Tradiční pozemní rozhlasové stanice jsem přestal poslouchat už před spoustou let. Když ale jedu do Londýna, nikdy si s sebou nezapomenu vzít staré kapesní rádio. Není totiž větší zábava než lovit v rozhlasovém éteru frekvence vysílaček, které v oficiálním seznamu stanic nefigurují. Zjeví se a pak zase zmizí v nepravidelnou denní dobu a někdy se stačí přesunout o pár kilometrů dál a už je nechytíte. Pirátské stanice patří neodmyslitelně k akustickému koloritu anglické metropole. V moři rádiového balastu jsou ostrůvkem absolutní svobody a čistého nadšení. Navíc slouží jako azyl pro nové žánry v hudebním podzemí.
Jejich historie je starší, než by jeden čekal, první pirátské vysílačky byly spuštěny už na začátku šedesátých let a z lodí kotvících u britských břehů servírovaly náctiletým rock’n’roll, který oficiální stanice odmítaly hrát. Radio Caroline nebo Radio London získaly brzy takovou popularitu, že začaly ohrožovat legální stanice a přinutily tak politiky k zpřísnění zákonů. Státní rádio BBC na ně odpovědělo založením vlastní stanice pro mladé, kde paradoxně našla zaměstnání celá řada osobností dřívějších pirátských vysílaček včetně Johna Peela. Spuštění BBC Radio 1 v roce 1967 ale ani náhodou neuzavřelo historii pirátských stanic – vždy se našla hudba, kterou oficiální stanice nehrály, a mohly se jí tak ujmout podomácku vyrobené vysílačky. Od soulu či reggae v sedmdesátých letech až po taneční hudbu v letech devadesátých sloužily tyto stanice jako nezávislá alternativa k oficiální nabídce. Hudba se zde navíc stala zástupným faktorem v boji o společenskou akceptaci minorit.
K rituálu provozování stanic patří také instalování mikrovlnných vysílaček na střechy věžáků, střídání studií ze strachu z prozrazení a samozřejmě honičky s policií a úřady chránícími éter před „nelegálními živly“. Podobnými trably si prošlo i londýnské Rinse FM, které před šestnácti lety začalo vysílat jako stanice zaměřená na klubové styly jungle a drum‘n‘bass. Postupně se vypracovalo na pozici nejrespektovanější stanice londýnského rádiového podzemí a výrazně přispělo k popularitě nových klubových stylů, jako jsou dubstep nebo UK funky. V jeho studiu si své první minuty slávy prožily pozdější hvězdy britské hudby jako Dizee Rascal a Wiley. Tahanice s úřady ale provozovatele stanice unavily a před dvěma lety si zažádali o udělení oficiální licence. Jejich žádost provázela masivní mediální kampaň a petice, pod kterou se podepsaly i známé kulturní osobnosti. V polovině června se na webu stanice objevila strohá, ale všeříkající zpráva: „Rinse FM byla udělena FM licence.“
Reakce fanoušků stanice na internetových diskusních fórech na sebe nenechaly dlouho čekat. Nebyly ale jen nadšené, mnohé hlasy připomínaly, že Rinse FM s oficiální licencí vstupuje do zcela nového teritoria, v němž bezbřehou svobodu hrát si podle vlastní libosti nahradí nelítostný diktát trhu. Pamětníci si navíc vzpomněli na stanici Kiss FM, která v druhé polovině osmdesátých let pomáhala odstartovat rave kulturu. Po policejním zásahu v roce 1988 požádala o licenci, kterou dostala o dva roky později. Pak se etablovala jako největší stanice pro elektronickou taneční hudbu, ale postupně musela propouštět DJe, kteří s ní byli spojeni od pirátských začátků. Jejich příliš radikální hudba se nelíbila zadavatelům reklamy. „Když vysíláš nelegálně, nejsi vystavován žádným tlakům,“ postěžoval si na začátku tisíciletí dramaturg Kiss FM Simon Long. „Můžeš hrát, co chceš, pro menší cílovou skupinu, a proto vždy budou pirátská rádia inkubátorem nových talentů.“ Skončí Rinse FM stejně a zařadí se do šedi běžných komerčních stanic? To nejspíše ukáže až čas.
Autor je hudební publicista.