Na konci srpna zemřel ve věku šestačtyřiceti let Satoši Kon, jedna z nejvýraznějších osobností japonské kreslené animace posledních let.
„Kdybych snad někdy natočil hraný film, byl by pro diváky příliš rychlý a nikdo by nechápal, co se v něm děje,“ odpověděl Satoši Kon na otázku, proč se rozhodl věnovat animovanému filmu. „Animace má tu výhodu, že v ní k divákům promlouvá jen to, co bylo původně zamýšleno.“ Jeho snímky uhranou vizuálními orgiemi, stejně dobře ale fungují jako psychologická dramata. Kon rád při práci s animací využíval jazyk hraného filmu a realistickou kresbu, jež mu ale sloužily hlavně jako východisko k výletům do fantastického a často i děsivého světa snů a podvědomí.
Halucinační experiment
Stejně jako většina tvůrců stylu anime začal i Kon jako autor manga komiksů. Na začátku devadesátých let ho jako svého asistenta zaměstnal režisér Kacuhiro Ótomo, který svým kyperpunkovým snímkem Akira (1988) otevřel na konci osmdesátých let novou éru anime průmyslu. Po rychlovýrobě levných seriálů a mezinárodních koprodukcí se v devadesátých letech japonská animační studia začala pouštět do odvážnějších projektů, díky nimž se anime stalo celosvětově uznávaným fenoménem.
V Ótomově povídkovém filmu Memories
(přesněji v povídce Magnetická růže) v roce 1995 Kon scenáristicky debutoval. Jeho režijní prvotina Perfect Blue z roku 1997 spadá do dobového trendu anime, jež využívají neobvyklé vyprávěcí postupy. Příběh popové zpěvačky, která se pokouší prorazit ve světě filmu a přitom upadá do spirály psychologického teroru, je adaptací stejnojmenného románu
významného japonského autora scifi žánru Jasutaky Cucuiho, který napsal i scénář. Ten měl být původně zpracován jako hraný film, Kon ale příběhu vtiskl svou animací a také novou, výrazně přepracovanou verzí scénáře podobu halucinačního experimentu, v němž hrdinka postupně přestává rozlišovat mezi svým skutečným životem a natáčeným filmem.
Motiv skutečnosti, neodbytně se prolínající s fikcí, využil Kon i ve svém druhém snímku Sennen džojú (Herečka tisíciletí, 2001), který sleduje životní příběh herecké hvězdy na pozadí jejích rolí. Je to důstojná pocta ženským hrdinkám v japonské kinematografii, mnohem zásadnější je ale rovina psychologické meditace nad silou vzpomínek, jež se mění v obsedantní představy přetvářející realitu. V roce 2001 zahájil mezinárodní úspěch oscarového trháku Hajao Mijazakiho Cesta do fantazie (Sen to Čihiro no kamikakuši) krátkou éru, v níž se s vidinou průniku na světové trhy pustila japonská studia do velkonákladových produkcí. Žádný z výpravných anime jako Steamboy (2004, Ótomo) či Zámek v oblacích (Hauru no ugoku širo, 2004, Mijazaki) se ale výraznějšího ohlasu v zahraničí nedočkal. Platilo to i pro třetí Konův film Tokijští kmotři (Tokyo Godfathers, 2003). Jedná se přitom o jeho divácky nejpřístupnější film. Alegorie o třech bezdomovcích, kteří hledají rodiče novorozence nalezeného v hromadě odpadků, je svéráznou variací na vánoční klasiku Život je krásný (It‘s a Wonderful Life, 1946) Franka Capry, dýchá magickou atmosférou Gilliamova Krále rybáře (The Fisher King, 1991) a je zároveň převyprávěním westernu Johna Forda 3 Godfathers (3 kmotři, 1948). Ačkoliv se to v něm jen hemží vánočními zázraky, je to zároveň nejcivilnější z Konových filmů.
Snový terorismus
Zároveň s nástupem experimentálnějších filmových anime v devadesátých letech se stejný trend uplatnil i v animovaných televizních seriálech. Z tohoto ranku je i Konův třináctidílný autorský počin Mósó dairinin (Paranoia Agent, 2004). Odráží se v něm klaustrofobie tokijské megapole, ve filmu terorizované náctiletým výtržníkem s baseballovou pálkou.
Jeho následující, vizuálně opulentní snímek Paprika (2006), natočený opět podle románu Jasutaky Cucuiho, sleduje příběh vědců, kteří vyrobí přístroj umožňující lidem sdílet sny. Jak se ale ukáže, fantastický vynález vlastně nereguluje sny, ale lidské podvědomí, a může proto ve svých uživatelích generovat umělou realitu i za bdělého stavu. Když společnou snovou realitu účastníků experimentu ovládne neznámý terorista a začne se skrze ní probourávat do vědomí lidí, vydá se psychiatrička Megumi, respektive její virtuální alter ego Paprika na záchranu světa, jak ho známe.
Paprika byla uvedená i v hlavní soutěži na festivalu v Benátkách a je dovršením Konovy volné filmové trilogie zabývající se charakteristikami lidské mysli. Konovy hrdinky balancují na hraně reality a svých představ o tom, jak je vidí svět. Jejich dvojí vědomí utkané z utkvělých sebeiluzivních fantazií je postupně vede k šílenství, v němž se sny mění v noční můry. V ještě obecnějším čtení lze Konovy filmy sledovat jako analýzu role filmového diváka, který se rád nechává klamat zdánlivou realitou ze stříbrného plátna. Film, televize, internet, stejně jako vzpomínky či sny jsou pro Kona různé zástupné vrstvy reality, v nichž se může realizovat naše podvědomí. „Zajímá mě zobrazení těchto nonlineárních vrstev lidského myšlení,“ prohlásil Kon v jednom rozhovoru.
Dalším příspěvkem k režisérovým výletům do nevědomých krajin mysli měl být nový snímek Jume miru kikai (Mašina na sny), na němž Kon začal pracovat vloni. „Bude to jako road movie pro roboty,“ prohlásil o připravovaném díle. „Na povrchu to bude dobrodružné fantasy zaměřené na menší diváky, ale zároveň si v něm své najdou i lidé, kteří viděli naše předchozí filmy.“ Mašina na sny byla ve fázi storyboardu, když v květnu letošního roku vyřkli lékaři Konovi krutou diagnózu – rakovina slinivky a maximálně půl roku života. Nemoc postupovala nečekaně rychle a režisérův život ukončila už v závěru srpna. „Ó saki ni“ zní v japonštině poslední slovo Konova dopisu na rozloučenou, zveřejněného na jeho webové stránce. Frázi, která se používá například při předčasném odchodu ze zaměstnání, lze do češtiny přeložit jako: „Musím vás opustit. Promiňte, že odcházím dříve než vy.“
Autor je hudební publicista.