Pusť asociace svobodně na špacír

Pokoušený divák na konci sezóny

O tom, co mají postapokalyptický táborák, smích z pohybu, múza Alma Mahlerová a oběšení klauni společného s vodotryskem bílé velryby. A o jedné možnosti, jak vnímat současné divadlo.

Závěr divadelní sezóny svádí k rekapitulacím. Vracím se proto ke čtyřem inscenacím, které jsem viděla v květnu a červnu a jež se mi svým způsobem propojily. Nahlédnuty společně ukazují též pestrost divadla a tance co do pojímání prostoru i role diváka. V divákově hlavě se v těchto případech totiž nakonec všechno poskládá a s podporou jeho vlastních asociací a interpretací skutečně „uděje“.

 

Po apokalypse ve skladové hale

Co spojuje Bílou velrybu Hermana Melvilla (Moby-Dick or The Whale, 1851, česky například Družstevní práce 1933 v překladu Emanuela Vajtauera) s Cestou Cormaka McCarthyho (The Road, 2006, česky Argo 2008 v překladu Jiřího Hrubého)? V obou knihách jde o pouť člověka za něčím, nad čím nelze zvítězit. McCarthyho vyprávění začíná po apokalypse, kdy po zpustošené zemi bloudí zbytky přeživších. Melvillovo vyprávění apokalypsou – potopením lodi a smrtí posádky – končí. V obou případech ale přeci jen zbývá naděje; v Cestě po smrti otce pokračuje v putování syn, při útoku bílé velryby – Mobyho Dicka – jeden námořník nezemře. Logicky a zároveň paradoxně je to vypravěč, kterému je moře náhradou za kulku z revolveru. Bílá velrybaCesta jsou dvě zdánlivě nesourodé inspirační osy novinky divadelního souboru Handa Gote research & development nazvané Metal Music, uváděné pod mottem „waiting is the hardest part“ (čekání je to nejtěžší).

Pájení nesourodého v jediný kus patří k hlavním principům tvorby Handa Gote. Stejně jako v předposlední inscenaci Rain Dance (viz A2 č. 21/2009) nebo starších Houbách (2008) jsou diváci zváni do svébytného světa stvořeného vlastníma rukama. Kostýmy, rekvizity, scénografie… vznikající metodou „Do it Yourself“ jsou už poznávací značkou souboru. V Metal Music vystupující nejprve zmatou diváka prázdným jevištěm a pak ho pomalu naplňují. Prázdno, zaplňování i následné dění na scéně, trochu mrtvolné, absurdní jako postapokalyptické trampování u ohníčku, plné obsedantních akcí (mechanická soulož loutek, krkolomné zapalování vařiče při kterém div neuhoří ruce), vytváří klaustrofobickou atmosféru, která i diváka vtahuje do modu čekání. „Když nemáš vůbec nic, udělej z ničeho obřad a vdechni do něj život,“ píše McCarthy v Cestě. A to je báze chování postav, které se v Metal Music ocitají na jevišti. Je to i postoj, který zaujímá divák: ritualizovaně se dívá a poslouchá (je to víc než jen konvence), snaží se přijít na smysl toho, co se děje. Asociace tu hrají zásadnější roli než cokoliv, co by mohlo složit nějaký lineární příběh. Interpretace je osamělá individuální práce; zároveň se však předpokládá, že publikum je tlupou zasvěcenců.

 

Pokoušený divák na konci sezóny

Náhodou jen pár dní po pražské premiéře Metal Music přivezl festival Tanec Praha do Hudebního divadla Karlín Les Ballets C de la B s představením Out of Context – for Pina choreografa Alaina Platela. I Platel v úvodu využívá napětí, které v publiku vzbuzuje prázdné jeviště. Trvá to vlastně až nesnesitelně dlouho, než se na scénu začnou trousit tanečnice a tanečníci. Přicházejí po různu z hlediště, někteří se zvednou ze sedadel mezi diváky. Pomalu jdou, pomalu se na jevišti svlékají… čekání je to nejtěžší!

A pak v divadle plném zlata a sametu předvedou úžasnou poctu lidskému tělu a tanci; poctu životu – napsala bych, kdyby to neznělo tak pateticky. Protože patetický Platel rozhodně není, naopak, je obyčejný v posvátném slova smyslu, jeho tanečnice a tanečníci si dělají legraci sami ze sebe i z tance ztuhlého ve vyprázděný akademismum. Jsou vzdálení apokalyptickým vizím, dekadenci i jakékoliv ornamentální teatrálnosti.

Ukazují, jak je možné pracovat s tělem, které šponují až k výrazu postižení. Dle školení a individuálního naturelu střídají taneční styly a svá těla ohledávají mikrofonem jako originální hudební nástroje. Když pak na závěr oslovují diváka, myslí to vážně: „Zvedněte pravou ruku,“ žádá tanečník publikum a ruce se zvedají. „Kdo si se mnou zatančí?“ – ptá se dál a ruce rychle zmizí v klínech, na jeviště si netroufne nikdo. Je to škoda, protože to rozhodně nebyla řečnická otázka.

 

Úřad plný kolážistů

Rakouský režisér Paulus Manker chce konvenci „jeden hraje, druhý se dívá“ porušit. Diváka vnímá jako filmovou kameru, která mění vzdálenost a úhel pohledu, i jako účastníka děje. Polydrama současného izraelského dramatika a režiséra Joshuy Sobola Alma (1996) věnované Almě Mahlerové inscenuje v různých zemích v rozličných budovách – ve Vídni zatím naposledy v prázdném bývalém poštovním a telegrafním úřadu. Kombinuje tak inscenaci dramatu s principy site-specific. Jednotlivá dějiště zabydluje fundusem a paralelně je rozehrává scénami ze života Almy. Divák, který při každém představení vidí vždy jen část inscenace, se pohybuje mezi dějišti a jako kolážista si útržky skládá do jediného obrazu.

Ačkoliv se divadelníci snaží rozleptat konvenční podobu diváka jako toho, kdo sedí tiše na místě a nepohnutě sleduje dění na jevišti, snaží se ho aktivizovat a zatáhnout do děje, chování publika při Almě napovídá, že je to konvence zarytá velmi hluboko. I když Manker výslovně diváky nabádá, aby se pohybovali po scéně, nebáli se přiblížit a pozorovat detaily, většina jich způsobně sedí a dívá se. Naštěstí ale musejí procházet znovu zabydleným domem, stávají se hosty Mahlerova pohřebního průvodu i pohřební hostiny v sále nasvíceném a voňavém svíčkami, kde poslouchají hudebníky a kde ženy mohou volně koketovat s muži – a jejich chování se mění.

Po hostině a po dobrém víně režisér vpustí diváky/hosty do rozlehlého sálu bílého špitálu, který sám o sobě působí jako uhrančivý obraz. O to víc, oč pevněji si ho v hlavě propojíme s Melvillovým pajánem na bílou, která v sobě podle něj snoubí krásu s děsem a v níž se tají „cosi prchavého, co vyvolává v duši více hrůzy než rudost, která nás leká v krvi“. Také detail zakrvácené látky namočené ve vodě v umyvadle ostatně do svého špitálního obrazu Manker „přimaloval“.

Přítomní jsou prostě chycení dávno před tím, než celý večer vyvrcholí dekadentní scénou šíleného Oskara Kokoschky (v podání režiséra), jež si z rakve vybalí svou Almu jako loutku – manekýna v životní velikosti – a než mu jeho služka místo ní nabídne své živé nahé tělo.

 

Smrt v šapitó

Kdo na festivalu Divadelní Flora v Olomouci čekal, že Adéla Laštovková Stodolová a Skutři (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) uvedou premiéru Joke Killers se suverenitou vlastní ostříleným inscenátorům, byl zřejmě zklamaný. Sonda do duše klauna je totiž plná rozpaků, skic, nejistoty, nečitelnosti, klaunský humor tu vyznívá spíš jako grimasa, škleb a není úplně jasné, zda je to opravdu jednoznačný autorský záměr. Vzhledem k tomu, že první, co diváci vidí po příchodu do šapitó, jsou oběšenci, není se ale na druhou stranu čemu divit. Inscenaci lze chápat jako zoufalý pokus přichýlit se znovu k životu těsně před tím, než tomu s hlavou v oprátce někdo podtrhne stoličku. Čas se zastavil (na otázku „kolik je hodin?“ zaznívá z publika opakovaná odpověď „půl desáté“) a ztracenci na scéně ještě – na oko – mají šanci něco udělat: nasadit si klaunský nos, zamuzicírovat si, zazpívat, vstoupit do mezilidské interakce, rozbalit si dárky, libovat si ve vlastním sobectví… Při čekání na smrt jsou chaotičtí, nedivme se, vždyť už víme, že je to „to nejtěžší“ ze všeho. Z otázky na čas pak dělají obřad, který má strukturovat zmrazenou chvíli, neboli opět: „Když nemáš vůbec nic, udělej z ničeho obřad a vdechni do něj život.“

Osobně pochybuji, že Joke Killers mají opravdu být tak vážní, jak nakonec vyznívají. Pochybuji i o tom, že vážná má být Metal Music. Přesto jsem se moc nenasmála, snad premiérové publikum nesdílelo s tvůrci smysl pro humor. Vyplývá to také z nejednoznačnosti dění na scéně, z asociativního vnímání. Zároveň to samotného diváka mnohem více zapojuje do tvorby a právě proces tvorbu povyšuje nad ono proklaté „co tím chtěl básník říct“. Stačí něco cítit, intelektuálně se angažovat a netoužit po návodech k použití. Protože v divadle a tanci se zrcadlí stávající neuchopitelná realita i to, co za ni jen považujeme. Je naštěstí pouze na nás, co budeme s Melvillem považovat za tajemství, zázrak nebo pověru: „Tvrdili, že Moby Dick je nejen všudypřítomný, ale také nesmrtelný (poněvadž nesmrtelnost jest jen všudypřítomnost v čase) a že i tehdy, když se celé háje kopí zabodnou do jeho boků, odpluje nezraněn. Kdyby opravdu měl jednou chrlit hustou krev, takový pohled by byl jen strašidelným přeludem. Vždyť mnoho set mil odtud, ve vodách krví nezkalených, by opět bylo vidět jeho čistý vodotrysk.“

Handa Gote research & development: Metal Music. Premiéra 18. a 19. 6. 2010 ve Studiu [email protected] Praha.

Alain Platel: Out of Context – for Pina. Uvedeno 29. 6. 2010 na festivalu Tanec Praha.

Joshua Sobol / Paulus Manker: Alma. Repríza u příležitosti 150. výročí narození Gustava Mahlera 7. 7. 2010 v bývalém poštovním a telegrafním úřadu ve Vídni, Rakousko.

SKUTR & Adéla Laštovková Stodolová: Joke Killers. Premiéra 11. 5. 2010 na festivalu Divadelní Flora Olomouc.