Chystané úspory nové vlády vzbuzují mnohé otázky, zvláště, když si vzpomeneme, kdo stojí v čele ministerstva financí.
Jak píše ve svém komentáři na straně tři Filip Pospíšil, nová vláda slibuje ve svém programu především rozpočtové škrty. Představa o tom, že k ozdravení ekonomiky vede především zaškrcení státních peněz, je však v současnosti oblíbenou mantrou většiny ekonomů v evropských zemích. Jaké však může mít šetření dopady? A má ministr financí Miloslav Kalousek vůbec představu o tom, jak ekonomika funguje? Jako ministr financí v Topolánkově vládě zklamal.
V letech, kdy hospodářství docela slušně rostlo, předkládal Kalousek pravidelně schodkové rozpočty. Chtěl jimi patrně udržet stoupající růst, a tím i svou popularitu. V roce 2009, kdy bylo zřejmé, že krize se kvůli globalizované ekonomice nezadržitelně šíří celým světem, dokonce předložil rozpočet, v němž počítal s růstem našeho hrubého domácího produktu pět procent. Tvrdil, že krize se nám vyhne. Rekordní dvousetmiliardový schodek rozpočtu v roce 2010 ukázal, jak moc situaci podcenil, a těžko se staronový minsitr může vymlouvat na to, že nechtěl způsobit paniku. Teď se tváří jako nesmlouvavý hospodář, který by předchozí chyby rád napravil. O tom, že je sám jejich strůjcem, se už ale raději taktně mlčí i mezi mediálními ekonomy.
Pravicový popolismus
Současná vládní situace zřetelně ukázala, že populismus není jen levicový, ale že existuje i ten pravicový. Svého času jej zdárně využíval i Václav Klaus se svým utahováním opasků. Teď pomohl do vlády TOP 09 i Věcem veřejným. Ozdravit ekonomiku v době krize je bezesporu potřeba, neuvážené škrtání však může vést ke krizi ještě větší. Plánuje se seškrtání sociálních dávek, zmrazení důchodů a k tomu zvýšení daně z přidané hodnoty na potraviny a léky. Na platy těch nejbohatších (má se za to, že jsou nejschopnější, už se ale příliš nezkoumá, jak ke svému majetku přišli) se přitom nesmí sáhnout, protože to zrovna není v kurzu. Ekonomické a důchodové reformy tak zaplatí zejména nižší, ale také střední vrstva a důchodovou reformu rovnou současní důchodci. Je přitom zřejmé, že růst ekonomiky připravovaná opatření dále zpomalí, a tak se bude muset zase škrtat…
Přitom pro národní hospodářství není zas tak důležitá hrstka milionářů jako spíš střední a nižší třída. Milionáři zde své peníze příliš neutrácejí a pořizují si luxusní zboží, které se nevyrábí v České republice, stát má z jejich příjmů nejmenší profit. Do státního rozpočtu se z jejich peněz vrátí minimum, přestože jim stát zajistil takové prostředí, v němž mohli zbohatnout. Naopak z peněz, které stát přerozdělí těm chudším, profitují všichni. Domácí výrobci, pěstitelé, obchodníci. Všichni platí státu daně a sociální odvody. Pro stát je samozřejmě nejvýhodnější zvednout sazbu daně z přidané hodnoty, protože to je příjem jistý a může se prezentovat jako spravedlivý, protože tuto daň platí všichni bez výjimky. Zatímco ti bohatší si však zdražení potravin o pár korun nemusejí ani všimnout, ti s menšími příjmy ho rozhodně pocítí. Zdražení léků pak postihne především důchodce, kteří jich potřebují nejvíc.
K tomu je třeba připojit další dopady. Snížení koupěschopnosti obyvatelstva sníží příjmy producentů a ti budou muset propouštět. Propouštění slibuje i stát. Výsledkem bude stoupající počet nezaměstnaných, kteří spotřebují více peněz ze sociálních dávek (jakkoliv budou tyto dávky nižší). Výdajová část rozpočtu se tím prohloubí a příjmová sníží.
Důchodci reformě
Do toho nás čeká reforma důchodů. Návrhy Bezděkovy komise vrhají celý důchodový systém do doby před zavedením důchodů – lidé si budou muset na důchod šetřit sami. Důchodců bude stále více, těch, kdo jim na důchody platí, méně. Řešením je posouvání věku odchodu do důchodu tak, že za padesát až sto let by důchodového věku dosáhla jen elita – třeba ti, co se dožijí dejme tomu devadesáti let. Můžou to však vyřešit soukromé důchodové fondy? Ty jsou až příliš závislé na politické situaci. Po událostech 20. století, kdy měnová reforma v padesátých letech připravila o našetřené úspory většinu obyvatel, ukázaly, že mají smysl pouze v případě, že se v 21. století nic výrazně měnit nebude. Kdo to ale může zaručit? V jejich neprospěch svědčí i vynalézavost nejrůznějších podvodníčků, kteří už dokázali, většinou beztrestně, vytunelovat kdeco. Kde je záruka, že nevytunelují i soukromé důchodové fondy? Reformní kroky nastolené nastupující vládou se tak ukazují být spíše cestou zpět: je to snůška rozhodnutí, jejichž efekt se příliš nepromýšlí. Hlavně, že se bude škrtat!