Soutěžní sekce 63. filmového festivalu v Cannes nabídla prostor tradičním otázkám o významu této výkladní skříně kinematografie. Rozhodnutí porotců v čele s Timem Burtonem budí zejména v hereckých kategoriích rozpaky, zato Zlatou palmou oceněný film překvapil všechny, kteří na Croisette hledali něco výjimečného.
Porotcům hlavní canneské soutěže letos předsedal americký režisér Tim Burton, v jury zasedl také ředitel italského Národního filmového muzea Alberto Barbera či britská herecká hvězda Kate Beckinsaleová. Rozhodnutí poroty by se vešlo pod tři stěžejní charakteristiky: pohodlné volby v hereckých kategoriích, triumf Francouzů a nekompromisní rozhodnutí v případě Zlaté palmy. Vítězný thajský snímek Lung Boonmee Raluek Chat (Strýček Boonmee si vybavuje své minulé životy, 2010) totiž náleží k dílům, která lze snadno odvrhnout pro bezobsažnost – tedy v případě, že ji hledáme na úrovni příběhu. Ten je v novém filmu známého thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula opravdu opomenutelný – narativní rámec zjevování mrtvých příbuzných a minulých inkarnací umírajícího muže z titulu filmu totiž můžeme shrnout do výstižné anotace. Zato promyšlený styl takto lehce vyřídit nelze. Weerasethakul totiž nejen umně dávkuje subtilní a místy až mile naivní humor, ale zároveň dokáže budovat a udržovat napětí filmu, v němž se toho opravdu mnoho nestane.
Myšlenkově stimulující a podobně stylově jednotný byl i Velkou cenou poroty ověnčený francouzský snímek Des Hommes et des Dieux (O lidech a bozích, 2010), jehož režisér Xavier Beauvois se rozhodl své dílo na pomezí náboženské a spirituální kinematografie zakončit nečekaným vyústěním na základě skutečné události. Zdůrazňování pochybností těch, kteří se oddali Bohu a službě bližním, ale i jejich přesvědčení o síle lásky, které je podrobeno klíčové zkoušce, je ideální cestou, jak tématem zasáhnout i nevěřícího. Nejlépe za podpory jednotného asketického stylu, který Beauvois používá. Snad jen scéna poslechu Čajkovského na starém tranzistoru, jíž dominují statické a bezmála ikonické záběry tváří mnichů, působila sebestředně artistně.
Krása a štěstí kontemplují
Třetím titulem z letošní soutěžní sekce, preferujícím kontemplativní náladu před neustálou akcí, byl fikční debut někdejšího vítěze karlovarské dokumentární soutěže, běloruského rodáka a ukrajinského občana žijícího v Německu, Sergeje Loznici. Jeho snímek Schastye moe (Má radost, 2010) začíná příznačně scénou zalévání mrtvoly do betonu. Vzdušnost i prosluněnost některých exteriérů zde neodpovídá skličující až nenápadně drtivé atmosféře, které sice občas škodí nejasné narativní směřování, ale jež je jednotná po celou dobu filmu. Nálada snímku má nakonec blízko ke kombinaci realismu a absurditou poskvrněné kafkovské bezvýchodnosti, jakou známe třeba z knih maďarského spisovatele Ádáma Bodora. Stylové pádnosti díla napomohl tým tvůrců: Oleg Mutu stál mimo jiné za kamerou rumunského snímku – držitele Zlaté palmy 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007; viz A2 č. 41/2007) a zvukař Vladimir Golovnitsky se podílel na ruském filmu Kak ja provjol etim letom (Jak jsem skončil tohle léto, 2010), který byl oceněn za mužské herecké výkony na letošním Berlinale.
O spiritualitu se ve svém novém filmu Biutiful (2009) otřel i Mexičan Alejandro Gonzáles Iñárritu. Hrdina jeho snímku má vedle trpkých problémů i schopnost komunikovat s čerstvě zemřelými. Lineárně vyprávěné dvouapůlhodinové drama na jedné straně kupí jednu mizérii na druhou, přesto z něj některé postavy nevycházejí tak bezvýchodně, jak se zejména mužská kritika snažila dílu podsouvat. Na nastalé události snímek nijak nepřipravuje, a díky tomu může přicházet s dalšími překvapeními. K celkovému neklidu pak přispívá i skutečnost, že na různých úrovních filmu se neustále objevují rušivé prvky: ať už jde o dějové zásahy do životů postav nebo zvukové distorze. Biutiful není snímek, jehož napětí by pramenilo z toho, že jeho postavy nestačí plnit zadání nastolená dějem. Namísto toho je život ukázán ve vší chaotičnosti, která se s nějakými úkoly nezatěžuje.
Zoufalý výlet s podprsenkou do Toskánska
Kdybych měl jmenovat největší zklamání soutěže či rovnou její největší průšvih, byl by to dozajista první neíránský snímek íránského režiséra Abbase Kiarostamiho. Jeho Copie conforme (Ověřená kopie, 2010) získala název z diskuse nad vnímáním originálů a kopií uměleckých děl, čímž se zabývá mužský protagonista snímku v prkenném podání britského operního pěvce Williama Shimella. Kiarostami má možná danou problematiku nastudovanou, ovšem rozhodnutí napasovat ji do nekonečných dialogů páru (ženský protějšek ztvárnila francouzská herečka Juliette Binocheová), jehož vazby nejsou tak docela jasné (což se stává další náplní filmu), jen podporuje úvahu o tom, že se věhlasný tvůrce v prostředí mimo svou domovinu pohybuje s opravdu velkou těžkopádností bonvivánského rozumbrady. Cena za ženský herecký výkon pro Binocheovou (která mimochodem pózovala pro letošní festivalový plakát) tak navzdory její nesporné profesionalitě i ochotě nechat si po celý film vyčuhovat zpod šatů podprsenku – symbolický fetiš letošního ročníku – představovala nejpodivnější rozhodnutí poroty. Kiarostamiho aklimatizace ve slunném Toskánsku se opravdu nepovedla. Na rozdíl od mnohých jiných filmů letošní soutěže.
Autor je člen Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.
63. Festival de Cannes. 12.–23. 5. 2010.