David Mitchell, jemuž je věnováno téma tohoto čísla, ve své povídce vykresluje zdánlivě všední žánrový obrázek: krize středního věku, nefungující manželství, rozvodové řízení a krysa uvízlá za krbem.
Moje žena připoutala Freddyho do sedačky, zabouchla dvířka a obrátila se ke mně. „V deset mám schůzku s Patrickem Beemanem. Abychom probrali, co je třeba udělat.“ Nejspíš jsem přikývnul. Freddy čekal, že mu na rozloučenou předvedu Lidožravou zombii, jeho oblíbené číslo, ale po Lornině oznámení jsem to nedokázal. Dodala ještě něco, co jsem sice slyšel, ale nevnímal, nastoupila a odjela. Freddy se za mnou ohlížel do zadního okénka: tvářil se tak nechápavě a zmateně, že jsem se zmohl na chabý úsměv a aspoň jsem mu zamával. Konečně ke mně dolehla Lornina poslední slova: „Příliš mnoho vět začínáš slovem ,já‘.“ Zůstal jsem stát na příjezdové cestě a myslel na sérii vzájemných záštiplných provokací, které vedly k tomuto bodu nenávratu, dokud obloha nezačala chrlit teplý déšť, stále prudší a hustší. Nahoře v pracovně na mě čekaly seznamy – seznamy seznamů – Ježíši, takovýho papírování! Nedokázal bych tomu teď čelit, a tak jsem raději přeběhl kolem boční stěny domu přes zahradu do kůlny. Posadil jsem se na poloprázdný kbelík voděodolné barvy a přečkal ten zběsilý slejvák. Nikdy bych neudělal žádnou hloupost, jak se tomu říká – copak bych mohl takhle poznamenat Freddyho? –, ale myšlenka na deset balení Nurofenu Express, zastrčených vzadu v nočním stolku, byla útěšná.
Když Freddyho strašák do zelí začal na slunci okapávat a osychat, vyhrabal jsem zahradnickou lopatku a dvě pracovní rukavice, každou z jiného páru, a zaútočil jsem na výhonky křídlatky japonské, kopřivy a šťovík, které zamořily zeleninový záhon. Ten jsem založil loni během bankovní krize, kdy to vypadalo, že doba supermarketová spěje k zániku. Kdo teď bude jíst všechny ty cukety, brambory a cibule? Naše zadní zahrada je dlouhá, úzká a vyspěle předměstská a úplně na konci roste měděný buk. Lorna tvrdí, že není přirozené, aby byly stromy takhle tmavé, ale útěšné šumění a mihotání nahnědle fialových listů mi vždycky pomáhá srovnat si věci v hlavě. Freddy by si moc přál domek na stromě a já už dlouho plánuju, že mu ho na měděném buku postavím. Nic složitého – jenom takový vor v koruně, jaký jsme si s Davidem Ockeridgem vyrobili v sadu jeho táty v Black Swan Green, když jsme byli malí. Představil jsem si, jak Fredovi říkám, že dárek má schovaný na buku, a pak se dívám, jak utíká do zahrady, najde provazový žebřík a vyšplhá do lepšího, listím zahaleného světa. Když jsem si představil, že nějaký jiný muž staví Freddymu domek na obyčejném zeleném buku, vzteky jsem prohodil lopatku okýnkem kůlny. Dovnitř se za ní vysypaly skleněné střepy jako žraločí zuby. Chvilku jsem stál bez hnutí a pak jsem zařval: „Ty – kreténe – jeden – zatracená!“ Teď si budu muset vymyslet další chatrnou výmluvu. Freddy jim asi pořád věří, ale Lorna si pomyslí: To určitě. Měl bych si dávat větší pozor. Propiska Patricka Beemana se v tuhle chvíli nejspíš vznáší nad jeho poznámkovým blokem: „Jak se pasivněagresivní sklony vašeho manžela projevují, paní Briarová?“ A ona na to: „Od nynějška budu raději používat své původní příjmení.“
Jakmile jsem dopravil plevel na kompost, začal jsem přihrnovat ke kořenům keřů hnojivo, které podle nápisu na obalu obsahovalo krev, ryby a kosti. Patrick Beeman se teď nejspíš s Lornou propracovává jednotlivými body seznamu: podání žádosti, svěření do péče, peníze, dům, penzijní pojištění, ostatní, standardní poplatky. Moje matka se zhroutí: naše Potíže jsme s Lornou drželi dost pod pokličkou. „Čí to byl nápad?“ zeptá se, což doopravdy znamená: „Čí je to vina?“ Lorna nikoho nemá, tím jsem si jistý – na to, aby mohla být zamilovaná, je moc nešťastná – a já se musím tolik ohánět, abych udržel svoji takzvanou poradenskou činnost aspoň trochu v chodu, že mi nějaký mimomanželský sex, kromě té varianty z YouTube, ani nepřišel na mysl. Ačkoli problémy s penězi našemu manželství samozřejmě nijak nepomohly. „Až budeš dospělý a táta,“ sdělil jsem Freddyho strašákovi, „a budeš muset požádat manželku, aby vložila na společný účet pět tisíc liber ze svého bonusu, protože jinak autoservis odmítne tvoji platbu kartou, tak všechny vtípky o vydržovaných mužích budou znít otřepaně a klíčovým slovem se stane ,vasektomie‘…“
V zahradě jsem úplně ztratil pojem o čase, protože když jsem se probral, Lorna na mě volala z verandy. Počasí připomínalo vlhké páteční poledne, protože taky bylo vlhké páteční poledne. Výjev na verandě však působil divně, jako půlka jednoho z těch obrázků, kde má člověk najít pět rozdílů. Za prvé, Lorna na mě volala jménem, naléhavě a opakovaně: od doby, kdy začaly Potíže, se naučila formulovat věty, v nichž jsem neexistoval. Za druhé, dívala se přímo na mě, ačkoli jindy oslovuje celou místnost nebo vzduch v mém okolí. Za třetí: dala si záležet na tom, aby oznámila svůj návrat, přestože obvykle to nechává na klapnutí dveří, pískání konvice a žbluňkání nádržky na toaletě. Za čtvrté – a to se mou otřáslo nejvíc – madam JáVydržímÚplněVšechno se tvářila vyděšeně a zoufale. V tu chvíli se ze mě vyřítila modlitbička určená Bohu s tváří ředitele školy, který vyplul odněkud z mého dětství v anglikánské církvi: „Prosím, prosím, prosím, hlavně ať se nic nestalo Fredovi.“
„Nicku, za krbem uvízla krysa!“
Jako rozumný muž, kterým jsem býval v minulém životě, jsem řekl: „Cože?“
Opakovala: „Za krbem uvízla krysa.“
Zapomněl jsem poděkovat Bohu, že Freddyho ušetřil.
Předpokládala, že jsem ji neslyšel. „Za krbem uvízla krysa.“
Houby krysa, nanejvýš myš, pomyslel jsem si, a nejspíš ani to ne.
Pokud jde o myši, je Lorna dost hysterická, a to i v případě, že si je jenom představuje.
Zeptal jsem se: „Myslíš v krbu? Za tou skleněnou deskou?“
Odsekla: „Ne, myslím za krbem, jako za nííííím.“
Poslední slabiku protáhla s výrazným australským přízvukem, jen aby mě namíchla.
„A na to jsi přišla jak?“
„No, především ji slyším.“
Ďábel mě ponoukl, abych se zeptal: „Proč nezavoláš Patricku Beemanovi?“
V poslední době se učíme hodně o pohrdání, Lorna a já.
„Fajn,“ řekla po chvilce. „Fajn, moc ti děkuju.“
Najednou jsem si uvědomil, že mířím přes zahradu k domu.
Když jsem procházel kolem ní, zeptala se: „Co se stalo s oknem u kůlny?“
„Uvnitř se sesypaly nějaký krámy a prorazila ho rukojeť sekačky.“
S Lornou jsme si dům rozdělili na její a moje zóny, něčím na způsob berlínské zdi. Freddy prochází kontrolními stanovišti, a vůbec je nevnímá, ale obývák leží hluboko na Lornině území; už týdny jsem tam nevstoupil. Když jsme přiklekli k ochrannému sklu před krbem, něco uvnitř – a ano, skutečně za krbem – nás vycítilo. Neviditelné drápky vyběhly po sešikmené litinové desce a zase sklouzly dolů. Musel jsem připustit – ačkoli nahlas jsem to neřekl –, že takhle hlasitě a důrazně by nedokázala škrábat žádná myš.
Když jsme dům koupili, v době, kdy nenarozený Freddy ještě vypadal jako kešu oříšek a byl zhruba stejně velký, zakrývala krb lepenka a hnědá lepicí páska. Okouzlila nás představa horkých kaštanů opékaných na otevřeném ohni, takže jsme ho odbednili a vzápětí jsme zjistili, že komín funguje jako dokonalý aerodynamický kanál, který vysává z domu veškeré teplo. Estonský projektant navrhl zasadit do stávajícího krbu komorová kamna se skleněnými dvířky a upevnit je obložením z falešného mramoru. Souhlasili jsme, jenže když kamna dorazila, sahala jen do poloviny hloubky krbu. Mezi zadní částí kamen a cihlami vzadu tak vznikla mezera, ale projektant nás suše a věcně ujistil: Když se něco dostane dovnitř, tak se to dostane taky ven.
Očividně až na krysy.
Lorna nahlas zauvažovala, jestli by to nemohl být pták.
„Těžko, ledaže by uměl odšroubovat kryt z komína.“
„Takže krysa.“ Celá zpocená se na mě pronikavě podívala. „Jak jsem říkala.“
„Zajímalo by mě, jak dlouho tam už asi trčí.“
„Fred se včera díval na dývko. To tam ještě nic nebylo.“
Takže čtyřiadvacet hodin, pomyslel jsem si.
Zeptala se: „Neměli bychom někomu zavolat?“
„Spolku pro ochranu zvířat? Ti by přijeli kvůli zlatýmu orlovi nebo mořský vydře, ale představ si tohle: ,Díky bohu, že jste to zvedli. Za krbem nám uvízla krysa – pošlete Tým pro záchranu hlodavců, než bude pozdě!‘“
„Já myslela deratizéry.“ Baziliščím hlasem dodala: „Nicku.“
„Jedna pitomá krysa se dá těžko považovat za zamoření hlodavci.“
„Nemohl bys rozebrat obložení a… prostě jí uvolnit cestu?“
Krysa to zaslechla a odpálila salvu hlasitého šramotu.
„Jenže to bych se nejdřív musel prořezat tím silikonovým tmelem.“
Promluvil jsem jako mizerný imitátor vyšetřovatele kriminální policie.
Lorna řekla: „Taky bychom ji mohli nechat být a doufat, že si cestu ven najde sama…“
„To není řešení. Budou jí ubývat síly.“
Krysa šplhala a smekala se, šplhala a smekala se.
Lorna polkla. „Fred z toho dostane noční můry. Pamatuješ si přece, co se stalo, když jsi ho tenkrát nechal koukat na Doktora Who.“
Jako by mi na to dovolila zapomenout. „Mně spíš dělá starosti ten smrad. Jestli ti Patrick Beeman doporučil dům prodat, tohle tě bude stát pěkných pár táců z ceny.“
„Co kdybychom se věnovali každýmu hnusnýmu problému zvlášť?“
„Taky bychom samozřejmě mohli v krbu zatopit a… tak nějak… ji uvařit.“
Okamžitě mě zamrzelo, že jsem to řekl, a radši jsem začal nehtem na palci zkoušet tmel mezi přední stěnou krbových kamen a kamenným obložením.
Lorna prohodila: „Annette přivede Freda domů ve dvě.“
Hodiny na římse – svatební dar – ukazovaly 12.35.
„Budu ta kamna muset nějak vyndat. Zajedu do železářství, než jim začne polední pauza: potřebuju nářadí. Mimochodem, doufám, že ti nevadí, že všechny tyhle věty v podstatě začínají slovem ,já‘?“
Ulice s obchody je od našeho domu jen asi čtvrthodinu pěší chůze kolem kolejí a pak přes park s bahnitým jezírkem, ale protože mě tlačil čas, vzal jsem si auto. Ve zprávách v rádiu mluvili o rozvedeném otci z Bristolu, kterému bránili vídat jeho malé synky. Přeskočilo mu, postřílel celou rodinu a nakonec otočil zbraň proti sobě. Rozhodně neříkám, že je to omluvitelné, chraň Bůh, ani že bych chtěl nebo svedl umlátit svou brzy již bývalou manželku, natož malého Freda spícího v postýlce, a potom zapít 120 tabletek Nurofenu Express lahví Kilmagoonu. Ne. Říkám jenom, že díky našim Potížím dokážu pochopit, proč to ten chlápek z Bristolu udělal. To je všechno.
Zatímco jsem čekal, až se přes přechod přešourá nějaká babka, přepadl mě jeden z mých tourettovských okamžiků. Není to opravdový Tourettův syndrom – jenom záchvěv náhle připomenutého zahanbení –, ale přiměl mě uhodit se sevřenými pěstmi do spánků a zakvílet falzetem jako zpěvák Bee Gees: „Je mi to táááák líto!“ Vzápětí jsem se málem propadl studem, protože stará paní mě slyšela: zastavila se a podívala se na mě jako na totálního magora. Na dalších semaforech jsem měl další tourettovský okamžik (ohledně toho předchozího) a zařval jsem: „Ke všem čertům s tebou, Nicholasi Briare!“ Jaké blaho, jaké vysvobození by teď představovala kulka do hlavy. Ne že bych to někdy dokázal udělat.
A samozřejmě železářství 1-Stop je místo, kde bych umřel šťastný. Zdejší pach mě dokáže uklidnit lépe než jakákoli z Lorniných aromaterapeutických sraček, které nakupuje po třiceti librách za lahvičku: mastný kovový odér strojního oleje; pižmová vůně výrobků pro domácí zvířata; štiplavé aroma čerstvě vytaveného čínského plastu. Řady a sloupce mosazných i ocelových šroubků a skobiček, odstupňovaných podle síly a délky, představují vizuální sedativum. Na celém širém světě není nic tak zničené a rozbité, hlásají vystavené nástroje, abychom to nedokázaly obrousit a stlouct zase dohromady. Názvy odstínů nátěrových barev jsou balzám pro duši: „Soumrak na Santorini“, „První rajské jablíčko“ nebo „Modrá laguna“. Chlapské kamarádství tesařů a elektrikářů, kteří si tu kupovali materiál na odpolední melouchy a vtipkovali s Robbem a Jonesterem za pultem, mě hřálo u srdce. Jasně že mě by si s ostříleným profíkem nikdo nespletl, ale dokud držím jazyk za zuby, kdo dokáže poznat, že nejsem zručný amatér? Vybral jsem si tři druhy nožů, velkou tubu Silico-4-Pro, aplikační píst, široké ploché dláto, jedny takové složitější kleště na šrouby a pryskyřicí napuštěné pracovní rukavice v barvě jater. Zaplatil jsem, naskládal si nákup do krabice, a když jsem z 1-Stop odcházel, ještě jsem se naposledy ohlédl přes rameno, a právě proto jsem si nevšiml meteoru s Blackberry v ruce, který se proti mně řítil po chodníku, dokud nebylo pozdě.
Patrick Beeman si nejdřív zkontroloval, že jeho telefon neutrpěl nějaké škrábnutí, než se obrátil k muži na chodníku. Když mě poznal, zasmál se s odzbrojující upřímností. „Jak se vám tam líbí?“ Natáhl svalnatou paži, aby mi pomohl vstát, a moje zrádná ruka uposlechla. „Žádný trvalý následky?“
Lorna mě opouští, pomyslel jsem si, a mám rozdrcenou kostrč.
Oprášil jsem se. „Nikdy mi nebylo líp. A co vy, vede se vám dobře?“
„Ále, nemůžu si stěžovat. Ne, nemůžu si stěžovat.“
„Doufám, že vaše schůzka s mou… s Lornou byla konstruktivní.“
Patrick Beeman soucitně zabručel. „Je mi líto, jak to dopadlo, ale co. Člověk uzavře kapitolu a jde dál. A když už o tom mluvíme, Nicku – můžu vám říkat Nicku, že ano? – měl byste si obstarat právního zástupce, pronto.“ Sledoval, jak sbírám rozsypaný nákup. „Dal jste se na kutilství?“
„Za krbem nám uvízla krysa.“
Nasadil zmatený výraz, jako by chtěl říct: Tohle nějak neštymuje. „Za krbem? Ne v krbu?“
„Špatně se to vysvětluje. Máme tam takový ten systém, jak něco zastrčíte dovnitř a pak to zazdíte.“
„A vy si vážně myslíte, že je dobrý nápad, abyste to rozebíral sám?“
„Buď to udělám, nebo nám bude v obýváku smrdět chcíplá krysa.“
„Ale co.“ Patrick Beeman pokrčil rameny. „Heleďte, já jsem vyrostl na ostrově Man. Takže dejte na moji radu a vezměte si ochranný kryt na obličej. Zkuste se vžít do toho vyhladovělýho lapenýho krysáka: co uvidí jako první, když jeho temnou vězeňskou celu zaplaví slunce? Šťavnatý oční bulvy a chlupatý nozdry: večeře. Vzpomeňte si na Americký psycho. No co. Až si vyberete právníka, tak ať mi pronto zavolá, abychom s tím pohnuli. Asi budete chtít změnit i poslední vůle, ne? Radši bych se nechal vláčet po žhavým uhlí, než bych řekl křivý slovo o někom z kolegů, ale ta McWhinneyová, co má kancelář nad drogerií, je Pollyana na koksu a panu Timothymu Finnovi a spol. bych nesvěřil ani sešívačku, natož abych jim dal přístup ke svýmu jedinýmu synovi. Tak zatím ahojky.“
Lorna krájela rajčata a bazalku – nikdy nejíme společně –, ale dostavila se do obýváku, abych ji nemohl obvinit, že se chová, jako by to nebyl její problém. „Jak tu krysu dostaneme zpoza krbu, je jedna věc,“ upozornil jsem ji, když jsem začal vybalovat krabici s nástroji, „ale ještě musíme vymyslet, jak ji vystrnadit z domu.“
Lorna navrhla: „Mohli bychom jí postavit cestičku přímo k hlavním dveřím.“
Zamumlal jsem: „Jasně, jasně.“
Dva srolované koberce z haly vytvořily dálnici o jednom pruhu až k hlavním dveřím. Lorna z pohovky a křesel vybudovala jakýsi kaňon směřující od krbu do vstupní chodby. Vzpomněl jsem si, jak jsme ten dům kdysi zařizovali, s vřelou, veselou, těhotnou Lornou.
Otevřel jsem dokořán okno, co nejvíc to šlo.
Lorna se zeptala: „A tohle má napomoct čemu?“
Pravdivá odpověď by zněla: „Abych získal deset vteřin k dobru předtím, než se do mě zahryzne krysa.“ Odpověděl jsem: „Dospělá černá krysa dokáže doskočit skoro do výšky člověka. Je šance, že uvidí to okno a prostě se k němu vrhne.“ Klasický blábol Nicka Briara: Lorna na mě v tomhle ohledu působí jako projímadlo – ty sračky se ze mě prostě valí.
Ostří prořízlo tmel. Lorna přihlížela z druhé strany pokoje a v ruce svírala tenisovou raketu v pozici přemožitelky upírů s dřevěným kolíkem. Když krysa zaslechla nůž, začala se zběsile zmítat. Zhruba v té době mi došlo, že moje počínání je naprosto nesmyslné: tmel totiž nebyl žádné lepidlo, ale prostě jen těsnění sloužící k tomu, aby do místnosti nepronikal kouř. Kamna jsou uvnitř nejspíš nožičkami přišroubovaná k podlaze a s obložením nehnu, jestli nechci vyrvat celý krb. Protože jsem ještě nesebral odvahu, abych tohle Lorně přiznal, pižlal jsem dál, dokud jsem se nedostal k prostředku horního okraje. Na vyvýšeném přehybu byla vytlačená slova: „PRO VYKLOPENÍ ZVEDNĚTE A ZATLAČTE.“
Pokračoval jsem v práci s nožem, dokud jsem se nedostal na druhý konec.
„Fajn. To by mělo stačit.“
Nasadil jsem si pracovní brýle, zvedl jsem přehyb a zatlačil.
Lorna se zeptala: „On je tam otvírací mechanismus?“
Šlo to ztuha, ale nakonec se pružinová západka vycvakla.
Krysa zareagovala chladnokrevným ratatatata.
„Ovšem,“ ujistil jsem manželku. „Ale nejdřív jsem musel uvolnit ten silikonový tmel.“ Nasadil jsem si ochranné rukavice. „Dobrá… rád jsem tě poznal, Lorno.“ Zatáhl jsem. Krabicovitá část kamínek se naklonila dopředu, takže nad horním okrajem vznikla asi deset centimetrů široká škvíra. Dál to vyklopit nešlo.
Tep mi v zápěstích bušil rychle a škubavě, jako bych na nich měl gumičky.
Opatrné zaškrábání, ale drápky se už nesmekaly zpět, protože stoupání teď bylo mírnější.
Ucouvnul jsem a popadl druhou tenisovou raketu.
Z otvoru se napůl vynořila hnědá tlapa, velká jako psí.
Ježíííšmarjájosef, pomyslel jsem si, ta musí být obrovská…
Tlapa se vysunula vpřed, přitahovaná světlem. Měla jeden ostrý dráp, špičatý jako ptačí zobák – protože to byl ptačí zobák.
Na horním okraji kamen se objevil zmatený střízlík.
Chvilku se možná pokoušel pochopit tu místnost a odhalit, co je na ní špatně.
Ale pak se rozletěl přímo k oknu…
… kde se omráčí o sklo a zláme si vaz.
Jenže on se otevřeným oknem vrhl ven, do odpoledního světla…
do křižujícího, dopravním provozem otupělého, listy zahaleného odpoledne.
Když jsem se podíval své ženě do tváře, zatoužil jsem, aby se zastavil čas.
Z anglického originálu The massive rat (The Guardian, 2009) přeložila Petra Diestlerová.