Jean-Paul Sartre se objevil už v jednom z nedávných zápisníků (A2 č. 4/2010), a to v poloze, v níž by byl zřejmě sám nejraději připomínán – jako angažovaný filosof a literát. Tedy v poloze čistě veřejné, situované do své doby a jejích ideových konfliktů. Ovšem stačí otevřít autobiografická Slova, abychom se zde setkali s člověkem, jehož přiznané i nepřiznané slabosti, aspirace a protiřečení vytvářejí intimní portrét, který se s oficiální legendou zdaleka nepřekrývá. Paradoxní jsou už samy okolnosti vzniku této knihy, která měla být jakýmsi zúčtováním s mýtem „Literatury“, sebeironickou demontáží idealistických a literárně fetišistických postojů, které si autor v útlém věku vypěstoval. Ten mýtus nebyl ostatně ničím jiným než konglomerátem dobových nábožensky zabarvených představ o umění, umocněných vnímavou povahou nehezkého, předčasně zestárlého chlapce, který nikdy nepoznal svého otce. Sartre tak už v raném věku nalezl jedinou záchranu v literatuře, či spíše bychom měli hovořit přímo o spáse ve smyslu náboženském: „…posvátnost vzatá z katolictví se usadila v Krásném písemnictví a objevil se člověk pera, ersatz křesťana, jímž jsem nemohl být: měl na starosti pouze spásu a jeho pobyt zde na zemi měl jediný cíl, aby si zasloužil důstojně přestálými zkouškami posmrtnou blahoslavenost.“
Navzdory demytologizačnímu záměru je to právě literatura, která z toho vyjde vítězně. Kniha je v roce 1964 oslavována jako velký literární úspěch, o několik měsíců později Nobelův výbor Sartrovi uděluje cenu za celoživotní dílo – ten ji odmítne převzít. Autor, který se chtěl ve svých devětapadesáti letech definitivně vymezit vůči romantickému 19. století a jeho pojetí literatury i kultury, naopak nakonec dosáhl toho, že jeho pevné zasazení do této linie se ukázalo zřetelnější než kdy předtím. Pokud do té doby jen málokdo pochyboval, že Sartre má svým založením mnohem blíže k Proustovi než ke guruovi nového románu Robbe-Grilletovi, teď je to nepochybné. Slova se stávají skutečnou klasikou francouzské literatury, ztělesňují to nejlepší z její tradice, která v Sartrově době začala ztrácet dech: jsou výrazově elegantní, ironická, hravá, vtipná, světácky nevážná, jejich odlehčený styl brání tomu, aby rodinná dramata (otcova předčasná smrt, návrat autorovy matky zpátky do područí tvrdě patriarchálního dědy) byla pojímána příliš fatalisticky nebo tragicky. I to je součástí téže tradice, přitažlivá oduševnělost, která ale brání tomu, aby se na povrch dostaly výjevy a emoce skutečně hlubinné, nepříliš elegantní, a proto vlastně poněkud nevhodné. Sartre nám tady odkrývá mnoho, někdy zdánlivě všechno, přesto je to pouze dovedná iluze: autor ve skutečnosti nenabízí o moc víc než pečlivě promyšlenou oficiální verzi soukromého života (podobně jako například v nedávné době Márquez).
Zároveň dovádí k dokonalosti umění ironické anekdoty ze života, vytříbeného rodinného klepu, jako když popisuje dětství své matky: „Nejmladší dcera Anna-Marie strávila dětství na židli. Naučili ji nudit se, rovněž sedět a šít. Byla nadaná; rodina pokládala za distingované nechat její nadání zplanět; byla oslňující: pečlivě to před ní utajili. Tito skromní a hrdí měšťáci soudili, že krása je nad jejich poměry a pod jejich postavení; připouštěli ji u markýz a u běhen.“ Ne náhodou v tónu těchto vět zaslechneme ozvěnu předrevolučních preciozních salonů. Sartre zde kultivuje tři století staré umění ironických La Rochefoucauldových aforismů a La Bruyèrových morálních povahopisů v kombinaci s pozorovatelským talentem dopisů paní de Sévigné. Navazuje na jejich spontánní živost, zábavnost, vtip, bohatství postřehů, na nečekané a trefné obraty. Ale na rozdíl od těchto textů, které původně nevznikaly s literárním záměrem (korespondence a duchaplné aforismy jako vytříbená zábava vyšších kruhů), Sartre svou osobní genealogii konstruuje pečlivě a od počátku ryze literárně. A tam, kde u paní de Sévigné nacházíme vřelost a cit („můj styl, který vždycky překypuje přátelstvím“), nabízí nezaujatost odměřeného pozorovatele, který s lehkým pobavením sleduje, jak se život pod jeho rukama mění v literaturu.
Přesto i pod ochrannou vrstvou literární perspektivy občas zahlédneme něco, co umožňuje proniknout hladkou fasádou autorské stylizace. „Nepřestávám se vytvářet; jsem dárce i dar. (…) Jediné pověření: líbit se; všechno stavět na odiv,“ takto popisuje Sartre sebe jako rozmazlené dítě, které se chce zalíbit dědovi i ostatním dospělým. Jako bychom v tomto přiznaném narcismu nalezli klíč k jeho obdivuhodné schopnosti pracovat s módními intelektuálními trendy – ať už je to marxismus, angažovanost nebo existencialismus, který se mu podařilo přesadit z německých univerzit do kaváren a barů poválečné Saint-Germain-des-Prés. Pochopíme tak i jeho osobní dispozice a kouzlo, jakým on, o dvě generace starší, mohl zapůsobit na mladé a neklidné pařížské osmašedesátníky. Skoro bychom řekli, že realita tu má pro jednou převahu nad literární pózou, nebýt toho, že vlastností skutečné literatury je právě ona metamorfóza života a slov do jediného útvaru, kde pravdivá přiznání mají příchuť stylizace a naopak…
Autor je literární kritik, historik a editor.