A Národní galéra pluje dál

Milanu Knížákovi bylo vyčítáno, že jako umělec nemá v čele Národní galerie (NG) co pohledávat. Někdejší rebelantský performer, člen Fluxu a zakladatel undergroundové hudební a umělecké skupiny Aktual, umělcem být nepřestal, ovšem jeho institucionální performance není dobrá. V jakém smyslu je Knížákova činnost ředitelská ve vztahu k jeho činnosti umělecké, je ale asi na delší debatu (je špatná institucionální performance důsledkem, anebo důvodem stagnace umělecké?).

Knížák jako téma uměleckých děl…

Daleko zajímavější je sledovat Knížáka v reakcích kritiků, ministrů kultury a dalších umělců. Stal se tématem hned několika uměleckých děl (a jejich kritikem a účastníkem zároveň). Většina skupin zabíhajících do sféry politického umění si téma Knížák nenechala ujít. Skupina Guma Guar na výstavě Milan Knížák – Podivný Kelt v pražské galerii Vernon v roce 2008 (viz A2 č. 7/2008) přijala Knížákovu identitu a pokoušela se prodávat jeho díla, čímž chtěla upozornit na ředitelovy praktiky v NG. Knížák se do instalace s určitým zpožděním zapojil tak, že podal na Guma Guar trestní oznámení. Skupina Podebal do fasády Veletržního paláce nainstalovala cihlu, která „prolétává“ sklem, v jednoduchém gestu symbolického protržení kritizované instituce. Na místo se skupina nedávno vrátila s projekcí slavné Knížákovy věty „Prosím kolemjdoucí, aby při procházení tohoto místa kokrhali“ na budovu. Rafani se v roce 2004 při své návštěvě galerie vykáleli v expozici, jak jinak než na protest proti způsobu Knížákova vedení NG (jejich dílo bylo kritizované coby nedostatečně odvážné samotným Knížákem: proč se při tom schovali za plentu a neumístili své exkrementy přímo doprostřed sálu?). David Černý vytvořil v roce 2003 videosmyčku, v níž účinkují figuríny Milana Knížáka a Václava Klause, jež se vzájemně krmí kaší, a umístil ji do zadnic obřích bílých mužských torz. Černý je známý také veletržní performancí z roku 2000, kdy mu Václav Havel předal Cenu Jindřicha Chalupeckého na chodníku před Veletržním palácem, jelikož umělec po neshodách s Knížákem o způsobu instalace svého díla odmítl do paláce vstoupit, dokud tam bude Knížák ředitelem. Skupina Ztohoven vstoupila do knížákovského metadiskursu tak, že v roce 2007 získala a – k překvapení mnohých – přijala Cenu NG 333 a Skupiny ČEZ, udělenou za guerillový zásah do vysílání České televize, kam se jim povedlo umístit záznam atomového výbuchu.

…a vděčný námět pro novinářské telenovely

Výběrové řízení na místo generálního ředitele NG připomíná latinskoamerickou telenovelu (v níž někdo ví, jak to opravdu je, a celá zápletka se odvíjí od toho, že vždy něco zabrání tomu, aby to, jak to opravdu je, bylo prozrazeno, jinak by totiž série skončila o mnoho dílů dřív). Členové komise sice vzešli z jednání ministra kultury Václava Riedlbaucha s odborníky, ovšem vzápětí byla přidána další jména (podle členky komise Mileny Bartlové, která celý proces popsala pro Artalk, na žádost Milana Knížáka). Výběrové řízení bylo vypsáno dost narychlo, a zájemci o post měli tak na přípravu projektů jen pár týdnů. Výsledky začaly prosakovat na veřejnost již za pár dní po jeho konání 14. dubna, zatímco ministerstvo jméno vítěze odmítalo zveřejnit. Mezitím prý několik členů komise pohrozilo, že se od dalšího průběhu výběrového řízení veřejně distancují, a Jiří David poslal ministrovi otevřený dopis. Až poté bylo oficiálně oznámeno, že zvítězil bývalý šéf Sbírky starého umění NG Jiří Fajt, deseti hlasy proti dvěma. Na začátku června se však ministr rozhodl vítěze nejmenovat – prý na základě doporučení premiéra Fischera nečinit již důležitá rozhodnutí –, vybral ale tři kandidáty (kromě vítězného Fajta ještě ředitele Moravské galerie v Brně Marka Pokorného, který skončil třetí, a pátého v pořadí, ekonoma Vladimíra Rösela) jako doporučení pro svého nástupce či nástupkyni. (Komise má v Česku pouze doporučující hlas, a tak zodpovědnost leží na ministrovi.) Jako další důvod nejmenování ministr uvádí, že nestihl prověřit hospodaření NG v době, kdy tam působil Jiří Fajt (1994–2000); mezitím se začaly v médiích objevovat zmínky o Fajtových četných pochybeních. Fajt a Knížák se začali prostřednictvím médií vzájemně osočovat.

Iniciativa Čas na změnu (pod níž jsou podepsaní Lenka Lindaurová, Jiří David a Tomáš Císařovský) přišla s výzvou, aby ministr uznal výsledky výběrového řízení a rozhodl podle nich.

V médiích se zatím objevují spekulace o propojení lidí v komisi s některými uchazeči. O komplotu vzniklém na VŠUP. O zmanipulovaném způsobu hlasování v průběhu výběrového řízení. O tom, že v úvodní fázi výběru měli favorité (Marek Pokorný a Jiří Fajt) po pěti hlasech, a že všichni zahraniční členové komise upřednostňovali Pokorného. Také o tom, jakou roli v telenovele hraje Knížák, který si sám stanovil svůj odchod na konec roku 2011. (Nejdříve nebylo jasné, zda se Knížák konkursu sám zúčastnil, anebo ne.) A dokonce i o tom, že Knížák se stane ministrem kultury. Již v březnu 2009 tehdejší ministr kultury Jiří Jehlička oznámil záměr odvolat ředitele, kteří jsou v čele příspěvkových organizací ministerstva déle než šest let (Knížák je v čele NG od roku 1999); nepovedlo se to však ani jeho nástupci. Možná se jen Knížákovi může podařit odvolat sama sebe.

Jediným kloudným řešením nového ministra či ministryně by bylo prohlásit výsledky výběrového řízení za neplatné a v klidu připravit řízení nové. Je jen otázka, jestli někdo ještě do naší Národní galérky bude chtít nastoupit (i když všichni tři ministrem doporučení kandidáti k tomu prý ochotni jsou). Jisté ale je, že ještě nějakou dobu bude pokračovat Knížákova institucionální performance. Mezitím ve Veletržním paláci probíhá výstava finalistů dalšího ročníku výše zmíněné ceny pro mladé umělce NG 333. Z jedenácti vystavujících jich osm studovalo či dosud studuje na AVU, z toho tři přímo u Knížáka. Jeden z členů poroty si libuje, jak je letošní ročník klidný, a toto „zklidnění“ vnímá „jako jedno z možných východisek z dočasné kulturní a společenské únavy, která již delší dobu, zdá se, pohlcuje sebe samu“.