Dvě podzimní názorové otočky

Hnacím motorem (alespoň větší části) populární hudby bylo vždy vymezení – jednotlivé žánry a styly nenaplňovalo ani tak to, k čemu se jejich vyznavači hlásili, ale především to, co vehementně odmítali. Rock’n’roll vyrostl z touhy poslat do pekel naleštěný swing a sterilní zpěváky s pompézními orchestry, punk čerpal svoji nakompresovanou energii ze zásadního odmítání art rocku a patetických dinosauřích kapel. Koncept odmítání fungoval tak zásadním způsobem, že jedinou cestou pro další generaci hudebníků, kteří toužili rebelovat proti svým předchůdcům, bylo jej úplně zavrhnout a na jeho zbytcích postavit přístup naprosto odlišný. Množství hudby, s příchodem blogů a p2p sítí zpřístupněné během několika sekund, naučilo posluchače toleranci.

V záplavě zdrojů a vjemů se stalo legitimním naprosto vše; jedním z nejfunkčnějších způsobů tvorby bylo najednou třeba i odkrývání osobních guilty pleasures – vědomé přihlášení k hudbě, za jejíž zbožňování by se normální člověk měl spíš stydět. Současná generace hudebníků (ale i posluchačů, protože tyto role čím dál víc splývají) se vůči svým předchůdcům vymezuje tím, že se nevymezuje vůči ničemu.

Altar Eagle

Skvělým příkladem této tendence je Američan Brad Rose, superstar divného folku, analogového noisu a křiklavých psychedelických experimentů. Renomé, jež mu vydobylo album The North Sea, se kterým vládne na obskurní kazetové scéně, mu vyneslo titul jedné z nejrespektovanějších postav americké okrajové hudby. O to překvapivěji pak působí projekt Altar Eagle, jejž dal dohromady se svou manželkou Eden Hemming-Roseovou a jenž, po vydání limitované debutové EP, právě poslal rotovat do světa první dlouhou desku Mechanical Gardens (vyšla na kultovním britském labelu Type Records).

Brad Rose a jeho žena se na tomto albu poněkud překvapivě vyznávají z lásky k dream popu, vyvolávají vzpomínky na ostrovní kytarovou scénu přelomu osmdesátých a devadesátých let, na synth-pop i cold wave. Proměnu (i když nejspíš dočasnou) z nekompromisního hlukaře v producenta vybroušených popových pokladů lemují zklidněné skladby s náladou jako od Slowdive; jindy je zase táhnou zaprášené elektronické beaty. Mechanical Gardens by šlo zařadit mezi druhou vlnu shoegaze, která už několik let otřásá současnou indie scénou, Altar Eagle si ale udržují odstup a dokážou ze známých ingrediencí vyrobit svébytnou desku. Je to současné album se vším, co k tomu patří – recyklované, obdivně se otáčející do historie, přesto jiné. Rekonstrukce dream popu, ideální deska k nastupujícímu podzimu, chtělo by se říct, zároveň ale dýka do zad všem zapřisáhlým scénařům, kteří vstávají a usínají u hlukových experimentů a svou image stavějí na zásadním odmítání čehokoli melodického. Jak potom reagovat, když jeden z jejich největších šamanů naoko odmítne všechno alternativní, malé a obskurní a jen tak mimochodem vytvoří jedno z nejlepších popových alb roku? Běžný posluchač tohle naštěstí řešit nemusí.

How To Dress Well

Tom Krell, který vystupuje pod názvem How To Dress Well a v těchto týdnech vydává své debutové album s všeříkajícím názvem Love Remains, ušel podobnou hudební cestu jako Brad Rose, byť o něco kratší. Tento Američan žijící v Německu studuje filosofii a jeho pracovní náplní jsou momentálně překlady postkantovských filosofických spisů. První hudební kroky udělal směrem do bahnité drone music a vydával stejné tracky, jakých se na síti povalují stovky a tisíce – experiment podle šablony.

Svůj přístup ale změnil se založením sólového projektu How To Dress Well, v němž dává průchod své největší lásce – komerčnímu devadesátkovému r’n’b. Jde tedy přesně o hudbu, jakou by si žádný současný hipster a hudební nerd nedovolil označit za svoji oblíbenou. Když dojde v rozhovorech právě na r’n’b, dokáže Tom Krell bránit svůj zamilovaný žánr skoro militantním způsobem a neustále přesvědčovat, že pro něj tato hudba rozhodně není žádný vtip. Přestože inspirace zmíněným stylem je na jeho debutové desce Love Remains jasně rozpoznatelná, rozhodně Krell nevyprodukoval nic, co by se dalo pouštět na MTV. Čitelné melodické linky a klasický rytmus totiž skrývá v obalu nedokonalého zvuku, svůj hlas rozpouští v reverbech a nechává celý koloběh vlastních skladeb zacyklený ve snivých otáčkách.

Kromě oprašování mezi indie mládeží nepopulárního stylu splňuje Tom Krell i další podmínku, která jej řadí mezi opravdu současné umělce – skladby začal vyvěšovat na svůj blog ještě předtím, než jej vůbec napadlo, že mu vyjdou na desce. Existují sice názory, které už teď řadí stahování z blogů mezi archaické způsoby získávání hudby, je ale nesporné, že to pořád funguje jako poměrně zaručená cesta k zajímavým zážitkům. Pokud se navíc na stranu hudebníka přidá Pitchfork a jiná názorotvorná média, dochází k situaci, ve které se ocitl projekt How To Dress Well – totiž že je populární ještě dřív, než vůbec vyjede na své první turné.

Právě Tom Krell si ale popularitu zaslouží (kromě toho, že mu stejně nevydrží dlouho) – kombinací r’n’b s lo-fi zamlženým dream popem, ambientem a pokrouceným folkem totiž dokázal stvořit položánr, který jej zatím řadí mezi nejslibnější nováčky tohoto roku. Není to typ projektu, který by začal chrlit další podobné desky – vlastně je docela pravděpodobné, že už ani žádnou další desku nevydá. Stejně jako Altar Eagle ale dokázal předvést názorovou otočku s efektním výsledkem, rehabilitoval žánr, který je pro většinu lidí neposlouchatelný, a navíc, opět podobně jako Altar Eagle, dokázal vytvořit album, které se skvěle hodí k přicházejícímu podzimu. Letos zatím samá trefa.

Autor je hudební publicista.