Tato úvaha nepojednává o mohutnícím festivalu technokultury Loveparade, jehož letošní ročník v německém Duisburgu skončil smrtí jednadvaceti lidí, ale o společenské atmosféře, ve které se konala. Autor se pokouší o systematičtější zamyšlení nad mentálním, sociálním a politickým kontextem události.
Dějiny Loveparade začaly v roce 1989 dvěma mobilními hudebními soundsystémy a sto padesáti tanečníky. Oficiálně se jednalo o politickou demonstraci proti válkám, za spravedlivé rozdělování potravin a potěšení z techna. Kolik upřímnosti bylo v onom „ohromujícím“ politickém poselství, ví jen Bůh a organizátoři. Faktem zůstává, že statut politické demonstrace chránil organizátory před povinností postarat se o odklizení obřích hor odpadků a napravit škody, které v příštích letech rozmnožení „poslové lásky“ (v roce 1995 se jich do Berlína sjelo na pět set tisíc, o čtyři roky později jich už bylo jeden a půl milionu) po sobě zanechali. Tento statut si Loveparade (LP) udržela až do roku 2001. Od veselé „demonstrace za mír“ 1989 ke „komerčnímu pařáku“ 2010 se smrtelným koncem.
Fuck parade
Loveparade není jedinou formou veřejného projevu takzvané technoscény. Za její pravou dědičku se považuje Fuck parade, která se v Německu od LP odtrhla v letech 1995––97 – na protest proti komercializaci a ztráty politického obsahu, jak uvedli její organizátoři. Ačkoliv si Fuck parade zachovala určitou formu autenticity tím, že se brání komerci a tematizuje zejména výprodej veřejného prostoru ve městech, zůstává její podstata, excesivní zábava coby způsob protestu, stejná.
Podobnou formu „politických poselství“ najdeme kupříkladu i u Hedonistické internacionály. V jejích stanovách, pod oficiálním heslem „Do what you want“ (Dělej, co chceš), najdeme – volně podle Epikura – „supermarket“ těchto „programových bodů“: smyslný požitek, veselí, přátelství, spravedlnost, toleranci, volnou sexualitu, svobodu, trvalou udržitelnost, mír, volný přístup k informacím, kosmopolitismus, svět bez hranic a diskriminací. Název se stal programem, zásadní problém ovšem spočívá v tom, že většina z jinak blíže nedefinovaných hesel je již dávno verbální součástí ideologického mainstreamu doby a „důkazem“ jeho politické korektnosti.
Rebelie mladé generace na Západě proti vládnoucímu establishmentu vypadala v minulosti poněkud jinak než v Česku. „Reformy“ měly tehdy zcela jiný význam než dnes. Neznamenaly návrat do 19. století, ale naopak „více demokracie“ (Willy Brandt) a občanské participace. „Revoluční“ formace jako TOP a „véčka“ neexistovaly, „idoly“ mladých rebelů nebyli „reformisté“ typu Schwarzenberga, Kalouska, Parkanové nebo Vondry, ale pestrá paleta osobností od Che Guevary, Patrice Lumumby a Martina Luthera Kinga po Roberta Kennedyho, Willyho Brandta nebo Olofa Palmeho. Inu, časy se mění a ne vždy směrem dopředu. Ať tak či onak – protest mladých v sobě od počátku nesl dvě základní složky, které bychom pro naši potřebu mohli pojmenovat primárně „esoterickou“ a primárně „politickou“.
Společným jmenovatelem byl odmítavý postoj k primátu peněz, k jejich vedoucí úloze ve společnosti a ke všemu ostatnímu, co podle nich takto determinovanou společnost utvářelo a udržovalo při životě (autorita, konvence, tradice, klasická forma rodiny, tradiční způsob práce). Jednotlivé proudy podle jejich buď „esoterického“ anebo „politického“ zaměření hledaly a nacházely různé odpovědi, z nichž odvozovaly z velké části rozdílné recepty na překonání onoho stavu. Poměr mezi oběma proudy se odlišoval od země k zemi, podle kulturní tradice, národní mentality a konkrétní politické situace. Obecně by se dalo říct, že v anglosaském prostředí s puritánskou tradicí a velkými sociálními bariérami byl protest proti sociálním konvencím silnější než v „katolických“ zemích, ve kterých tradiční normy nebyly tak silně pociťovány jako konzervační prostředek panující společenské hierarchie, ale spíše jako přirozená součást každodeního života. Specifická atmosféra panovala v tehdejší SRN, kde mladá generace navíc bojovala s tabuizovanou minulostí svých rodičů a prarodičů a snažila se tak zvednout poklop nad nacistickou minulostí země, který na ni bezprostředně po roce 1945 položily jak vítězné mocnosti, tak Adenauerova éra. Tyto směry se nějakou dobu vzájemně doplňovaly, od jistého okamžiku ovšem začal první „rozmělňovat“ druhý a posléze působily protichůdně.
Obrat v „poměru sil“ nastal v sedmdesátých letech, kdy se „esoterikové“ začali depolitizovat. Spirituální nárok na smyslové vnímání světa včetně konzumu omamných látek (hašiš, marihuana a LSD), nárok intenzivního prožití spolu s „vizí“ nové, svobodné společnosti oproštěné od ekonomických tlaků a násilí („Make love, not war“) začaly ustupovat do pozadí, na jejich místo nastoupila vulgární varianta „svobody“ v podobě „Sex, Drugs and Rock’n’Roll“. Smyslem již nebylo protestovat, ale šokovat a konzumní průmysl zavětřil svoji šanci. Poznatek, že se na tomto druhu rebelie dá velmi slušně vydělat, dokonal své.
Od občana ke konzumentovi
Komerce spolu s postupnou ztrátou schopnosti diferencovat se stala nejúčinnější, nejefektivnější zbraní kapitalismu v pacifikaci všech protestních proudů. Každé subkulturní politické či sociální hnutí s výjimkou skinheadů se podařilo pacifikovat směsicí represe a komerce, přičemž se mamon ukázal jako účinnější zbraň než policejní pendreky. V okamžiku, kdy Andy Warhol zařadil Che Guevaru po boku Marilyn Monroe do kolekce barevných ikon popu, bylo rozhodnuto. Tak jako mnich Jorge v Ecově románu Jméno růže věděl, že smrtelným nepřítelem církevní autority není ďábel, ale legrace (subtilní psychologie na konci středověku), tak vládnoucí elita naopak pochopila, jak zábavu instrumentalizovat. Nejúčinnější zbraní proti revoltující mládeži tedy není represe, ale její depolitizace postupnou „převýchovou“ v hedonistického konzumenta. A to nejen vzhledem k materiálním statkům nebo smyslovým požitkům, ale i k politické realitě, která je v průběhu devadesátých let rovna „zboží“. Nikoliv kritické myšlení, ale konzum se stal rozhodující metodou v postoji k životu, v přístupu k realitě kolem nás. Ztráta schopnosti diferencovat znamená ztrátu kritického myšlení.
Byli hippies výrazem pocitu vnitřní svobody, která se v konečném důsledku musela dostat do konfliktu s veškerými platnými společenskými normami západní civilizace, tedy nejen politickými, ale i kulturněsociálními? Anebo se jednalo o sklouznutí na pohodlnou, zábavnou cestu mládežnické rebelie, a tedy o zárodek degenerace politického protestu? Jednalo se pravděpodobně o směsici obojího, o souhru mnoha sociálních, politických a kulturních faktorů. V každém případě sahají kořeny dnešních „průvodů lásky“ a dalších, ať již kvazi nebo pseudopolitických masových podniků na bázi organizované zábavy do „léta lásky“ starého dobrého Woodstocku. Narůstající dominance kapitálu nebyla umožněna výhradně úpadkem evropské politické reprezentace od konce osmdesátých let, ale i změnou paradigmat v přístupu mládeže ke společnosti. Happening se vydával za politiku, politika se stala happeningem – jeden ze subtilních příspěvků „antiasketického“ křídla západních osmašedesátníků k postupnému odpolitizování západní civilizace. A nic tento proces nedokázalo tak plasticky vystihnout jako reklamní kousek jedné německé banky. Ten ukázal nejprve záběry Martina L. Kinga z šedesátých let, protesty proti válce ve Vietnamu, Woodstock, masové demonstrace v německém Brockdorfu z poloviny osmdesátých let, pád berlínské zdi a nakonec Loveparade. Film byl zakončen výzvou ke spoření a větou „Každá generace má své ideály“.
Ideologie zábavy
Obavu, že ideálem nastupující generace bude především zábava, vyjádřil již v roce 1985 americký mediální teoretik Neil Postman ve své bezesporu pionýrské knize Ubavit se k smrti (Amusing Ourselves to Death, 1985, česky 1999 v překladu Ireny Reifové). Podle něj znamená zrození televize kvalitativní společenský zlom, počátek ideologie zábavy. Zábava, respektive touha po ní samozřejmě existovala již dříve, rozdíl vidí Postman především v tom, že nyní metodologicky ovládla všechny oblasti života, osobního i společenského, všechny mezilidské vztahy. Každé téma se prezentuje ve formě zábavy, která neapeluje na rozum, ale na emoce, což má za následek pokles nároku na diváka. Politika se mění ve varieté, důležitý není obsah myšlenek, ale vzhled a image kandidáta. Její aktéři přecházejí na reklamní styl komunikace s občanem. Autor knihy ovšem nezůstává pouze u politiky, ale věnuje se mimo jiné i oblasti vzdělávání. Tak například učitel musí žáky bavit, aby vůbec získal a následně udržel jejich pozornost.
Postman analyzuje americkou společnost z počátku osmdesátých let, nicméně od té doby „pokročil“ mediální svět nejen v USA, ale i v Evropě. Samozřejmě je možné diskutovat o tom, zda za tento stav může skutečně především televize, anebo zda „pouze“ reagovala na určitý trend, ze kterého potom díky své totální prezenci ve společnosti udělala její vůdčí princip. Vzhledem k postupující amerikanizaci Evropy bylo jen otázkou času, kdy se poměry z USA (včetně soukromých televizních stanic) přenesou na starý kontinent. Jedním z prvních důsledků nastupujícího kultu zábavy, se kterým se setkali příchozí do SRN v osmdesátých letech, byl výrok „Und viel Spaß!“ (A hodně zábavy! – nebo volně přeloženo: A hezkou zábavu!), se kterým se loučili rodiče i nerodiče s dětmi jdoucími do školy. Věta samozřejmě nevyjadřovala ideál Jana Amose Komenského, ale naprosto nereflektovanou novou, „moderní“ společenskou ideologii, která veškeré lidské konání podřizuje imperativu zábavy. Tento zvyk v nemalé míře zdomácněl i ve světě dospělých.
Generace devadesátých let není vedena k aktivnímu občanství, ale k pasivnímu konzumu. Občana nahradil konzument, masové „eventy“ a „happeningy“ jsou dnes společenskou platformou, na které se střetávají depolitizovaná mládež a nepolitická politika. Události jako tragický konec Loveparade v Duisburgu 2010 již nejsou mementem společnosti, ale platformou exhibicionistického oportunismu politiků i církevních hodnostářů. Odkazy na osobní zodpovědnost účastníků při excesivním podniku jako LP dnes nespadají do rubriky „political correctness“. Buď padnou za oběť sebecenzuře, anebo vyvolají zlobné reakce společenského mainstreamu včetně vládnoucí elity. Důvod, proč je vůči těmto happeningům právě ona tak „tolerantní“ a plná pochopení, je evidentní: lépe jeden a půl milionu mladých na LP než třeba jen polovina z nich v ulicích při protestech proti poplatkům za studium. Účast politiků na podnicích typu Loveparade nebo Big Brother (viz následující kapitolu), stylizace katolických i evangelických církevních dnů, ba dokonce volby posledního papeže do podoby masové zábavy, narůstající příliv osobností ze showbusinessu do politiky a naopak instrumentalizace sportu, zejména kopané, „politikou“, to všechno jsou znaky zglajchšaltované společnosti, ve které zábava nahradila přemýšlení a konzum politickou angažovanost.
Relax, come to us!
Mládež přestala kolektivně bránit svou budoucnost, před níž utíká do iluzorního světa zábavy a konzumu. Všeobecné apely jako mír, ochrana životního prostředí, svoboda a tolerance přestaly být výsledkem kritického pohledu na společenskou realitu a ztratily hloubku i ostrost. A nejen to. Staly se součástí nové společenské konvence, která de facto převzala kvazikonzervativní funkci těch společenských norem, proti kterým dříve údajně bojovala. Mladí lidé již nesměřují energii do politické sféry, ale do světa zábavy. Zápas o občanskou participaci se proměnil v boj o právo na párty. Řečeno konkrétně: občana Francouzské revoluce nahradil konzument a akcionář, centrální projekt americké Deklarace nezávislosti „Life, Liberty and Pursuit of happiness“ (Život, Svoboda a Snaha o štěstí / Hledání štěstí) dostal veselejší podobu, a sice hledání zábavy.
Moderní „happeningy“ a „eventy“ jsou ideálním prostředím, v němž ekonomickopolitická elita „pašuje“ politická rozhodnutí kolem jásajících, depolitizovaných mas. Během fotbalového mistrovství v roce 2006 v Německu prohnala spolková vláda další asociální „reformy“ parlamentem, o čtyři roky později, během světového šampionátu v Jižní Africe, schválila takzvanou zdravotní reformu. V povyku kolem Loveparade v Duisburgu zapadl návrh spolkového ministra průmyslu Brüderleho zrušit státní garanci důchodů.
Vraťme se k reklamě výše jmenovaného finančního institutu velebícího generace a jejich ideály. Její cynická pravdivost spočívá v tom, že naprosto přesně dokumentovala postupnou proměnu životních paradigmat mladé, přesněji řečeno mladých poválečných generací od intenzivního občanství k excesivní zábavě, od asketické revolučnosti šedesátých let ke konzumnímu hedonismu let devadesátých. Zároveň došlo k jakési „inflaci“ a komercializaci pojmů jako láska, svoboda a mír, které je „dehumanizovaly“, a tím pádem zbavily jejich emancipačního náboje. Nic nesymbolizuje tento vývoj jako posun významu pojmu „Big Brother“ z kulturněpolitického (Orwellův román) do voyeuristickokonzumního kontextu stejnojmené mediální zvrácenosti, která „dokumentuje“ intimní i neintimní život mladých exhibicionistů uzavřených ve studijních kukaních. Příznačný je i posun v akceptaci výše jmenovaného. Zatímco start první série vyprovokoval ostré negativní reakce takřka celé společnosti včetně politiků, dnes se tato zhovadilost stala plně etablovanou součástí evropské mediální „kultury“. Cynicky řečeno – cíle bylo dosaženo: „Velkého bratra“ si dnešní mládež nespojuje s protitotalitním mementem, ale s televizní zábavou.
A jak to vypadá s českou mládeží? Na demonstraci za legalizaci „trávy“ se prý sešlo na 24 tisíc účastníků; uvidíme, kolik jich bude, až studenti začnou platit za studium. Co ale když jejich prioritou již nebude obrana všeobecně dostupného vzdělání, ale legální konzum „marjánky“? Na otázku konkrétně odpoví až historie, jedno je ale již dnes jisté. Generace, kterou kult zábavy a konzumu svede k vypovězení smlouvy společenské solidarity, si dříve nebo později zatančí svůj vlastní danse macabre. I ta „zlatá“ mládež TOPu.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.