Přestože každá vlna zájmu o národní kinematografie po čase odeznívá, daří se té rumunské, která před pár lety oslnila světové festivaly, držet na výsluní také díky schopnosti proměny. Zájem o tamější snímky potvrdil jak festival v Cannes, tak ten karlovarský.
Rumunské filmy, které budí pozornost na předních filmových festivalech (viz například mimořádný snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Cristiana Mungia z roku 2007; A2 č. 42/2007), samozřejmě nepředstavují celistvý obraz tamní kinematografie. Trvalý zájem o ně přesto dokazuje, že k dobré pověsti nestačí být exotický či aktuálně angažovaný. Ač stále vychází z lokálních témat, směřuje rumunská kinematografie, přinejmenším ta „exportně festivalová“, k obecnější platnosti, a to vždy – což je nutné zdůraznit – se stylovou originalitou, jakkoliv nenápadně se to může projevovat. Letošní soutěžní sekce canneského festivalu Un Certain Regard uvedla hned dva rumunské filmy, ve vyznění značně odlišné, nicméně shodné nenápadností i příklonem k hledání odpovědí na obecnější otázky.
Aurora (2010) režiséra Cristiho Puia, který se proslavil dílem Smrt pana Lazareska (Moartea domnului Lazarescu, 2005), je civilně vyhlížející dílo, v němž nejde o to, odkud kam postavy míří a zda se tam dostanou. Atmosféra tříhodinového filmu je spíš neurčitá než jednoznačně zlověstná, přesto budí nesmírné napětí. Hrdina, čtyřicátník Viorel, má všechny atributy obyčejného člověka – ve svém konání není ani sebejistý, ani vyplašený, věci dělá s rozvahou, ne však bezchybně. A týká se to i několika vražd, které se odehrají stejně mimochodem jako úklid bytu či rozhovor o Červené karkulce. Puiu usiluje o demytizaci aktu vraždy.
Úterý po Vánocích (Marti, dupa dracoun, 2010) Radu Munteana má o poznání jasnější dějový rámec, jímž je obligátní milostný trojúhelník. Muntean, který zkoumal tragikomickou vážnost partnerských vztahů už v předcházejícím filmu Boogie (2008), se ukazuje nejen jako bystrý pozorovatel, ale i „herecký režisér“. Dlouhé dialogové scény však nenechává napospas expresivitě tří protagonistů, ale zdánlivě statické záběry naplňuje nenápadnou akcí. Ta odporuje pohodlnému inscenování konverzačních scén, zpravidla oživovaných pouze tím, že si postavy zapalují cigarety či zvedají telefony. Snímek s mimořádně pamětihodným závěrem, který stvrzuje ambivalentnost konání postav, by měl být uveden i v české distribuci; Aurora pak byla zařazena do soutěžní sekce karlovarského festivalu Na východ od Západu.
Zatímco témata obou filmů vyvazují rumunský film ze sítí místních specifik, která zde představují spíše tematickou základnu než kostru, míří tamní kinematografie dále do světa. Důkazem může být založení produkční společnosti Mandragora International, za níž stojí producent Aurory Bobby Paunescu a jejíž pařížskou spojkou se stal Ronald Chammah, jinak též manžel herečky Isabelle Huppertové. Jisté riziko pro rumunskou kinematografii oproti tomu představuje novela tamního kinematografického zákona, která proměňuje systém dotování filmů a proti níž se vedle předních filmařů postavilo na začátku letošního června i ministerstvo kultury.