Nezapomenutelná formulace „Jsem totiž trochu – tento – perversní!“ z druhé ze 100 anekdot (Nejlepších z nejlepších) vybraných Ali Gátorem nenechává na pochybách, kde leží skutečný vrchol nechtěného veselí. Zatímco se však podivujeme nemotorné odvaze, s níž se možná nepříliš vtipný, ale jistě umírněný pisatel odhodlal pobavit svého čtenáře náznakem smyšlené úchylky, skutečná perverze se zračí v podivuhodně krutém důmyslu, s jakým maloměstský duch navrací zkonstruované situaci nevinnost za cenu bezúčelné, zcela neskutečné, nicméně přísně rozvržené racionality. Podobně jako v křížovkách, jejichž tajenka je legendou kresleného vtipu, který nemusí nikoho pobavit, také v této malé knížečce protektorátního veselí uspořádané neznámým autorem zaznívá zenový aspekt oddechu z dlouhé chvíle.
Jako obvykle začala tahle chvilková známost o půlnoci nedaleko minutového hotýlku. I rozpředla se konversace:
Bohyně lásky: „Fešáku, šel se mnou!“
Fešák jde.
Svůdnice: „A co mi dá?“
Fešák (už na pochodu, ledabyle): „Dávám vždy pět set kaček!“
Svůdnice (nechce ani věřit svým uším, téměř nadšeně, ale přece s nedůvěrou): „Opravdu?“
Kdo mlčí – souhlasí.
Už ve dveřích do hotelového pokoje.
Ona: „A dáš mi skutečně pět stováků?“
Kavalír: „Dám! – Ale…“
Ona visí pohledem na jeho ústech.
On: „Jsem totiž trochu – tento – perversní!“
Ona: „A co děláváš?“
On: „Holku obyčejně biju.“
Ona uvažuje, že pět set korun je moc peněz, za ně konečně snesl by člověk i menší výprask. Proto se rozhoduje k poslední otázce:
„A moc biješ?“
„Ani moc, ani málo! Zkrátka vždy tak dlouho, až mi vrátí těch pět set korun, které holkám obyčejně dávám!“