sice snaží o kontinuitu pod značkou Kill The Dandies a Papež utíká do introvertního projektu Magnetik, ale jaksi to není ono. Hauserův dávný pokus o pop v „chlapeckém duu“ 2 Amigos nezaujal snad ani jeho nejoddanější fanoušky a zpěvák ex post mlžil o tom, že „to měla být parodie“. Co teď? Datum 2009 je ale ideálním rokem pro odstartování devadesátkového revivalu. Rány těla koncertovaly na Alternativě („dekadentní večírek“, hlásala reklama) a Vanessa vydává nové album Ave Agony, které produkoval Alexander Hacke z berlínských Einstürzende Neubauten. Součástí mediální masáže je zpráva, že se prý jedná o „nejočekávanější comeback roku“. Jejda.
Domnívám se, že floutkové, o něž se tu otírám, jsou jako Madonna v malém. Aby bylo vidět, že jsou stále tady a in, jsou nuceni zabývat se tu a tam hudbou, pochopitelně tou, která zrovna letí. Nemám pocit, že by je tvorba nějak extrémně těšila. Vytváření zábavných přezdívek a image je jistě pěkná kratochvíle, ale zoufalé rozhlížení se, na jaké vlně se zrovna vézt, je pro aspoň trochu soudného posluchače k uzoufání. Jistě, rok dva se lidé pobaví, jenže pak zákonitě zapomenou. Není divu, plochá žánrová kopírka zaměřená na teď v sobě nikdy nemůže nést nadčasovost a bývá právem zapomenuta. Pokud se tedy časem nestane objektem seberevivalu či nějaké retro vlny. Na comeback Nihilists si rád vsadím. Revival devadesátých let byl hudebními publicisty ohlášen již několikrát, návrat Ran těla a Vanessy beru jako důkaz toho, že horečka vrcholí.
Přejme trojici dandyů do nového roku hodně peněz.