Německá armáda se stala pevnou součástí demokratického systému SRN. „Občan v uniformě“, jak byl voják v éřa Konrada Adenaura nazýván, měl evokovat demilitarizaci a zařazení armády do normálního života společnosti. Nikoliv jako její určující součásti, nýbrž jako jejího mírumilovného ochránce. Jak říká německá ústava, německá armáda zde je výlučně pro obranu státu a k tomuto účelu si každoročně povolává tisíce branců (branná služba je v zemi našich sousedů stále povinností). Co ale dělat, když bezprostřední útok jako v době studené války již nehrozí a rekruti Bundeswehru bojují během vojny především s jedním nepřítelem – nudou? Ministr Guttenberg a s ním velká část německé veřejnosti si láme hlavu nad tím, jak s armádou v době „nesymetrického ohrožení“ a současně prázdných státních kas naložit. Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) ze 12. července 2010 předložil názory na věc mluvčí bavorské Křesťansko-sociální unie CSU pro bezpečnostní otázky Ernst-Reinhard Beck. CSU má pochopitelně v diskusi o armádě velkou váhu – především proto, že ministr obrany Guttenberg pochází z jejích řad. Beck poukázal na diskrepanci mezi takzvanou Bílou knihou německé armády z roku 2006 a současnými požadavky ohledně omezení počtu vojáků. Zatímco Bílá kniha odhaduje nezbytný počet na 250 tisíc, dnes už se bez skrupulí hovoří o nutnosti „pouhých 150 tisíc vojáků“. Beck je zastáncem konzervativní linie a proto chce zachovat brannou povinnost. Argumentuje tím, že nelze napnout síly pouze na akce typu „obrana svobody na Hindúkúši“ a posílat vojáky pouze tam, kde se něco děje. Mnohem více je třeba myslet na konflikty jako ten mezi Ruskem a Gruzií, který poukazuje na aktuální a geograficky relativně blízké nebezpečí, na něž je třeba být připraven.
Zrušení branné povinnosti by se podle Becka sice velmi rychle provedlo, ale v případě potřeby by jeho znovuzavedení trvalo dlouhé roky. Beck považuje udržení akceschopného Bundeswehru za investici do budoucnosti země a mezi akceschopnou armádu a brannou službu klade rovnítko. Argumenty, že si Německo tisíce lenošících branců, kteří by v případě boje byli zcela nepoužitelní, nemůže dovolit, odmítá s tím, že jedině díky jejich přítomnosti je možné udržet vnitřní bezpečnost. Ať už bude výsledek diskusí jakýkoliv – a vše vypadá spíše tak, že i Německo bude mít nakonec profesionální armádu –, bude jejich průběh velmi napínavý, neboť se budou týkat samé podstaty poválečného Německa.
Adolf Hitler se objevuje v německých médiích takřka denně a jako říšský kancléř je osobou „poměrně známou“. Třetí říše a také jí předcházející Výmarská republika jsou bez pochyby jedním z nejprobádanějších období moderních dějin. O to větší senzace přichází vždy, když se objeví nějaká nová archiválie či dokument, který může na toto období vrhnout nové světlo.
Jak zpravuje reportér magazínu Der Spiegel Jan Friedmann 12. července, bavorská policie zabavila 500 dokumentů ohledně výkonu trestu Adolfa Hitlera. Jedná se o podklady, které dokumentují jeho pobyt ve vězení v Landsbergu v roce 1924. Zajímavé je, že se policie a státní zastupitelství o dokumentech dozvěděly spíše náhodou. V jedné aukční síni v bavorském Fürthu je totiž jakási taxikářská firma skrze prostředníka nabídla ke dražbě a prodala za hezkých 27 tisíc euro neznámému zájemci. Provozovatel aukční síně ovšem ještě před prodejem informoval policii a ta velmi rychle nechala zařadit dokumenty do seznamu vzácných archiválií. Prodej je tudíž neplatný a prostředník je vyšetřován.
Otázkou zůstává, jak se dokumenty dostaly z vězení na norimberský bleší trh, odkud zase byly prodány dále oné taxikářské rodince. Tou klikatou cestou se na světlo světa dostaly velmi zajímavé postřehy, třeba jako třeba ten od ředitele věznice Otto Leybolda: „(Hitler) byl vždy rozumný, skromný a zdvořilý vůči všem, obzvláště vůči zaměstnancům věznice.“
Reportér Berliner Zeitung Andreas Förster přibližuje ve vydání z 12. července další detail studené války. Minulý týden byly uvolněny dokumenty východoněmecké tajné služby Stasi týkající se pokusu o ovlivnění, respektive očernění mnichovských olympijských her v roce 1972. Zatímco západoněmecký přípravný výbor hrál na přátelskou strunu a v rámci Brandtovy politiky chtěl „odmrazit“ vztah k východnímu bloku, objednala si Moskva, jak vyplývá z nově přístupných dokumentů, u Stasi kampaň proti tehdejším vlivným politikům SRN. Měly být „objeveny“ nové informace o jejich zapletení se s režimem Třetí říše. Moskva dokonce poslala jmenný seznam lidí o nichž měl východoněmecký bratr zjistit více. Šlo například o Hanse-Wernera Otta, tehdy náměstka ministra vnitra ve Šlesvicku-Holštýnsku, který byl v roce 1943 zodpovědný za deportace řady Ukrajinců na nucené práce do Říše, nebo profesora Borise Meissnera, poradce ministerstva zahraničí, jenž se svou paramilitární jednotkou SA prováděl tajné operace v Estonsku. Informace byly nashromážděny, z plánu ale nakonec sešlo. NDR se totiž zalekla, že by pak jejich západní soused zakázal defilé sportovců při zahájení olympijských her, při kterém se východoněmečtí soudruzi promenádovali pod vlastní vlajkou a zněla k tomu jejich socialistická hymna.