Českými kiny putuje nový film Nikity Michalkova Unaveni sluncem 2: Odpor, který se stal nejkontroverznější událostí ruské kinematografie letošního roku. Dílo stvrzuje nesoudnost svého režiséra, jenž se postavil do pozice samozvaného spasitele ruského filmu.
Nové pokračování ruského oscarového snímku Unaveni sluncem (Utomnljonnyje solncem, 1994) Nikity Michalkova kritiky jednoznačně zavrhly jako velikášský a nechtěně směšný kýč. Režisér navíc sklízí kritiku coby prorežimní tvůrce, který svými autoritativními kroky v pozici předsedy Svazu filmařů dusí kreativitu v současné ruské kinematografii. Nesoudnost nového Michalkovova opusu může vést k narážkám na stav autorova duševního zdraví a jeho uměleckou způsobilost. Určitější smysl jí ale dává pohled na vývoj této problematické osobnosti na pozadí proměn ruské společnosti a ideových úloh ruské kinematografie.
Nezávadná receptura
Michalkovův debut Svůj mezi cizími, cizí mezi svými (Svoj sredi čužich, čužoj sredi svojich, 1974) o skupině rudoarmějců stmelených prožitkem občanské války, mezi něž se vkrade podezření zrady, se ve stylu lyrických dramat šedesátých let zabývá etickými aspekty lidské existence vně závislosti na politickém systému. Pokud nepočítáme, že si Michalkov ke spolupráci přizval z hlediska tehdejší garnitury problémové umělce (někdejšího Andreje Rubleva, herce Anatolije Solonicyna a scenáristu prvních Germanových filmů Eduarda Volodarského), sám o cenzuru nikdy zvlášť neklopýtal. Bylo to zejména proto, že už v debutovém snímku odhalil recepturu politicky nezávadné a divácky oblíbené tvorby, jež mu zajistila všestranný úspěch. Navíc byl v době svých režisérských začátků již zkušeným a velmi populárním hercem, za což vděčil především roli podmanivě prostého mladíka Kolji, veselého, upřímného a morálně zoceleného jedince z komedie Georgije Daněliji Chodím po Moskvě (Ja šagaju po Moskve, 1964), s jehož obrazem se až donedávna hleděl v očích veřejnosti identifikovat.
Po deseti letech režisérské činnosti se Michalkovovi kromě zaslouženého zahraničního úspěchu dostalo i vysokého domácího uznání v podobě titulu národní umělec. Autorův rukopis, vyznačující se smyslem pro detail kongeniálně dolaďující atmosféru, citem pro osobnost a osobitost postav a jejich zarámování do přesvědčivě zpřítomněného (ne nutně historicky autentického) prostředí, byl lehce rozpoznatelný v adaptacích literárních děl (Nedokončená skladba – Neokončennaja piesa dľa mechaničeskogo pianino, 1976; Oblomov – Něskoľko dněj iz žizni I. I. Oblomova, 1979) i ve filmech zpracovávajících aktuální materiál (Pět večerů – Pjať večerov, 1978; Příbuzenstvo – Rodnja, 1981).
Michalkovův dobromyslný, jemně satirický pohled na útrapy hrdinů byl na hony vzdálený sociální kritice a politické angažovanosti. Ty se do autorovy tvorby vloudily až s perestrojkou a dozrály především v posledních dvou opusech Dvanáct (12, 2007) a Unaveni sluncem 2 (Utomnljonnyje solncem 2, 2010). Projevovaly se nicméně už v dokumentu Anna. Od šesti do osmnácti (Anna. Ot šesti do vosemnadcati, 1993), v němž Michalkov ilustruje dospívání své nejstarší dcery na pozadí rozkladu kdysi mocného sovětského impéria. V sugestivním komentáři režisér konstatuje absolutní rozpad jednotící ideje a ztrátu lidské důstojnosti a národní hrdosti. Vyslovuje také příčinu mravní a duchovní zkázy rodné země, jíž je v jeho očích zhoubná bezbožnost. Odtud se zřejmě datuje počátek Michalkovovy spasitelské koncepce spočívající ve filmové remytologizaci velkých dějin (Unaveni sluncem 2; televizní dokumenty o bílé emigraci od roku 1995) a příslibu světlé budoucnosti pod vedením osvíceného vládce (Dvanáct), která se v jeho tvorbě naléhavě zhmotňuje hlavně v novém tisíciletí.
Režisér s majákem
Příklon k tradici a nostalgie po dobách carského Ruska procházejí napříč celou Michalkovovou tvorbou a pravděpodobně souvisí s autorovým neproletářským původem a pocitem výlučnosti, který režiséra nikdy neopouští (o čemž svědčí mimo jiné i letošní zářijová aféra ohledně oprávněnosti mít na svém voze signalizační maják, na niž Michalkov reagoval slovy „tak to vždy bylo a bude“). Kořeny obou tvůrcových rodičů totiž sahají hluboko do minulosti a často se pnuly na výsluní přízně toho kterého panovníka. Ostatně schopnost pozoruhodné politické adaptability zosobňoval i režisérův otec, autor slov stalinské, poststalinské i putinovské hymny, a o nic hůř si nevede ani Nikita, jehož filmové premiéry se z obyčejných kin dávno přesunuly do kremelských sálů.
Schopnost pohotové orientace prokázal Michalkov už za přestavby, která s sebou přinesla možnost filmového podnikání. V roce 1987 založil TriTe, jednu z prvních produkčních společností, pod jejímž patronátem dodnes tvoří, a za italské peníze natočil Čechovem inspirovanou melodramatickou komedii Oči černé (Oči čornyje) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli. Tento film zapadá do dosavadní režisérovy filmografie stran vedení herců, duchaplných replik i okouzlujících drobností dokreslujících charakter postav, vykazuje však jeden navýsost důležitý posun: Michalkov mění optiku a adresáta svých filmů. „Ruskost“ dřívější tvorby spočívající v hlubokém porozumění mentalitě rodné země se proměňuje v klišovitou „neuchopitelnost ruské duše“ nazíranou z pohledu západního diváka, později obzvláště kýčovitě ztvárněnou v Lazebníku sibiřském (Sibirskij cirulnik, 1998).
Zachránce a vládce
Devadesátá léta odhalila další vášeň etablovaného režiséra: sběratelství funkcí v orgánech určujících podobu a existenci ruského filmu. Totalitární praktiky získávání a udržování vlastní moci nepředstavují náhlý zlom v Michalkovově osobnosti. Pravděpodobně souvisí s přesvědčením o vyvolenosti pro záchranu postavení a poslání ruského filmu, klíčící v něm od dob perestrojky, kterou mimochodem sdílel i jeho otec na poli literatury. Nárůst kritiky samoděržavného filmového vládce kulminovala v loňském roce pokusem o převrat ve Svazu filmařů. Michalkov ovšem svůj post v duši drásajícím projevu, nápadně připomínajícím dogmatické vystupování žalobců při stalinských procesech, obhájil. Účet za celý spektákl, tedy deset milionů rublů, jež padly na hotely a diety filmařů dovezených ze všech koutů rozlehlého Ruska, kteří po letech zapomnění opět dostali příležitost okusit pocit vlastní důležitosti, zaplatil už tak zadlužený Svaz.
Poté, co vítěz se „zrádci“ zúčtoval (svou nekompromisnost komentoval slovy „nevím, jaký jsem přítel, ale nepřítel jsem dobrý“), má osud ruské kinematografie opět ve svých rukou. Do karet mu nahrává i nový zákon o přerozdělování ministerských peněz na výrobu filmů, o jehož podobu a přijetí se jako člen rady zasadil. Ministerské příspěvky nyní nedostávají vítězné projekty, ale připadají pěti vybraným studiím, která sama vyhodnocují, komu je přidělí. Neprůhledný systém preferencí a Michalkovovo lobbování za produkci blockbusterů a repatriotizaci ruského filmu (prototypem jsou zřejmě právě Unaveni sluncem 2) hrozí zadusit novou generaci autorů, jejichž festivalově úspěšná díla do nového konceptu nezapadají.
Autorka je filmová publicistka.